Byla jste prý vždy spíš městský člověk?
Vyrostla jsem na vesnici na kraji Prahy, ale mládí jsem prožila coby pražská intelektuálka mezi novináři a spisovateli. Můj muž vždy rád pracoval rukama, ale já spoustu let řešila "smysl bytí a budoucnost světa" po kavárnách.
A pak došlo k nějaké změně?
V posledních letech jsem si navíc uvědomovala, že své intelektuální přátele stejně vídám jednou za půl roku nebo ještě méně. Rozešli jsme se do různých zaměstnání, všichni uzavřeli manželství, pořídili si děti, řešili úplně jiné starosti a to, co jsme spolu prožívali ve dvaceti nebo pětadvaceti, dávno pominulo. A najednou mi bylo pětatřicet, po práci jsem ležela doma na gauči a čekala, kdy ti moji přátelé budou mít čas a nebudou zrovna v práci nebo s dětmi... Takže tehdy žádná velká spokojenost se životem. To vše se změnilo, když jsem poznala svého muže.
V paneláku v Podolí, kde jsme s manželem bydleli, bylo čtyřicet partají, ale znali jsme tam sedm lidí.
Takže žádná dilemata? Oba jste se shodli a prostě odstěhovali?
Ne tak docela, návyk na Prahu je železný, ale poslední léta, když jsem si to promítla, to vlastně obnášelo jen ranní cestu do práce přecpaným metrem, osm hodin něco někde dělat, vrátit se do paneláku a tam sedět uvnitř čtyř stěn. Můj muž mé rozhodování určitě zásadně ovlivnil, sama bych do toho asi nikdy nešla, chalupu bych nikdy sama nezvládla. Ale ve chvíli, kdy jsem cítila, že jsme na to dva a chceme to oba, vše bylo tak snadné. Asi před čtvrt rokem jsme se přestěhovali.
Jedna věc je jezdit na víkendy a svátky na Šumavu nebo na kolo za Prahu, něco jiného je se úplně odříznout, prodat byt, za něj koupit starý dům…
Ano, ptala jsem se sama sebe, zda jsem schopna odejít napořád, jestli mi něco nebude chybět, ale to "moje" město už mi nedávalo to, co mi nabízelo v pětadvaceti. Ukázalo se, že se mi opravdu nestýská, absolutně ne, a naopak mě štve, když musíme do Budějovic něco nakoupit nebo do Prahy něco zařídit.
Martina Bejstová
|
A práce? Celý život jste se pohybovala v novinách, mezi knihami, tohle vám nebude chybět?
Jistě, to je problém, na druhou stranu jsem připravená dělat cokoli. Měli jsme spoustu starostí se stěhováním a zařizováním domu. Teď se intenzivně vrhnu na hledání práce. Zaměstnání v novinách nebo v nakladatelství tady asi neseženu, ale existují přece slušní a spokojení lidé, kteří dělají úplně jinou práci, ať už kydají hnůj, nebo jezdí s traktorem. A přestože jsem se celý život pohybovala v intelektuálních kruzích a naplňovalo mne to, nebojím se žádné práce. Když to bude nutné a nebude jiná, půjdu klidně třeba prodávat do obchodu. No a co. A můj muž je truhlář, ten tady na venkově práci určitě dříve či později najde. A já mám zase své stovky knížek tady na chalupě.
Pražané, kteří se odstěhují na venkov, mívají často různé plány…
No, já určitě nejsem člověk, který vydrží jen tak sedět a koukat. A tak mě napadají různé myšlenky. Zkusit z toho baráku a zahrady, které jsme koupili, něco udělat. Ubytovat tu babičku, chovat ovce, jednou za rok uspořádat zabijačku, cokoli. Tedy nápadů máme spoustu. Teď ale hlavně řešíme spoustu praktických věcí. Třeba se musíme zásobit dřívím na zimu. To ostatní je daleko.
Asi jste nekoupili první dům, který jste viděli. Proč právě tento, tady?
