Zelená střecha - ekologické řešení, které není pro každého

- Zelená střecha nabízí mnoho výhod: udržuje prach, v létě ochlazuje dům a naopak v zimě chrání před mrazem, produkuje kyslík, až dvakrát prodlužuje životnost střechy a navíc ještě pěkně vypadá. Má však dvě nevýhody, které mohou mnohé zájemce odradit nebo rovnou vyřadit ze hry. Zatíží každý metr čtvereční vahou kolem metrického centu, musí se proto velmi pečlivě spočítat, zda je dům připravený na takovou zátěž. Navíc je pochopitelně dražší než běžná plochá střecha - zaplatí se za ni i v té nejjednodušší podobě bez tepelné izolace alespoň tisícikoruna za každý čtvereční metr, v opačné případě je lepší počítat s náklady mezi 1200 a 1800 korunami.

Z toho je patrné, že zelená plochá střecha je sice výhodná, ale není pro každého. Evidentně však bude zajímat ty lidi, kteří mají možnost zaplatit počáteční větší investici, zvláště pokud dům právě stavějí a mají možnost ovlivnit jeho statiku tak, aby dům byl na položení kubíků zeminy připravený.

Chyby se vymstí
Postavit zelenou střechu evidentně není úkol, který by se dal zvládnout s výpomocí ochotného souseda. "Dělat lze cokoliv, ale každý by si měl uvědomit, že každá chyba se tu vymstí daleko více než u běžné ploché střechy," upozorňuje Pavel Vokurka z firmy Vedag. "Pokud se totiž špatně udělá hydroizolace a do střechy začne zatékat, nezbývá než odstranit tuny zeminy, znehodnotit osázenou zeleň," popisuje některé důsledky Pavel Vokurka.
Každá součást skladby má svůj význam a není samoúčelná. Například separační vrstva, což je polyetylénová fólie, se pokládá mezi systém izolace proti vodě a souvrství zeleně. Každá z vrstev má totiž jinou tepelnou roztažnost a při střídání teplot by mohlo dojít k poškození hydroizolace.
Podobná situace nastane, když chce například někdo ušetřit na parotěsné zábraně a do tepelné izolace se dostane vhkost. Pak už je jen otázkou času, kdy se z izolační hmoty stane perfektní vodič tepla či naopak zimy a kdy mráz postupně rozruší celou skladbu střech. Konec je stejný jak v předchozím případě.

Co střecha, to jiný systém
Přestože jsou mnozí lidé šikovní a jsou schopni na domě si leccos udělat sami, právě stavba zelené střechy mezi tyto činnosti rozhodně nepatří. Každá větší firma nabídne zdarma poradenství a pomůže vybrat pro konkrétní střechu ten nejoptimálnější systém.
"Záleží i na výběru zeminy. Když si uvědomíte, že rostlimy musí žít v deseti centimetrech půdy, je jasné že substrát musí mít speciální složení. Proto má každá firmy svůj okruh osvědčených zahradnických firem, které mají se zelenými střechami zkušenosti," připomíná Pavel Vokurka.
Odborně je třeba posoudit také sklon střechy. Nejoptimálnější sklon je od dvou do pěti procent. Pokud je menší, jsou problémy při odvodu vody, pokud je větší, musí se do systému přidat zábrany, které by při lijáku zabránily splavování půdy. Obecně lze zelené střechy postavit až do sklonu 35 - 45 stupňů.
Prorůstání kořenů je největší hrozbou
Jedním z nejdůležitějších prvků zelené střechy je speciální hydroizolace, která má navíc schopnost zastavit růst kořenů. Většina firem používá zahraniční osvědčené materiály, které mají takzvaný FLL atest, pro tuzemského zákazníka by vědomí, že má na střeše tento výrobek, měl být zárukou klidného spánku.
Tyto hydroizolace bývají buď na bázi asfaltových pásů s měděnou fólií nebo s polyesterovou poměděnou vložkou vložkou, některé firmy používají plastové fólie, které by měly být tlusté alespoň dva milimetry.

_________________________________________________________________


Tři základní systémy
Nechat si udělat zelenou střechu neznamená, že si na střeše domu zařídím menší pole, na kterém je možné pěstovat mrkev nebo cibuli. V tenké, zhruba deseticentimetrové vrstvě zeminy, která se používá u nejlevnějších zelených střech, se osazují takzvaná extenzivní zeleň. Na výsadbu se požívá směs rozchodníků, které mají schopnost udržet se v tenké vrstvě hlíny.
Skutečnou parkovou úpravu s intenzivní zelení si může dopřát jen ten, kdo podstatně zvýší vrstvu substrátu. Aby mohly na střeše růst keře, musí být vrstva alespoň čtyřiceticentimetrová, menší stromy potřebují ještě více. Pod vrstvou hlíny musí být navíc drenážní vrstva z kačírku nebo podobného materiálu, která má schopnost odvádět přebytečnou vodu za deště a naopak v období sucha ji co nejvíce zadržovat.
Hmotnost zeminy tohoto systému po nasycení vodou však bývá větší než tuna na metr čtvereční. S takovou zátěží se musí počítat už na rýsovacím prkně projektanta a nepoužívá se proto při běžných rekonstrukcích domů.
Jakýmsi mezistupněm mezi těmito dvěma extrémy je střecha, která je osetá travinami a bylinami, které spojí malé keříčky rozchodníků v souvislou vrstvu zeleně. Ve srovnání s extenzivní střechou je náročnější na hospodaření s vodou, také vyžaduje drenáž. Pod vrstvu substrátu se proto vkládá speciální drenážní rohož z plastu. Je tlustá asi dva centimetry, a je složená z drobných smyček a jakýchsi zámotků, které zadržují vodu.

Garáž s travnatou střechou.

Zelená střecha může v některých případech plynule přecházet do okolní zeleně.

Osázená střecha nahrazuje původní zeleň v celé ploše

Schéma vrstvení povrchů při zatravňování střechy: 1) Trapézový plech (v praxi bývá často podkladem beton) 2) Parozábrana 3) Tepelná izolace (často se neprovádí u nezateplených prostor, odpadá pak i potřeba parozábrany) 4) a 5) Dvě vrstvy hydroizolace, odolné proti prorůstání kořenů 6) Separační fólie 7) Geotextílie 8) Substrát 9) Sadba

Některé typy zelených střech využívají nasákavých vlastností minerální vlny, odkud rostliny čerpají vláhu. Žijí v minimální vrstvě hlíny buď v koberci směsi rozchodníků (např. AWA), nebo se zadlabají do vlny jen se svým kořenovým balem (Isover). Sami výrobci přiznávají, že čím méně substrátu, tím pečlivější musí být údržba či přihnojování tak, aby rostliny měly dostatek živin.

Sami výrobci přiznávají, že čím méně substrátu, tím pečlivější musí být údržba či přihnojování tak, aby rostliny měly dostatek živin.