Klárov je strategická křižovatka mezi mnoha pražskými skvosty a vydat se odtud můžete jak na Pražský hrad, tak na Letnou, přes most na Staroměstské náměstí nebo třeba na Kampu.
Stejným směrem jen pár kroků od zastávky Malostranská neunikne i méně pozornému chodci rohový dům s velkým dvorkem, na kterém probíhají stavební práce. Na první pohled se neliší od domků v okolí, přesto má za sebou velmi zajímavý osud.
Renesanční dům U bílé botky pochází z první třetiny 17. století, kdy byl součástí farní osady při kostele sv. Petra a Pavla v osadě Rybáře a sloužil jako ubytovna katolickým studentům. V 60. letech 20. století ho koupila herečka Slávka Budínová a nechala ho zrekonstruovat, aby v něm mohla bydlet nejprve s rodiči a později i s manželem, scenáristou a režisérem Ivo Tomanem. Žila zde až do své smrti v roce 2002. Je skoro symbolické, že pouze o několik dní později zničila stavbu povodeň.
Fotogalerie |
Domek, který patřil v té době k nejkrásnějším z okolí, odkázala Slávka Budínová starožitníku Rudolfu Příhodovi, který tvrdil, že z něho udělá hereččino muzeum. Jenže do dědického řízení zasáhl bratranec Budínové. Přestože soud jeho nárok na dědictví zpochybnil a závěť uznal platnou, původně renesanční domek to nezachránilo.
Chátrající nemovitost starožitník v roce 2011 prodal likérce Rudolf Jelínek. Ač měla firma potřebná povolení od památkářů, narazila u první městské části, které patřila část pozemku přiléhající k domu. Po letech tahanic se likérce podařilo parcelu získat a loni se konečně pustila do rekonstrukce.
Neveselý pohled na dům střídá další smutný obrázek. Tím jsou výrazné nápisy v několika jazycích na okolních kavárnách, obchodech a restauracích. Pochopila bych, že v turistické zóně je na místě vedle mateřštiny používat jazyk, kterému budou rozumět také cizinci. Proč ale kazit krásy naší metropole tučně vylepenou azbukou ve výlohách, mi zůstává utajeno a dost se mi to nelíbí. Angličtina by přeci bohatě stačila.
Podobně rozporuplné pocity mám i z kýčovitých suvenýrů. Spojitost řady z nich s českou kulturou a historií je mizivá, mnohem častěji odkazuje spíš ke kultuře okolních států. Ale byznys je holt byznys. O tom se přesvědčím opět za chvíli. Ocitnu se u prostranství vedoucího k Vltavě, kde pouliční prodavači nabízejí okružní výlety lodí po řece. Samozřejmě za super výhodné ceny.
Smutně koukám na dvůr, kde ještě před rokem stávalo kulturní centrum Containall. Letos se přestěhovalo na Letnou, a tak toho po něm moc nezbylo. Už žádné letní kino a večírky pod širým nebem. Za zavřenými vraty zůstal opuštěný betonový dvůr.
Ulicí U Lužického semináře dojdu až k poněkud nenápadnému vchodu. Ten však v sobě ukrývá jeden z nejmalebnějších pražských parků. Navzdory tomu, že v jeho těsné blízkosti denně projde tisíce turistů, málokdo ho navštíví.
O to více si ho pak užívají studenti blízké Anglo-americké vysoké školy a hrstka dalších lidí, kteří ve stínu zdejších stromů odpočívají nebo si povídají s přáteli. Vojanovy sady patří k jedné z nejstarších zahrad v metropoli. Vznikly na místě původních ovocných sadů ze 13. století, které v 17. století vzkřísily k životu karmelitky. Klášterní zahrada je uzavřená a nese v sobě množství zajímavých zákoutí.
Její střed lemuje cesta s půvabnými bílými lavičkami po stranách. Kolem jsou pak jabloně, hrušně či švestky, a dokonce ořešák. V zadní části je terasa s pergolou obrostlou růžemi a malebně střiženými trávníčky. Když budete mít štěstí, narazíte i na páva a jeho družku.
Klášterní zahrada je uzavřená a nese v sobě množství zajímavých zákoutí.
Součástí zahrady je vedle jezírka schovaného mezi stromy také několik včelích úlů nebo skleník, ale i dětské hřiště a veřejné záchodky. Ty jsou velmi dobře značeny a je škoda, že veřejné toalety nejsou v každém větším parku. Mohly by klidně být součástí kaváren, jako je tomu například v pankráckém parku nebo na Karlově náměstí.
Podobně by nejen cizinci, ale především Pražané ocenili, kdyby samozřejmou součástí veřejných prostranství byla i pítka. To zatím v horkých letních dne přijde vhod návštěvníkům sadů a několika málo dalších frekventovaných míst v centru metropole. Zatím je jich však stále po městě žalostně málo. Napojena osvěžující vodou z pítka odcházím ze zahrady a vydávám se dál, až dojdu na prostranství, které protíná Cihelná ulice.
