Lidé přesouvající svá obydlí mimo město však nestojí o to žít venkovským životem. Nechtějí se živit zemědělstvím ani drobnou výrobou, ke své obživě stále potřebují město, velké město, čím větší, tím lepší. Přesídlování na vesnici se tak jeví poněkud nelogické a schizofrenní.
Tito lidé sice začnou stavět vytoužený dům na vesnici, ale svým způsobem života za sebou v krátké době město "přitáhnou" a změní původně autentické venkovské prostředí na málo pochopitelný a těžko uchopitelný hybrid, který logicky ztrácí půvaby vesnice, ale výhody města rozhodně neposkytuje.
Vraťme lidi do města
Ale jak z toho ven? Zřejmě je třeba rehabilitovat městský způsob bydlení, pokusit se najít a ukázat lidem jeho nové (staronové) výhody a kvality. Jestliže chceme, aby naše města neztratila svůj sevřený a kompaktní (hradební) charakter, typický pro celý "starý" kontinent, je třeba lidi do města vrátit.
A k tomu jim musíme poskytnout adekvátní podmínky, komfort a prostor pro individualitu. Nalézt nový činžovní dům.
Lidé v globálním, rychle se měnícím světě hledají prostředky pro svou vlastní identifikaci, seberealizaci a sebepoznání, a proto logicky hledají životní prostor, který jim to umožní. Jaký tedy má být takový činžovní dům? Na tuto otázku je nutno odpovědět především.
Ideální činžovní dům
Rozhodně se takový dům nesmí opakovat ve velkých sériích a celcích. Musí si zachovat osobitost, lidské měřítko a přirozený vztah k místu. Musí být svou funkčností, výrazem, konstrukcí i technologií moderní a soudobý.
Musí poskytovat odpovídající pohodlí, a pokud možno nadčasový komfort, který bude vyhovovat co nejširšímu spektru budoucích klientů. A přestože nemůže postihnout stejný rozsah svobodné volby jako dům rodinný, musí poskytnout dostatek prostoru pro naplnění individuálních potřeb.
Činžovní domy by měly být směrovány k určitým společenským a sociálním skupinám, potenciální nájemník se pak může výběrem mezi jednotlivými domy přiblížit ke svým potřebám a ideálům.
Pokud se podaří najít nový obraz činžovního domu, potom má šanci znovu vstoupit do života měst jako funkční, účelný, sebevědomý a iniciační prvek.
"Labutí" šuplíky
Bytový dům Labutí ve Šternberku má jednoduchou základní formu a prostorovou strukturu, která umožňuje jedinci v rámci daných limitů vstupovat do jeho prostorů. Přitom se zachovává maximální možná míra technické a technologické jednoduchosti a jednotný a celistvý výraz domu.
Celý projekt je postaven na myšlence "individuálních šuplíků" zasunutých do jednotné superstruktury. Jednotlivé byty mají velké množství řešení vnitřních dispozic, od volných, otevřených až po zcela klasické.
Činžovní dům je rozdělen na tři sekce, v ose každé je prosklená schodišťová hala. Plné plochy fasád mezi nimi jsou rozehrávány rastrem nepravidelných oken proměňujících se ve tvarech i spektrálních barvách.
V částech oken, která mají zvýšená nadpraží, jsou výklopné markýzky rozehrávající kompozici fasád v podélných průhledech.
Na štítě do ulice je převeden otisk da Vinciho obrazu Léda s labutí jako domovní znamení Labutího domu v Labutí ulici.
Roman Koucký
 Labutí dům ve Šternberku je postaven na myšlence "individuálních šuplíků" zasunutých do jednotné struktury. Byty mají velký rozsah řešení vnitřních dispozic - od otevřených až po zcela klasické. |
 Labutí dům ve Šternberku je postaven na myšlence "individuálních šuplíků" zasunutých do jednotné struktury. Byty mají velký rozsah řešení vnitřních dispozic - od otevřených až po zcela klasické. |
