První překvapení na nás čekalo hned při výstupu z klimatizované haly mezinárodního letiště Than Son Nhat. Dýchly na nás tropy okořeněné všudypřítomným smogem.
V Ho Či Minově městě (původní název Saigon z doby před „sjednocením“ Vietnamu v roce 1975 se stále široce používá), žije více než 8 milionů obyvatel. Číslo se neustále zvyšuje, jak se sem stěhují lidé za prací. Je zde také největší koncentrace motorek na obyvatele na světě (600 kusů na 1 000 obyvatel).
Počáteční šok vystřídal moment překvapení a údivu, co všechno jsou Vietnamci schopni na motorkách, trojkolkách nebo kolech přepravit (matraci na dvoulůžko, ledničku, stánek se zeleninou, klece s drůbeží, pojízdné bistro, obrazy, železné traverzy, celý stánek se zeleninou) a co při jízdě kromě řízení ještě stihnou dělat (spolujezdkyně kojí dítě, řidič přidržuje psa sedícího pod řídítky, telefonování a pití běžně, občas je k vidění i grilování za jízdy).
Nakonec jsme si zvykli, že na skútrech běžně cestují děti a celé rodiny. Pět cestujících na jedné motorce není výjimkou, přestože to místní zákony zakazují. Dětem se pro lepší pohodlí jízdy na motorce pořizují polštářky ve tvaru zvířátek k zavěšení na řídítka, speciální židličky nebo „bezpečnostní“ pásy pro připoutání dítěte k řidiči.
Vietnamci jsou velmi skromní. Snad ani neumí závidět
Chudoba a luxus, to jsou dva světy, které zde žijí vedle sebe. Nemáme však pocit, že chudí závidí bohatším. Vietnamci jsou velmi skromní a umějí se radovat z maličkostí.
Skromná obydlí obyčejných Vietnamců často připomínají slumy plné nesourodých příbytků s plechovými střechami a stojí ve stínu luxusních pětihvězdičkových hotelů a prosklených mrakodrapů nebo luxusních rezidenčních čtvrtí s garážemi pro ty nejdražší značky aut.
Stačí však zajet do čtvrtí mimo centrum města a vyhledávané rezidenční oblasti a rázem se ocitáme v jiném, skutečném „asijském“ světě, kde se odehrává život, práce i zábava na ulici.
Město tvoří nesourodé dlouhé řady ulic a uliček se slepenci úzkých vysokých domů. Chodníky, pokud vůbec existují, jsou ve velmi špatném stavu a fungují spíše jako parkoviště motorek, výkladní skříň obchodů, pouliční restaurace a kavárny a občas také jako odpadkové koše. Co však jeden Vietnamec zahodí, druhý okamžitě zamete, takže jsou ulice kupodivu čisté.
Všude se staví jako o život, ať jde o prosklené kancelářské budovy, hotely známých nadnárodních řetězců (Intercontinental, Novotel, Hayatt atd.) nebo rezidenční mrakodrapy různých tvarů a výšek.
Pohled na mrakodrapy v centru města z řeky Saigon. Nejznámější z nich je Bitexco Financial Tower (vlevo), říká se mu Okurka.
Lidé žijí všude a velmi skromně.
Pozemky ve městě jsou drahé, staví se do výšky. Zahrádky zde téměř nenajdeme. Fíkusy, palmy, banánovníky a kaktusy v hliněných květináčích zdobí vstupních dveře, balkóny a střechy a filtrují aspoň trochu znečištěný vzduch.
Před hlukem, smogem a horkem lze ve městě uniknout jen do botanické zahrady nebo do jednoho z městských parků, kde je možné uslyšet i ptačí zpěv.
Centrum Ho Či Minova města dodnes čerpá z historické éry, všechny slavné turistické atrakce (s výjimkou pagod nebo muzeí) pocházejí z období francouzské Indočíny a spočítali bychom je na prstech jedné ruky. Jsou zastavěny okolními budovami nebo obklopeny několikaproudými silnicemi.
Představa francouzské Indočíny by nebyla kompletní bez návštěvy slavné tržnice Ben Thanh nebo hlavní městské pošty. Architektem těchto významných staveb nebyl nikdo jiný než slavný Gustav Eiffel.