Areál Hergetovy cihelny láká na luxusní gastronomii, France Kafku, ale také na vtipné sousoší mužských postav. Skupinky cizinců si ho fotí jako o život a do toho se chichotají výkladu svých průvodců. Co zase láká mě, je výhled na Karlův most. Stačí popojít jen pár metrů k místnímu obchodu s designem.
Když se jakžtakž nabažím výhledu, vracím se zpět do ulice U Lužického semináře, abych opět po dlouhé době vyzkoušela, jaké to je, projít se nejužší uličkou v Praze, která se nachází hned vedle. Je to vlastně několik schodů mezi domy vedoucími do restaurace Čertovka. Provoz tu však řídí semafor a korpulentnější jedinci se tudy rozhodně neprotáhnou. Sotva však sejdu schody, ocitne se přede mnou řada pestrobarevných plastových konví, které se vinou podél stěny domu. Ráda bych věděla proč. Tolik kytek na malém dvorečku ani na přilehlé restaurační zahrádce zase nemají. Bohužel tu není žádný další východ, takže musím jít stejnou cestou zpět.
A už jsem zase zpět na rušné turistické tepně, míjím pekařství a také dům, kde žil spisovatel Vladimír Holan a dostávám se k mému oblíbenému anglickému knihkupectví Shakespeare a synové. Ráj knihomilů je pro mě jako laboratoř, která dává nahlédnout do rozličných pohledů na život. Snadno tu ztratíte pojem o čase, což by bylo během slunných letních dní opravdu škoda.
Mnohem lepší je vyrazit dál zkoumat krásy staré Prahy. V Míšeňské ulici vás pak může příjemně překvapit kavárna na jednom z dvorků, jejíž součástí je i veřejná knihovna. Scházejí se tu hosté z protějšího hostelu, takže si můžete potrénovat své komunikační dovednosti v různých světových jazycích.
Nejužší ulička v Praze. Tvoří ji pouze několik metrů kamenných schodů, řídí semafor. Je to čistě z praktických důvodů. Její šířka je pouhých 70 centimetrů, a tak by se v ní snadno mohli protijdoucí chodci srazit.
Kousek dál pak narazím na Lokál U Bílé kuželky, kam se chodí na české speciality za přijatelnou cenu, a když projdu okolo Dražického náměstí a pod Karlovým mostem, ocitnu se u Muzea Karla Zemana.
Málo frekventovaná ulička v sobě skrývá i jiná překvapení. Například květinářství, které vypadá jako z pohádky. Vedle živých květin si tu můžete pořídit i množství usušených kytic. A možná tu podpultově prodávají i recept na štěstí nebo nešťastnou lásku. Alespoň jsem vždy měla ten pocit. Pamatuji si krámek ještě z konce devadesátých let.
Tehdy jsem do Saské chodila nakupovat originální oblečení, které nebylo nikde jinde k sehnání. Hned vedle byl totiž první porevoluční vintage butik s názvem Mýrnyx Týrnyx. Vedla ho poněkud bláznivá Američanka Maya Kvetny, která se rozhodla šířit módní osvětu tím, že bude do Česka vozit ulítlé kousky z Hollywoodu. Docela se jí to dařilo. Nakupovali u ní lidi z branže, umělci i náhodní kolemjdoucí.
A pokud někdo nechtěl sekáčový kousek, mohl jít pro originální módu pouze o jedny dveře dál. První česká značka streetwearové módy s názvem Devátá vlna dělala modely na míru tehdejší klubové scéně. S přehledem se tam daly najít i méně výstřední a nositelné věci. Byl to vlastně geniální nápad. Provozovat vedle sebe dva obchody s originály, ale úplně jiným konceptem. Rozjetý byznys ale spláchla již zmíněná velká povodeň v roce 2002. A zatímco květinářství se na své místo vrátilo, butiky nikoliv.
Nostalgické vzpomínky je lepší zahnat chůzí, takže jdu dál zkoumat další staropražská zákoutí. Míjím kostel Panny Marie pod řetězem a Lázeňskou ulicí pokračuji na Velkopřevorské náměstí zkontrolovat aktuální design Lennonovy zdi.
A pak dál okolo mostu přes Čertovku, ověšeného zámky zamilovaných. Nic romantického na tomto podivném gestu sice neshledávám, ale uvědomuji si, že i to k Praze tak nějak patří. Když už jsem procházku začala u neobyčejného malostranského domu, tak bych ji měla u jiného osudového skončit.
Hroznová ulice mě tedy po pár metrech dovede do krásně opravené Werichovy vily. Je čas užít si zdejší cukrárnu, kterou si při své návštěvě metropole pochvaloval i Manolo Blahnik. „Něco tak báječného jsem už dlouho neměl. Úplně jsem se do těch dezertů zamiloval. Tak moc, až jsem se umazal a vůbec mi to nevadilo,“ svěřoval se slavný obuvník a ukazoval mi rukáv perfektního saka zapatlaný od čokolády. Čas od času je krásné užít si své slabosti.
Pravý duch Malé Strany stále existuje
23. června 2018 |
