Byty jsou malé, a to i ty velké. Například předsíň je často méně než kus malé chodby. Jedno z řešení, jak zvětšit byt, se zakládá na hře se zrcadly. To už někdy ve 40. letech 20. století velký Francouz Jean Cocteau měl ve svých filmech vždy zrcadla, která třeba otvírala vchod do podsvětí, prostě 'jinam ". Zrcadly herec pronikal do hlubší, surrealistické polohy... I my můžeme použít zrcadla k prohloubení našich prostorů, i když docela jinak.
Tak například právě ty předsíně, které to většinou potřebují. Zrcadlo v nich prodlouží prostor, ale pozor: nesmí se tu najednou objevit proti nám neznámá silueta, která nás překvapí. A jsme to vlastně my, ale než si to uvědomíme, už jsme se lekli, a to i desetkrát za sebou. Zrcadlo je proto lepší postavit na prodloužení prostoru do dálky, ale šikmo, aby odráželo něco hezkého: květinu, obraz, okno... Také ta menší, a možná i krásná, zarámovaná zrcadélka, která jsou na krizových bodech - například u vchodu do kuchyně nebo do kanceláře - mají svou funkci. Kdo si zvykl jen tak kolem nich projít, nedívat se, ale vnímat je, když se sundají, najednou mu bude něco důležitého chybět. Dejme tam hezký obraz... a pokaždé, když člověk projde kolem, se do něj letmo podívá. A trochu se rozzlobí na svět, protože se tam nevidí. Skoro přitom zašilhá, protože oči se do zrcadla dívají jinak než na obraz. Zrcadlo je krásná věc, i když to nesmíme přehánět s tím, že se v něm zhlížíme. Je tu ale také opak: bát se zrcadla. Raději se nevidět, protože - hlavně ženy se bojí toho, co uvidí. Takže jako ve většině případů, správná odpověď je kompromis: podívat se na sebe kriticky, ale nepřehnat to s koukáním do zrcadla. Co se týká bytového zařízení, mít zrcadla, kde se něco krásného odráží, spíš šikmo než přímo, aby to nebyl náš dvojník, který nám jde skoro nebezpečně vstříc, ale prostor, který se každým krokem rozšiřuje a mění. Krásná jsou benátská zrcadla, ta ztmavená, málo zřetelná. V něm jsme všichni krásní, a vše je tak trochu tajuplné. Takové zrcadlo otevírá další prostory, což je dnes pro nás důležitější než kdysi pro benátské paláce. A ještě pár slov o zrcadlech docela jiných. V Jižní Americe, specificky v Peru, je zvykem dělat malá zrcátka na zeď, složená z kousků jako mozaika. Je to dekorativní, moc se v tom člověk nepozná. Zvyk asi pochází z dob, kdy bylo těžké dovézt lodí z Evropy zrcadlo nerozbité. A další zvláštní zrcátko je "oko čarodějnice", jak jim říkají ve Francii: malé, vyboulené, často v krásném řezaném a zlaceném rámu. To nás zaručeně neudělá krásnějšími, ale protože víme, že zkresluje, tak nám to skoro vyhovuje. Vždyť takoví jsme.
Autorka je spolupracovnicí redakce
Tak například právě ty předsíně, které to většinou potřebují. Zrcadlo v nich prodlouží prostor, ale pozor: nesmí se tu najednou objevit proti nám neznámá silueta, která nás překvapí. A jsme to vlastně my, ale než si to uvědomíme, už jsme se lekli, a to i desetkrát za sebou. Zrcadlo je proto lepší postavit na prodloužení prostoru do dálky, ale šikmo, aby odráželo něco hezkého: květinu, obraz, okno... Také ta menší, a možná i krásná, zarámovaná zrcadélka, která jsou na krizových bodech - například u vchodu do kuchyně nebo do kanceláře - mají svou funkci. Kdo si zvykl jen tak kolem nich projít, nedívat se, ale vnímat je, když se sundají, najednou mu bude něco důležitého chybět. Dejme tam hezký obraz... a pokaždé, když člověk projde kolem, se do něj letmo podívá. A trochu se rozzlobí na svět, protože se tam nevidí. Skoro přitom zašilhá, protože oči se do zrcadla dívají jinak než na obraz. Zrcadlo je krásná věc, i když to nesmíme přehánět s tím, že se v něm zhlížíme. Je tu ale také opak: bát se zrcadla. Raději se nevidět, protože - hlavně ženy se bojí toho, co uvidí. Takže jako ve většině případů, správná odpověď je kompromis: podívat se na sebe kriticky, ale nepřehnat to s koukáním do zrcadla. Co se týká bytového zařízení, mít zrcadla, kde se něco krásného odráží, spíš šikmo než přímo, aby to nebyl náš dvojník, který nám jde skoro nebezpečně vstříc, ale prostor, který se každým krokem rozšiřuje a mění. Krásná jsou benátská zrcadla, ta ztmavená, málo zřetelná. V něm jsme všichni krásní, a vše je tak trochu tajuplné. Takové zrcadlo otevírá další prostory, což je dnes pro nás důležitější než kdysi pro benátské paláce. A ještě pár slov o zrcadlech docela jiných. V Jižní Americe, specificky v Peru, je zvykem dělat malá zrcátka na zeď, složená z kousků jako mozaika. Je to dekorativní, moc se v tom člověk nepozná. Zvyk asi pochází z dob, kdy bylo těžké dovézt lodí z Evropy zrcadlo nerozbité. A další zvláštní zrcátko je "oko čarodějnice", jak jim říkají ve Francii: malé, vyboulené, často v krásném řezaném a zlaceném rámu. To nás zaručeně neudělá krásnějšími, ale protože víme, že zkresluje, tak nám to skoro vyhovuje. Vždyť takoví jsme.
Autorka je spolupracovnicí redakce
