Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vinohrady. Jak se Praha rozhodla zastavět krásné zelené návrší

  1:00aktualizováno  1:00
Vinohrady jsou veselé a společenské, ale i tiché a skryté. A dokonce za sebou mají i temnou minulost. Co se týče výstavby, pravda je, že ulice tu nejsou nikterak široké, některé jsou úsporné a stěsnané. Za první republiky se však nebývale rozmáchly.

Na Vinohradech žiju odjakživa a měla jsem možnost poznat je z mnoha stran. Nejraději mám ty s pěknými fasádami a vzdušnými byty s vysokými stropy, s ulicemi plnými obchodů, kaváren a restaurací.

Ale vyrostla jsem v činžáku, který by se mezi luxusní dal počítat jen stěží. Se záchodem a dřezem na chodbě. S vlhkými zdmi a úzkým schodištěm vedoucím do pátého patra bez výtahu. Když jsem se přestěhovala z Bělehradské o kousek výš na Floru, bylo to zase trochu jiné.

Tady na samém vrcholku nekonečné Vinohradské stačí udělat krok a můžete se skutálet na Žižkov, do Vršovic anebo zpátky dolů na náměstí Míru. Vinohradská je tady široká jako řeka, a když je hezky, z okna je vidět až na Strahov. Všechno je tady pěkně při ruce. Tramvaj, autobus, metro.

Fotogalerie

Ale kam si jít třeba zaběhat? Anebo vyrazit s kočárkem na procházku? Do Grébovky i Riegrových sadů to není zas tak úplně na skok. Tak co třeba k sousedům na žižkovské Olšanské hřbitovy? Ano, zní to trochu morbidně, ale zaprvé je tady opravdu krásně a zadruhé to tak řeší spousta maminek.

Občas tu dokonce narazíte i na běžce. To mi ale přijde už opravdu nevkusné, a tak jsem začala zabíhat do vzdálenějších ulic, kde se dalo tušit trochu víc soukromí, tedy méně čumilů.

A najednou jsem se ocitla úplně jinde. Žádné obchody, kavárny a cinkání tramvají, ale ticho, stromy a vily se zahradami, u kterých se dal jen závistivě tušit velkorysý výhled. A také spousta zeleně. Tak i takhle to může na Vinohradech vypadat.

Historické jádro nula

Tu pěknou, vyparketovanou tvář Vinohrad jsem už popsala s pomocí architekta Zdeňka Lukeše (viz článek Vinohrady. Pěkná pražská čtvrť na zdravém návrší, kde zvítězil byznys).

Pro tuhle skrytější jsem oslovila Petra Rysku, autora cyklu knih Praha neznámá a stejnojmenného projektu, který zahrnuje web, články a pravidelné procházky po Praze. Takové, na které v běžných průvodcích nenarazíte.

„Vinohrady nemají na rozdíl od jiných pražských čtvrtí svoje historické jádro,“ začne pěkně od začátku Petr Ryska. „Tady totiž nebyla žádná vesnice.
Když se podíváte na katastrální mapu třeba z roku 1850, najdete tady pár usedlostí, pole a zeleň.“

Vinohrady byly původně krásné zelené návrší, na které se chodilo korzovat a kochat se pohledem na historické centrum. Po hlavní cestě lemované alejemi maximálně občas profrčel kočár s dámami v kloboučku. Například po alejové promenádě na místě dnešní Anglické ulice.

Staré cesty a aleje se využily pro stavbu nových komunikací, a i dnes je vidět z leteckého záběru, jak Vinohradská trochu kazí jinak pravidelný vějířovitý půdorys Vinohrad, který se otvírá od náměstí Míru směrem vzhůru. Vinohradská se ve vějíři klikatí a ohýbá a okolní ulice a domy se jí snaží přizpůsobit, co to jde.

Mimochodem staré cesty se na začátku 19. století stavěly tak, aby umožňovaly výhled na dominanty. Proto je dnes z Francouzské z určitého pohledu vidět až na Hradčany, stejně jako na Žižkově ze Seifertovy.

Důvod, proč se tohle malebné zelené návrší rozhodlo město zastavět, byl prostý. Rostoucí střední třída někde bydlet musela a Prahu bylo třeba rozšířit. Otázka byla kam.

Šalounova vila. Původně ateliér, který si architekt postavil, když vyhrál...

Šalounova vila. Původně ateliér, který si architekt postavil, když vyhrál zakázku na sochu Jana Husa na Staroměstském náměstí.

„Stavět za Pražským hradem bylo z tehdejšího pohledu už daleko, Žižkov stál v kopcích, a byl tak od začátku předurčen pro byty pro chudé. A skutečně se tady pak stavělo z lomového kamene, který byl nekvalitní a domy občas padaly...

„Co chcete, jsme na východě Prahy, sem se táhnou smrady z celé Prahy, tady nemůže vzniknout čtvrť pro bohaté,“ říkával prý tehdejší starosta Žižkova. V Karlíně stály továrny stejně jako ve Vysočanech, Vršovice byly v kopci, Nusle v dolíku.

