Nedávno zveřejněný článek České zouvání. Část naší kultury, trapný přežitek, nebo Baťova pomsta? vyvolal u čtenářů velkou odezvu. Z výsledků ankety i z reakcí pod textem je zřejmé, že zouvání bereme jako samozřejmost a součást hygieny.
A ti, kdo chodí u sebe doma v botách, na návštěvě bez problémů respektují zvyklosti domácích. Z četných reakcí čtenářů žijících v zahraničí se také ukázalo, že obliba zouvání, případně přezouvání, se táhne napříč kontinenty.
"Přezouvání jsem zažil všude ve světě, ať to bylo v USA, západní Evropě nebo na Dálném i Blízkém východě. Jedinou výjimkou byli jihoameričtí indiáni, u kterých jsme se v jejich chýších s hliněnou podlahou hluboko v džungli skutečně přezouvat nemuseli," uvádí ve svém diskusním příspěvku čtenář Slavomil.
Příběhy jsou redakčně kráceny, u textu uvádíme jen křestní jména. Zveřejnění autoři získávají tříměsíční předplatné středeční MF DNES s magazínem DOMA DNES a současně jim zasíláme drobné dárky.
David Trapas ve Švýcarsku
V osmdesátých letech získala naše rodina výjezdní doložku, která mně a mým rodičům umožnila navštívit strýce Čestmíra. Ten v roce 1968 emigroval do Švýcarska. Všichni jsme se radovali: "Pojedeme do Švýcarska za Česťou".
Koncem července jsme sbalili kufry, tatínek nastartoval novou škodovku a vyrazili jsme. Bohužel jsme se ztratili. Zpoceni a k smrti unaveni jsme se po dlouhém putování objevili u strýce a jeho tehdejší ženy Kláry.
Po srdečném přivítání jsme se hned u dveří jejich domečku začali zouvat. Čestmír nás sice přátelsky okřikl, že zouvací zvyk se ve Švýcarsku moc nedodržuje, ale my jsme jako slušní Češi všichni svou obuv zuli. Čestmírova žena Klára sice hleděla poněkud nevrle, ale se zaťatými zuby to přešla.
Po usednutí ke stolu se okamžitě dostavil výsledek naší dlouhé a strastiplné cesty. Naše nohy po sundání bot nevoněly jako zahrádka. Nebál bych se říct, že prostě šíleně smrděly.
Chvilku jsme všichni trapně mlčeli. Čestmír se hloupě usmíval, nevěda co říct. Klára se začala červenat a z její tváře se dal vyčíst rostoucí vztek. Rodiče na sebe nesměle pokukovali.
Závěr celého příběhu je poměrně tragický. Klára se s Čestmírem rozvedla. Později jsme se dozvěděli, že Čestmír už nějakou dobu trpěl plísní nohou, což se své manželce styděl říct. Věděla akorát, že mu smrdí nohy a podezřívala ho, že se nemyje.
Mnohokrát se kvůli tomu pohádali. Pár týdnů před naším příjezdem Klára den co den přemlouvala Čestmíra, aby si konečně umyl nohy, ale ten ji zdánlivě neposlouchal. Nepříjemný odér totiž stále nemizel. A pak si přijedeme my, jeho příbuzní, a uvedeme se nesnesitelným zápachem. To byla i pro milou Kláru ta skutečně poslední kapka.
Jarda Od ženy jsem utíkal jen v ponožkách
Kolem roku 1970 jsem s vidinou šance na získání bytu nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti (SNB), dnešní policii. Zpočátku jsem dostával drobné úkoly. Například jsem obcházel adresy v mém rajonu a zjišťoval pro soudy, okresní národní výbory a jiné instituce, zda osoba na uvedené adrese skutečně bydlí nebo kde je zaměstnána.
Říkalo se tomu "malé spisy" a právo tyto údaje zjišťovat měli pouze příslušníci SNB.
Při jednom takovém zjišťování na sídlišti v panelovém domě mi otevřela příjemná paní středních let. S otázkou, co si přeji, mě pozvala dál. Byl jsem dvacetiletý začátečník v uniformě rotného a jako dobře vychovaný jsem se tedy zul a šel dál.
Když jsem se ženy zeptal na jejího muže, který, jak jsem později zjistil, jí neplatil alimenty a byl s ní v rozvodovém řízení, zrudla vzteky a začala mne hnát až na schody.
Na chodbě mi došlo, že nemám boty. A protože zmíněná paní již neotevřela, musel jsem jít v zelených ponožkách až na služebnu. Šel jsem tehdy málem kanálama, ale přesto mne pár lidí vidělo. Později mne za podobné prohřešky od SNB vyhodili. Odtud zřejmě vtipy o policajtech.
Lucie Mámin systém používání pantoflí
Moje maminka je chronicky pořádný člověk. Vyrůstala jsem ve velkém rodinném domě v ultra čisté domácnosti. Přesným řádem se také řídilo používání pantoflí.
Systém byl následující. U dveří jsme se zuli a vstoupili do kuchyně, kde na nás čekaly přezůvky pro pětičlennou rodinu plus dva páry pro návštěvy. Po odchodu z kuchyně jsme museli pantofle zout a na verandě s linem na nás čekala další série obuvi. Tentokrát určená pro vstup na toaletu a do spíže. Při návštěvě koupelny měníme opět pantofle verandové za koupelnové. Samozřejmě bez šlápnutí nohou na podlahu.
V koupelně byly přezůvky jen jedny určené pro celou rodinu. Mohl se zde tak pohybovat vždy jen jeden člověk. Při věšení prádla na půdy, máme dvě, jsme museli bačkory přenášet.
Maminka dále připravila speciální papuče určené pouze pro pohyb v pokojích s kobercem. Samozřejmostí byla zvláštní obuv určená k výběhu na dvorek umístěná za vchodovými dveřmi.
Já v tom vyrůstala a byla jsem zvyklá. Problém nastal až s příchodem mého nastávajícího. Ze zouvacích pravidel mu šla hlava kolem. Pod nátlakem budoucí tchýně se mu podařilo překonat odpor z nošení cizích bot, ale složité konstrukce byly i na něj příliš.
V koupelnových pantoflích klidně chodil až do ložnice a v bačkorách určených pro pohyb po koberci dokráčel až do kuchyně. Zde se mu drobky nalepily na podrážku a roznesl je po celém bytě. Matka zuřila a neustále napomínala: "Vezmi si pantofle, sundej si ty pantofle, kam jdeš v těch pantoflích." V ten moment jsem si konečně uvědomila, že u nás doma něco není v pořádku.
Který příběh se vám nejvíc líbil?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 sobota 4. května 2013. Anketa je uzavřena.