Katedrála Notre Dame byla postavena z dovezených červených marseillských cihel v letech 1877-1883.
Ho Či Minovo město je plné mrakodrapů a rychlých změn
Také vás děsí představa, že by nějaký developer a investor přišel s nápadem vybourat půlku Václavského náměstí? Pokud ano, nejezděte do Ho Či Minova města, které prochází velkými proměnami takřka ze dne na den.
Nedotknutelné aleje starodávných stromů mají z části padnout za oběť novému mostu přes řeku. Jedna z nejznámějších promenád ve městě včetně parku se sochou Ho Či Mina ze dne na den zmizela. Že přestavba dlouhého bulváru způsobí několikaměsíční dopravní zácpy v centru města a znepříjemní turistům i místním návštěvy památek a obchodů poblíž? Všichni se nakonec přizpůsobí. Stavebním boomem a postupnou ztrátou autenticity exotického Vietnamu trpí i dosud nedotknutelné perly této země, například ostrov Phu Quoc.
V Ho Či Minově městě je nedostatek pozemků, domy jsou vysoké, úzké a s členitými okny. Kdo má našetřeno, může si dovolit přistavovat. Nejchudší Vietnamci si vystačí s velmi skromnými dřevěnými domečky pokrytými plechovými střechami a sušenými listy vodních kokosových palem. Ani v těchto příbytcích však nechybí tradiční dřevěné vyřezávané oltáře k uctění předků, větráky, plastové stolky a židličky a houpací sítě.
Jedna ze střízlivějších vil v sousedství. Vysoké zdi a vrata mnohdy stojí dříve než samotné domy.
Ulice v oblasti Thao Dien. V pozadí je zeď našeho rezidenčního areálu.
Ve Vietnamu se nebojí pastelových a neonových barev. Venkovské domky v bleděmodré nebo růžové nelze přehlédnout. I hrobky, mnohdy dražší než domky samotné, rovněž hýří barvami. Při výstavbě honosných vil pro bohaté Vietnamce se zdá, že i sem dorazilo podnikatelské baroko.
Míchají se styly, stavby budí dojem luxusu a okázalosti, čím výstřednější, tím lepší. Nikde však nesmí chybět zeleň. Než se kopne do základů staveb, zahradníci pokládají travnaté koberce a vysazují stromořadí palem.
Samostatnou kapitolou jsou zdi okolo domů. Zatímco jednoduché domky místních nic takového nepotřebují, stojí těsně přilepené jeden k druhému, u samostatných vil stojí několikametrové vysoké zdi s miniaturními okénky nebo průhledy do zahrady. Bývají mnohdy ještě vylepšené kovovými plůtky a ostnatým drátem. I ve Vietnamu jsou drzí zloději a bezpečnost se zde cení nade vše.
Thao Dien: bydlení mimo běžnou realitu
Cizincům se zde žije celkem pohodlně, i když draze. Zahraniční firmy se většinou o rodiny svých zaměstnanců postarají po všech stránkách. Zaplatí ubytování, školy a školky pro děti, nadstandardní zdravotní pojištění, taxi-karty k soukromým účelům, někteří i letenky do domovských destinací několikrát v průběhu roku.
Cizinci dlouhodobě pracující a žijící ve Vietnamu si mohou vybírat z nekonečné nabídky bytů a domů k pronájmu. Domy i byty vyjdou cenově stejně. Uměle vytvořené nové čtvrti s vysokými bytovými budovami, mnohdy připomínající malá města ve městě, rostou jako houby po dešti.
V tropech to bez bazénu nejde.
Oblíbené jsou tři lokality. Centrum Ho Či Minova města volí především mladí lidé bez závazků, příznivci nákupů, gastronomie a bohatého nočního života. Kouzlo této čtvrti je i v tom, že procházíte ve stínu stoletých tamarindů vysazených za dob francouzské kolonizace, obdivujete architekturu slavných budov, můžete vybírat z nepřeberné nabídky výborných restaurací. Z některých mrakodrapů vidíte zvířata v zoo, která funguje jako oáza stínu a klidu a jejíž botanická zahrada představuje jedinečný přírodní klenot uprostřed hektického města.