A tak se logicky jako jediné vhodné místo, které se nacházelo hned za hradbami samostatného královského města Prahy, pěkně na rovině, na návrší s pěkným výhledem, jevily Vinohrady. To byl podle Petra Rysky ten důvod, který umožnil tenhle nebývalý počin na pravém břehu.

Do té doby platilo, že se ve východní části Prahy nacházely čtvrtě chudé, v západní bohaté. Dáno to bylo historicky. Malá Strana a Hradčany sloužily panovníkovi a šlechtě, zatímco Staré a Nové Město už řemeslníkům a drobným obchodníkům. Dnes už stojí na každém břehu po jedné výjimce.

Na levém, bohatém břehu, kde stojí Dejvice, Bubeneč, Letná, to byl dolní Smíchov, na pravém, chudém břehu se mezi Karlínem, Nuslemi, Vršovicemi, Libní, Vysočany a Žižkovem pyšní Vinohrady.

Tehdejší vedení Vinohrad se k plánu postavilo prozíravě a pověřilo dobré stavitele, architekty, aby dali nové čtvrti strukturu i urbanistický plán. Původně měly zdejší domy předepsána tři patra. A na starých obrázcích jsou skutečně domy třípatrové, jednotné a hezké. Dnes stačí zvednout hlavu a je jasné, jak to s jednotností dopadlo.

Především v ulicích kolem Vinohradské vodárny z ulice Korunní ční nástavby nad třetími patry jako nepovedené boudičky. Už za první republiky kritizoval nástavby Karel Čapek, že se prý jde občas podívat na Valdštejnský palác, jestli tam taky něco nepřistavěli. Nástavby se nahazovaly už za první republiky ve 20. letech, za socialismu a dělají se i dnes. „Namočení jsou v tom úplně všichni,“ uklidní mě Petr Ryska.

Na kraji pouště

Co se týče výstavby nové čtvrti, pořádně jí sráží hřebínek František Langer v knize Pražské legendy. „Nad Prahou, počínaje od Muzea, se rozkládá dvanáctá městská čtvrť, bývalé město Královské Vinohrady. Je to velká čtvrť, ale také chudá na zeleň přírody, na stromořadí a vinnou révu, že si nezaslouží své jméno, ba dokonce na stromy, keře a trávník natolik bědná, jako by vyrostla na kraji pouště. Před čtverci jednotvárných domů jsou vysázeny jen šedivé akáty, které rostou ovšem i na skále, a namouvěru bujněji. Někde jsou vynechány jeden dva domovní čtverce a tam je vytvořeno z mělce navezené prsti a zahradních sazenic něco, čemu Vinohradští chlubně říkají park.“

Akáty, které na jaře vykvetou jen na pár dní, aby se pak změnily v suché pahýly s trochou zeleného nahoře, jsou tu pravda dodnes. A na to, že tady bývalo zelené návrší, toho asi skutečně tolik nezůstalo.

Flora. Rozšířená část ulice Vinohradská na Floře.

Flora. Rozšířená část ulice Vinohradská na Floře.

„A přece zde všude bývalo mízy a vláhy, stínu a rosy! Kde teď stojí město, rozkládaly se bohaté úsadby a dvorce s poli, s ovocnými sady a zahradami, Kravín, Pštroska, Švihanka, Cikánka, Perucka, Kozačka a jiné a jiné. Však jsem se ještě brodíval v Kanálce na podzim až po kolena listím spadlým ze staletých kaštanů a lezl do Eichmanky přes zeď na nezralá jablka,“ pokračuje František Langer a dodává, jak do té krásy přišli podnikatelé, skoupili dvory a zahrady, vymýtili všechno zelené a postavili domy, které se za velké peníze pronajali nebo prodali domácím pánům.

Co se týče výstavby, pravda je, že ulice tu nejsou nikterak široké. Taková Záhřebská, Koubkova, Lublaňská... ty jsou úsporné a stěsnané. „Vinohrady byly na pražské poměry relativně bohaté,“ pokračuje Petr Ryska, „ale kdybychom to srovnali s činžovními domy, které se ve stejné době stavěly v Paříži, Budapešti nebo v Moskvě, zaváněly Vinohrady provinčností.“

Ale abychom jim jenom nekřivdili. Stavěly se tu také domy vybavené na tu dobu neobvyklým přepychem, jako byly zabudované skříně ve zdi, telefon, parkety, výtah, ústřední topení nebo toalety.

„To bylo v té době opravdu neobvyklé. Ještě ve 30. letech 20. století nemělo 70 % bytů koupelnu a nezapomínejme, že ještě v roce 1920 mělo 54 % bytů ve vnitřní Praze pouze jedinou místnost, maximálně s kuchyní. Nebylo vůbec neobvyklé, že v domě nebyla tekoucí voda, pro tu se chodilo k hydrantům.“

Posuneme čáru

Za první republiky se rozhodlo, že se provinční město trochu rozmáchne. A že se ty nahňácané úzké ulice rozšíří. Nové domy se začaly stavět podle nové uliční čáry.