Rozhodla láska na první pohled. Byť náš dům je polozřícenina, důležité bylo, že v jedné části se dá rovnou bydlet, jen ta druhá se musí postupně rekonstruovat. A to nádherné místo! Viděli jsme tak třicet čtyřicet chalup od Šumavy po Třeboňsko, ale tady nestrašil za plotem žádný kravín, žádná továrna, bytovka nebo panelák, skládka… Když jsem sem přijela, hned jsem cítila, že tahle chalupa je můj budoucí domov.
Může se hoditNelíbí se vám již žít v ruchu města? Přestěhujte se na venkov. Pomocí Reality.iDNES.cz prodejte váš byt a zároveň si najděte lepší bydlení. |
A nepřišel brzy kulturní šok?
Ano. Ale paradoxně z toho, kolik máme návštěv a jak najednou zase žijeme společensky. V Praze k nám do bytu nikdo nevstoupil třeba půl roku, a tady? Někdo jde kolem, zazvoní, nechá mi tu na ochutnání domácí chléb, protože jsme se den předtím bavili u krámku, jak se peče. Potřebujeme odjet, nakrmí nám psa, potřebujeme pomoct přivézt kotel, zajdeme k sousedovi a ten pomůže. Kunějov má asi 43 obyvatel, takže s námi 45, a my za těch pár měsíců známe půlku vesnice, všichni se k nám chovají slušně a mile. V paneláku v Podolí, kde jsme bydleli, bylo čtyřicet partají, ale znali jsme tam sedm lidí, s ostatními jsme se pomalu ani nezdravili. Ostatně, od té doby, co jsme se odstěhovali, se vídáme mnohem častěji i s pražskými přáteli. Náš krásný kraj je pro ně jako magnet, takže rádi přijíždějí. A když se něco děje v Praze, sednu na autobus a jsem tam za dvě hodiny a ráno zase domů, do klidu a do té krásné přírody kolem…
Ničeho nelituji"Ten dům byl láska na první pohled," říká Martina Bejstová. Přestěhovala se z Prahy do malé vesničky u Jindřichova Hradce. Nelituje. Lépe spí, zahradničí, štípe dříví na zimu a za čtvrt roku zhubla 12 kilo. Bez fitcentra a bez diety. |
Myslíte, že je tato vesnice něčím výjimečná, nebo to takhle na venkově chodí?
Bála jsem se, že to takhle nechodí, tak nevím, v čem je to velké štěstí. Jistě, časem se může ukázat, že to taková idyla není, ale zatím jsme úplně nadšení. Dneska bych tu chalupu U Vacků, jak jí všichni tady říkají podle bývalého majitele, za nic nevyměnila.
Žádné nepříjemné překvapení vás tedy nečekalo?
Máme spousty nepříjemných překvapení, ale netýkají se vesnice a lidí. Teď třeba řeším plíseň. Před měsícem jsem ji zlikvidovala, už je zpátky. To člověk v paneláku neřeší, ve starém baráku asi každý. Další nepříjemné překvapení: myslela jsem si, že zavolám řemeslníkovi, ten přijde, dám mu práci, zaplatím, všichni budeme spokojení, práce bude raz dva hotová, ale ono to tady funguje jinak. Zavolám, prý: Já se ozvu. Ale neozve a utečou tři týdny, neděje se nic. Místní nám tvrdí, že si na to časem zvykneme, ale zatím mě to pěkně rozčiluje.
Jinak ale asi pobyt na vsi prospívá vaší duši.
V Praze v paneláku jsem trpěla nespavostí, dokonce jsem se léčila s depresemi, byla jsem nervózní, vystresovaná, nespokojená sama se sebou... Tady se ráno pustím do práce, v sedm vstanu a večer jsem utahaná a spím jako jezule. Vzali jsme si psa z útulku, já zahradničím, dokonce jsem poprvé v životě vařila džem. Když sem za námi přijel syn mého manžela, říkal: "Vy jste teď tak klidní a spokojení, asi jste konečně našli, co jste hledali." A už jsem zhubla 12 kilo. Bez fitness a bez diety.