Převážně Japonci a Korejci upřednostňují čtvrť s názvem Phu My Hung s širokými chodníky, které slouží jen chodcům. Je zde klid vykoupený poměrně dlouhou vzdáleností do centra města za prací a do škol.
Pro rodiny s dětmi je ideální čtvrt Thao Dien. Je známá pro svou koncentraci mezinárodních škol, zdravotnických zařízení, obchodů, pekáren, květinářství, prodejen s biopotravinami, vínem a lahůdkami.
Tato čtvrť expatů je soustředěna na několika kilometrech čtverečních a všechny body zájmu jsou snadno dosažitelné z vašeho domova na kole.
V areálu máme dětské hřiště s pískovištěm.
Thao Dien leží v zákrutu jednoho z přítoků řeky Saigon. Téměř ze všech rezidenčních komplexů u řeky vidíte na zelený poloostrov čtvrti Binh Thanh posetý tropickou vegetací. Možnost pozorovat barevně pomalované nákladní lodě i malé rybářské čluny plující po řece uvítají hlavně malé děti a zaneprázdněné maminky potěší nerušeným pohled na vodní kokosové palmy.
Do Vietnamu jsme před dvěma a půl lety odjížděli s téměř roční dcerkou, prioritou při výběru našeho bydlení byla možnost procházek a co nejčistší životní prostředí pro nás a naše dítě. Po první návštěvě rezidenčního komplexu u řeky v této čtvrti již nebylo co řešit.
Zlatá klec k nezaplacení
Uzavřené rezidenční oblasti nabízí veškerý servis. Bydlení v nich je však velmi vzdálené vietnamskému způsobu života. Jsou na míru postavené a vybavené cizincům a jejich potřebám.
Náš resort, který vlastní státní developer, tvoří několik rovnoběžných ulic romanticky pojmenovaných po květinách Orchidejová, Liliová, Tulipánová, Lotusová, Růžová nebo Třešňová. Jednotlivé ulice vedou k řece, která tvoří jednak hezkou přírodní scenérii, ale také výhodnou bariéru. Samozřejmostí jsou elektronická čidla monitorující pohyb z řeky směrem do areálu. Komplex je obehnaný vysokou zdí a všímaví vrátní kontrolují každého, kdo vstupuje nebo vjíždí dovnitř.
K pronájmu jsou vily s rozlehlými zahradami velké 1 500 metrů čtverečních a byty ve dvou bytových domech. Na konci Mimózové ulice stojí ten novější a modernější s 58 byty. V něm bydlíme.
Součástí je supermarket s lékárnou a knihkupectvím, australská mezinárodní škola a školka, sportovní centrum, venkovní hřiště, bazény, restaurace a park s altánem. Děti mohou dovádět na hřištích pro nejmenší, ale nepohrdnou ani skate parkem nebo basketbalovým hřištěm.
Oslavy lunárního nového roku pro rezidenty areálu. Pro Vietnamce je to nejdůležitější svátek.
Zelené plochy a parky jsou neustále opečovávané, keříky, rostliny i tráva dokonale zastřižené, silnice čisté tak, že by se z nich dalo jíst. Pozorní zametači ulic v období dešťů dokonce pro komfort obyvatel rozhrnují i louže.
V Ho Či Minově městě každý cizinec touží po kousku přírody a ulicích bez motorek. Každý den oceňuji procházky ve stínu tropických stromů a upravený park. Obdivují dovednosti zahradníků při zastřihávání keřů do tvarů zvířat nebo jejich odvahu při slaňování palem poté, co je zbavili zralých kokosových ořechů.
Bydlení v resortu pro nás, maminky malých dětí, zcela jistě představuje „zlatou klec“. Je to ale klec k nezaplacení, což si říkám pokaždé, když se vracím z výletu za branou. V naší oáze klidu mohu bez obav vypustit děti na kole nebo odrážedle, pozorovat s nimi ještěrky vyhřívající se na chodnících, těšit se pohledem na tropické rostliny a potěšit se pohledem na dovádějící psy na procházkách se svými páníčky.
