Litinová výlevka, modrá kachlová kamna, stolek s ponorným plechovým umyvadlem. Kredenc, stůl, pohovka a nad ní dva obrazy - Panna Marie a Ježíš Kristus. Bílá postel s krajkovým přehozem. Kříž. Tmavá truhla na oblečení. Záchod na chodbě. Tak vypadala sednice mojí babičky.
Ale i v bohatších oblastech to v roce 1918 mělo k modernímu komfortu poměrně daleko. „Pro secesní domy byly ještě typické tmavé byty s vysokými úzkými okny - na slunce a světlo se příliš nedbalo,“ říká architektka Dana Šmejkalová.
„Byty mívaly reprezentační pokoj do ulice, naopak kuchyně a pokojík pro služku byly orientovány do dvora. Děti spaly většinou s rodiči nebo s prarodiči.“ A přece s republikou přišlo nadechnutí. Do politiky, do života a koneckonců i do soukromí. Za dveře bytů.
„Meziválečná funkcionalistická architektura byla tím nejlepším, co se u nás za sto let postavilo,“ tvrdí Dana Šmejkalová. Ten čas vnesl do architektury domů něco zcela nového: jednoduchost, praktičnost, novou představu krásy.
Totéž hodlal vtisknout interiérům. Nešlo jen o to, že se stavěly domky a byty často už vybavené koupelnou, záchodem, teplou vodou, a někdy dokonce nějakou variantou centrálního topení. Tento komfort, do té doby výsadu luxusních domácností, si začala vychutnávat střední třída.
Nový duch se šířil i nábytkářskou produkcí. Stačí ve starých časopisech nalistovat reklamy brněnských Spojených UP závodů, jedné z nejčipernějších firem. Mizela stará zdobnost a těžké, zahlcené prostory, nastoupila vzdušnost, lehkost, střídmost. Heslo znělo: hezky, ale hlavně pohodlně, zdravě.
Dařilo se. Nikoli náhodou tehdejší kousky dnes slaví návrat.
Čalouněná křesla s konstrukcí z ohýbaného dřeva, pohovka schopná přeměny na příležitostné spaní, šikovné knihovničky, jednoduchý sekretář a i v něm místo na knihy. Minimum barev, zato čisté. Tak si to do výbavy nosily nevěsty ve 30. letech.
Proměnila se i kuchyně, srdce domácnosti. Žádná masivní kachlová kamna panující prostoru, ale uměřený litinový sporák, do kterého se v modernějších bytech ládoval i koks, jímž se vyhřívalo etážové topení v pokojích. Časem přibyl sporák plynový. Do dřezu i do vany v koupelně tekla teplá voda.
Hospodyně měla k ruce vysavač, jeden z těch, s jakými ve Smrti krásných srnců obchodoval tatínek Oty Pavla. Domácí technika oněch časů vůbec nabrala obrátky - i díky nástupu elektrické energie. Žehličky, sporáky a vařiče, jednoduché pračky, dokonce první ledničky, i když ještě zřídka. Jako samozřejmost už se objevovaly rozhlasové přijímače, někde i s gramofonem.
Panelákové pohodlí
Po roce 1948 přiškrtil rozvoj kultury bydlení ve městech katastrofální nedostatek bytů. Rostoucí rodiny se občas tísnily v malém prostoru, získat větší bylo takřka nemožné. Rafinované večerní přeměny obýváku v přeplněnou ložnici a hysterické scény na bytových úřadech patřily k dobovému koloritu.
Kdo nevěří, ať si pustí pamětnické filmy Trampoty oficiála Třísky nebo Tři přání. Mít na „byťáku“ známost bylo jako vyhrát jackpot ve sportce.
K následkům nedostatku bytů se přidalo i jejich dělení. Pohromadě tak někde žilo víc rodin, nikoli vždy spřízněných.
Paneláky mají své plusyPatří do dějin architektury  Svébytnou kapitolou dějin moderní architektury jsou podle odborníků panelové domy a sídliště, mnohými opovrhovaný způsob bydlení. Jejich životnost je delší, než se předpokládalo, a opravami se ještě prodlužuje. |
Dosavadní obyvatelé, řekněme Novákovi, museli část bytu postoupit Svobodovým, které tam nadirigoval bytový úřad. Že společná kuchyň, koupelna, záchod i další ztráta soukromí nepřinášely do bytu harmonii, si leckdo ještě pamatuje.
