Svůj bývalý domov, který je taktéž v Řeporyjích, navštěvuje pravidelně. V podzemí má totiž vybudované nahrávací studio, které využívá pro svou práci. Za svůj život se stěhoval několikrát, dlouhá léta žil v bytě. Zjistil ale, že nejspokojenější je v rodinném domku u přírody.
„Vyhýbám se centru jako čert kříži. Jsem buran z Moravy, takže jsem si ten ‚buranov‘ přenesl trochu sem a žiju si takovým malým vesnickým pohodovým životem,“ popisuje místo svého bydliště herec.
„Jsme na kraji světa, je to chráněná krajinná oblast. Hrozím se toho, že se najde nějaký majetný developer a koupí louku, kterou mám nad zahradou. Nerad bych se díval na desetipatrový panelák. Teď je tu absolutní klid.“
„Dokonce když mě domů vezou taxikáři, tak sahají po pepřovém spreji, protože si říkají: Ježiš, ten nás znásilní nebo okrade o peníze,“ směje se Zdeněk. „Je to opravdu konec světa, nicméně jsme stále v Praze, za čtyři minuty jsem autobusem nebo autem u metra.“
Horní patro je hlavně pro návštěvy
Přestože je dům na první pohled velký, samostatných místností v něm mnoho není. Koncept je ale takový, aby se do něj vešlo co nejvíce lidí. Zdeněk rád hostí své přátele a pořádá s nimi dýchánky.
Největší část domu zabírá obývací místnost v přízemí spojená s kuchyní, ze které se plynule přechází do zimní zahrady, jež vede na zahradu venkovní. Ve spodním patře tráví Zdeněk nejvíce času a také zde přespává.
„Z devadesáti procent žiju v přízemí a v zimní zahradě, kterou miluju, dole mám ještě pracovnu a v horním patře ložnici, která slouží spíš pro návštěvy.“ K domku je připojena garsonka s vlastním vchodem, kterou chtěl Zdeněk pronajímat. Věnoval ji ale jednomu ze svých tří synů, který zde žije s přítelkyní.
Mezi místními je oblíbený
Pro Zdeňka je hlavní doménou kuchyně, protože je vášnivý kuchař. Bohužel žije nyní sám a nemá pro koho vařit. Začal proto hostit svoje kamarády. „Neustále organizuju akce pro své řeporyjské přátele a také kolegy ze showbyznysu. Minule jsem zrovna udil luxusní vepřové maso, dali jsme si k tomu pár pivek a šumivé víno. To jsou naše oslavy léta,“ říká se smíchem Mahdal.
Zimní zahrada je stejně jako všechno ostatní v barvách zelené.
Vztahy se sousedy má oblíbený moderátor více než dobré. S obyvateli Řeporyjí si pomáhají za každé situace. „Dvakrát do roka musím přestěhovat rostlinu juka, která se mi pořádně rozrostla. Tahle „mizera“ má asi čtyři sta kilo a je těžší než piano. Celou zimu je v rohu zimní zahrady, kde se s ní nedá ani hnout, protože roste jako blázen. A na jaro vždycky zaměstnám půlku Řeporyjí, abychom ji vytáhli těch pár schodů zase ven na zahradu, což není žádná sranda. S místními chlapci přemýšlíme o nějakém malém jeřábku nebo o přístroji, který by nám ji pomohl vytáhnout. Já nevím, jak dlouho tady na tom světě budu. Jestli třeba pět až šest let, tak to máte aspoň dalších dvanáct stěhování této rostliny, a to už se vyplatí sehnat na ni nějaký přístroj,“ vymýšlí žertem.
Manuální práce nechává na profesionálech
Zdeněk koupil dům už postavený. Přistavěl pouze garáž a celý interiér prošel rekonstrukcí. Záleželo mu prý hlavně na tom, aby to měl co nejblíž na zahrádku. Návrhy si vymyslel sám, ale co se týká manuální práce, tu raději nechal na ostatních. V minulosti totiž vlastníma rukama opravil tři byty, a když se v roce 1989 stěhoval do Prahy, rozhodl se, že už nikdy nic nebude dělat sám.
Když vyprávěl historku z předešlého domu, nezbývalo než konstatovat, že udělal dobře. „Vzpomínám si, jak jsem v tom původním domku přidělával televizi do cihlové zdi. Ve tři ráno ta televize spadla do dětské postýlky, kde naštěstí nikdo nebyl. Synovi Zdeňkovi bylo tehdy asi pět let, takže spal s námi v posteli a přežil to. Potom jsem chtěl televizi připevnit znovu a dal jsem si na tom opravdu záležet, koupil jsem extra pevné hmoždinky. Koupil jsem také v deset hodin dopoledne novou televizi a hned ji slavnostně upevnil,“ popisuje situaci Zdeněk Mahdal.
„Odjeli jsme s tehdejší ženou na dabování, ona skončila dřív, přibližně ve dvě odpoledne, a najednou mi volá, ať raději ani nechodím domů. Ta televize samozřejmě spadla, z dvou a půl metru. Všude bylo sklo. Přišel jsem domů, zametl střepy, dal jsem televizi do krabice a jel zpět do obchodního řetězce, kde jsem ji koupil. Přišel jsem a říkám: Dobrý den, je možné, že mám televizi, která byla už v obalu rozbitá? Oni mi na to řekli, že se to moc nestává, ale ať ji ukážu. Nakonec mi ji vyměnili. Jak to dopadlo? Hmoždinky do zdi nakonec přidělával soused a televize drží dodnes. Už je to promlčené a věřím, že ten obchodní řetězec s elektronickými spotřebiči vydělal ty peníze někde jinde. Naštěstí v té době nebyla televize příliš drahá, tak aspoň nemám takové výčitky,“ uzavírá.