Nájem třípokojového bytu o rozloze 100 metrů čtverečních stojí v přepočtu 64 tisíc korun měsíčně. V této částce je i záloha na vodu a elektřinu. Cena za byt odpovídá pronájmu menších vilek v sousedství. V nich si však provoz a servis musejí nájemci zajišťovat sami a na vlastní náklady. Nájemné zahraničním pracovníkům zčásti, nebo zcela proplácí zaměstnavatel.
Zahradníci upravují zelené plochy nepřetržitě. Dámy sedící na miniaturních plastových židličkách v tradičních kloboucích právě odplevelují trávník.
Ve Vietnamu odpadají starosti s topením, nicméně úsporu spolykají výdaje za nezbytnou klimatizaci, bez níž teploty v bytě neklesnou pod 27 stupňů Celsia.
Oproti tradičnímu vietnamskému pojetí vnitřního uspořádání bytu, kdy rodina žije v jedné velké místnosti v přízemí, v níž nechybí oltář pro uctění předků, motorka, LCD televize, větrák či klimatizace, masivní dřevěný nábytek (nebo naopak jen ten plastový - podle finanční situace), je náš pronajatý byt elegantní, moderní, útulný a účelný. Samozřejmostí jsou prostorné sprchové kouty, dostatek úložných prostor a koupelna pro každou ložnici v bytě.
Kuchyň je plně vybavená, a to včetně praktického rýžovaru, mixéru a elektrické trouby, což je ve Vietnamu takřka unikátní. Vietnamky se v kuchyni bez trouby snadno obejdou. Vystačí si s pánví wok, sporákem a mikrovlnnou troubou.
Život s chůvou
K nepsaným pravidlům života cizinců ve Vietnamu patří, že dávají práci místním obyvatelům. Nejčastěji mají chůvu k dětem, pomocnici v domácnosti, zahradníka, řidiče nebo kuchařku. Neznáme zde snad nikoho, kdo by se bez některých těchto služeb obešel.
Výzva do cizinyZkušenosti s bydlením v cizině pošlete na adresu: bydleni@idnes.cz pod názvem Češi v zahraničí. K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme. |
Průměrný plat Vietnamců za práci na plný úvazek je v přepočtu 5 000 - 6 000 korun. Kdo umí dobře anglicky a uchytí se v rodině expata, vydělá stejné peníze při polovičním úvazku.
Některé chůvy žijí přímo v rodinách a starají se o děti nepřetržitě, jiné docházejí na pár hodin denně. I my jsme využili tuto možnost a na částečný úvazek zaměstnáváme velmi milou paní, kterou bereme jako člena rodiny.
Děti ji milují a já se mohu díky jejímu laskavému pohledu na svět mnohému učit, lépe pochopit zvyky a obyčeje Vietnamců a ponořit se do tajů vietnamské kuchyně nebo si dopřát jednu hodinu času denně pro sebe.
Návrat do Čech
Ve Vietnamu kroutíme už třetí, a zároveň poslední, rok. Narodil se nám tu syn, dcerka poznala první dětské lásky ve školce, přičichli jsme si ke zcela jinému způsobu života.
Jíme hůlkami vietnamskou polévku, pijeme guávový džus a místní ledovou kávu. Snažíme se smlouvat na ulici při nákupu čerstvých kokosů ve vietnamštině a vzájemně se s veselými trhovci bavíme nad tím, jak nám šest tónů vietnamské intonace nejde správně vyslovit.
Do úplné aklimatizace a sžití s místní kulturou nám však stále hodně chybí. Nemáme odvahu jíst na ulici v bistrech (otrava z jídla není nic příjemného). Většinu volného času trávíme v klidu našeho areálu, nakupujeme potraviny, na které jsme z Čech zvyklí, a do opravdového vietnamského prostředí jezdíme jenom občas, z touhy po té pravé „exotice“, z níž se však rádi brzy vracíme do oázy klidu v našem rezortu.
Jedno však víme jistě. Domov v Čechách je pro nás ten jediný. Ale Vietnam se nám vryl tak hluboko do srdce, že nebude lehké ho za několik měsíců opouštět.