Vyřešit situaci měla nová sídliště, rychlost výstavbě dodaly domy z prefabrikovaných panelů, známé paneláky. Poctivě řečeno, nebyly výmyslem socialismu, u nás si s tou myšlenkou pohrával už Baťa. Ale ty, které od 50. let zahlcovaly republiku, měly vskutku osobitý ráz. Přísné normy stěsnaly plochy bytů na minimum. Standardem se stal dvoupokojový byt, jehož plocha sotva přesáhla 50 m².
Odrazilo se to i v zařízení. Do úzké kuchyně plechová linka, do obýváku nábytková stěna a sedací souprava, v ložnici pro děti palandy. Víc se nevešlo. K tomu umakartová koupelna, kde se člověk sotva otočil. Kdo ušetřil na pračku, složitě řešil, kam ji dát.
U sousedů to vypadalo jako přes kopírák. Ke špatné pověsti těch bytů přispěla i mizerná zvuková izolace. V písničce Po schodoch o tom trefně zpívá Richard Müller.
Navzdory masovému růstu paneláků se na byt čekalo mnoho let. Jisté řešení nabízely družstevní byty, jenže na nich si většinou musel svoje odpracovat sám družstevník. Znamenalo to místo nedělního volna obléct montérky a vzít do ruky lopatu či zednickou lžíci.
Kořeny kutilství
Ani sehnat nábytek nebylo jen tak, což nastartovalo boom kutilství. Časopisy i televize hýřily návody, jak si do maličké předsíně vyrobit botník a kam dětem nacpat improvizovaný psací stůl.
Televizní kutilský magazín Přemka Podlahy se stal jedním z fenoménů socialistického vysílání, který přežil i změnu politických poměrů, v různé podobě lze na „hobby“ tipy, jak se dnes moderně říká, narazit na obrazovkách i nyní.
„I lidé, kteří preferují interiéry s nejkvalitnějšími materiály, chtějí svému domovu dodat osobitost a útulnost. Často si sami něco vyrobí nebo si vystaví nábytkový kus, který jim připomíná jejich dětství,“ říká se zkušeností bytové designérky Johana Tůmová.
Život na sklonku socialismu už hojně dokázaly usnadnit ledničky, pračky, mixéry, remosky, papiňáky, televizory. I když leccos z toho se dalo sehnat jen takzvaně pod pultem a také na opraváře se v případě poruchy čekalo dlouho, patřily tyto spotřebiče k běžné výbavě domácností.
A také se postupně měnily materiály. Plech kuchyňských linek střídal umakart, který se objevoval i na židlích a stolech. V obýváku se ode zdi ke zdi rozběhl kovral, do koupelen se vracely kachličky. S nadšením se tapetovalo.
Listopadový restart
Po listopadu 1989 dostalo novou šanci i bydlení. „Stoletý vývoj se začal ubírat jiným směrem,“ říká architektka Dana Šmejkalová. „Dnešní představa ideálu je velká obytná místnost, kde se společné vaří, stoluje i odpočívá, ke každé ložnici koupelna, nechybí pracovna. Pro každé dítě vlastní pokoj, společná herna. Koupelny přestávají být jen pro očistu, ale jsou i pro relaxaci. O tom v roce 1918 nikdo nemohl ani snít.“
Do bytů masově vstoupily mikrovlnky a fritovací hrnce, ale i styly podle chuti: minimalismus, provence, vintage, feng-šuej. Luxus i bohémská fantazie. Nabídky architektů se na nás jen hrnou. A už také žijeme ponořeni do éry domácích počítačů.
Zprvu jsme si na nich jen hráli, psali a užívali si internet, ale 21. století chtělo dál. Přišla třeba možnost zatopit si doma na dálku přes mobil. Maximální luxus pak začaly představovat domy, které naprogramovaně samy perou, rozsvěcují, topí, větrají, hlídají děti, zalévají květiny, prostě všechno řídí. První tzv. inteligentní, či chcete-li chytrý nebo digitální dům se u nás objevil v roce 2009.
Jenže s technickým pokrokem najednou nastoupila i jakási nostalgie a teplo domova se začíná hledat v minulosti. Oživují se 30. léta, a dokonce vysmívaná 70. léta. Zkrátka retro žije. Někde i s tou litinovou výlevkou.
Tak dnes vypadá nejstarší panelový dům v České republice
1. července 2010 |
