Návštěvy si u nás přestaly nechávat boty na chodbě poté, co příbuzným souseda během hodiny zmizelo šest párů obuvi. Ironicky: oslava narozenin se vydařila. Honza měl už trochu připito, a tak řval jako zvíře. Jeho slova by papír neunesl.
Pošlete příběh Svůj boj se sousedy nám pošlete na adresu: bydleni@idnes.cz pod názvem Sousedské války. Zajímavé texty zveřejníme a nabídneme řešení konkrétních situací. |
Když sousedce zmizelo z chodby dětské kolo, došla i mně trpělivost. „Kdo může okrást čtyřleté dítě?“ ptal jsem se a přidal i několik hrubých nadávek, jako kdysi Honza.
Bylo jasné, že u nás krade někdo, kdo v domě bydlí, a že ty věci přeprodává dál. Jak by jinak ten gauner mohl vědět, že v posledním patře si nechávají za dveřmi dětské kolo a že u Honzy je sešlost?
Měl jsem vytipované tři lidi. Jednoho potetovaného týpka, který do práce chodil jen tak občas, pak jednu paní z prvního štoku, která nikdy neřekla ani dobrý den, a taky garsonku naproti mému bytu. Nebylo totiž jasné, kdo v ní bydlí.
„Určitě to bude ten z vašeho patra,“ domlouval mi Zdeněk z prvního. Strašně rád do všeho mluvil a každému říkal, co má dělat. Chápal jsem to. Žil sám, neměl si s kým povídat. Ale lezl mi na nervy tou svou přechytralostí. Myslel si, že když je učitel, tak nám taky bude dávat lekce. Jenže on prý vyučoval malé děti tanci...
Kvůli zloději jsme se všichni sešli v přízemí a řešili, jak ho zastavit. Honzu napadlo nainstalovat po domě pár kamer. Několik lidí bylo proti, hlavně ten potetovaný, že to porušuje lidská práva.
Zdeněk se pochopitelně přidal. Prý to bude drahé a stejně nikoho nechytíme. Hádali jsme se takhle skoro rok, ale když sousedce s tříměsíčním miminem z druhého patra zmizel dětský kočárek, už se nikdo neodvážil diskutovat.
Jedna kamera byla u vchodu, ta druhá u schránek. Pak jsme už jen čekali, až se zloděj chytí. Asi měsíc se nic nedělo. Myslel jsem si, že je to jasné, že teď si nikdo krást nedovolí. Ale jak jsem se spletl! Zanedlouho chmaták zase řádil – ukradl ty dvě kamery.
Lidé v domě už kamerám nevěřili, ale nakonec souhlasili. To když sousedce v prvním zmizel kufr, který si na chvíli odložila za dveřmi, když se obouvala a do toho jí zazvonil telefon. Byl jsem zlostí bez sebe. Obešel jsem všechny, aby se složili na nové dvě kamery. Dokonce jsem zjistil, kdo je ta záhadná osoba v garsonce naproti – byla to mladá slečna. Ale že by kradla ona? To se mi nezdálo.
Ze svého jsem však zaplatil ještě jednu kameru, o které jsem nikomu neřekl. S velkou pompou, aby to všichni viděli, jsme s Honzou znovu instalovali ty dvě kamery a já pak potají v noci tu třetí. Jejím úkolem bylo sledovat ty „přiznané“ dvě.
Zase byl chvíli klid, a pak – kamery zmizely. Ale já se podíval na záznam té mojí, tajné, a bylo to jasné... Vzápětí už jsem zvonil u dveří pana učitele Zdeňka. Vzal jsem si s sebou pár sousedů, kterým jsem ten záznam přehrál.
Zdeněk se cukal a vytáčel, ale pod tíhou důkazů se nakonec přiznal. Za měsíc se odstěhoval. Od té doby žádné kamery nepotřebujeme.