Proto nové funkcionalistické domy ze 30. let často zajíždějí dozadu. Většinou se nepodařilo ulici rozšířit po celé délce a zůstaly „zuby“. Jeden takový pěkný zoubek je k vidění například právě na Vinohradech u Erhartovy cukrárny. Ta ještě vyčnívá do ulice, ale od ní už je Vinohradská široká daleko až za Želivského.

Druhé a poslední takové rozšíření, kde se podařilo v Praze uliční čáru posunout po celé délce, je ještě v Revoluční ulici. Takže můj výhled na rušnou Vinohradskou je vlastně výhra? „Ano, původně to byl pěkný bulvár. Tehdy ještě lepší byty byly situovány na hlavní třídu.“ Dneska každý hledá výhled spíš do klidného dvora.

Široká Vinohradská se táhne daleko kolem Krematoria Strašnice, které by se mělo jmenovat Vinohradské, jelikož se přece nachází stále ještě na Vinohradech, až k Vinohradskému hřbitovu, který tu mimochodem vznikl proto, že Olšanské hřbitovy byly pro vinohradskou smetánku málo nóbl a ta odmítala spočinout po boku obyčejných lidí.

My se vrátíme o kousek zpátky, k Floře, a tam zahneme k té tiché vilové čtvrti, kde lze občas zaslechnout mé běžecké funění. Tady, mezi Ruskou a Šrobárovou ulicí až k Vinohradské vodárně, se rozkládá pás několika ulic. Vily tady začaly vznikat už za Rakouska-Uherska. Najdou se tu vily historizující, činžovní i bytové. A všechny jsou krásné.

Kolonie Svoboda. Dříve bývaly domy barevně sjednocené, dnes záleží na...

Kolonie Svoboda. Dříve bývaly domy barevně sjednocené, dnes záleží na majitelích.

Vždycky mě tady přepadne stesk, proč už se takhle nestaví, a vždycky si představuju, jak to asi vypadá uvnitř, jak vypadá zahrada z té strany, kam nedohlédnu, a jak úžasné to musí být sedět večer v té tiché zahradě nebo na balkoně a shlížet dolů na blikající světla.

V Dykově ulici, ve které v čísle 23 bydlel Viktor Dyk, stojí v čísle 2 vlastní vila vinohradského architekta Antonína Turka. Jeho dům se zlatozelenou věžičkou dnes možná vypadá jako výstřelek, ale v té době to byla víceméně typovka, ujistí mě Petr Ryska.

Hned vedle stojí vila od stejného architekta. Na první pohled to není znát. Ve 20. letech ji totiž rozsáhle přestavěl a purizoval neboli zbavil ozdobných prvků architekt Ladislav Machoň. O kousek dál stojí další krásný kousek. Vila architekta Aloise Dryáka s vyobrazením svaté Ludmily na fasádě. Na konci ulice se tyčí klasicizující vila ze 30. let 20. století, ve které se dne 29.10.1966 konala zakládající schůze Divadla Járy Cimrmana.

Můj dům, můj hrad

O kus dál v ulici Bratří Čapků stojí i slavná Čapkova vila, respektive dvouvila. Při pohledu ze zahrady patřila levá část Karlovi, pravá Josefovi.
S její výstavbou se začalo za první republiky, kdy se ulice jmenovala ještě Úzká.

Dneska to tady vypadá jako příjemná vilová čtvrť, ale Karel Čapek tady prý nesmírně trpěl. V Obrázcích z domova popisuje, jak se jede podívat někam, tam, kde se bude stavět. „Nečekejte, že se ještě vrátíme,“ dodává ironicky.

V dnešní klidné vilové čtvrti totiž bylo především bahno, velké díry, které se brzy zaplnily vodou, a stávkující dělníci. A když se to všechno konečně postavilo, začala se kopat elektrizace a kanalizace. Vinohrady byly jedno velké bahnité staveniště. I přítel Karla Čapka, novinář Karel Ladislav Kukla mluví o velkém dobrodružství, když ho jede navštívit.

Nicméně když vezmeme v úvahu, že si tady mohl dovolit postavit vilu i spisovatel, zas tak špatné to nebylo. Pozemek to byl příhodný, s hezkým výhledem až na Bohdalec. Bylo to blízko, jezdila sem tramvaj, byla tu divadla, kavárny. A navíc život v dobrém sousedství.

„Tehdy byly výhodné státní podpory, existovala družstva. Stačilo složit základ a zbytek splácet později. Byt nebo dům si tak mohla dovolit i střední vrstva,“ vysvětluje Petr Ryska. Vedle slavných architektů tu tak mohli žít i spisovatelé, novináři nebo podnikatelé.

Tak vznikla i vilová kolonie Svoboda, která se rozkládá kolem ulic Na Šafránce, Hradešínská a Říčanská. Jeden z největších projektů postavil architekt F. A. Libra na počátku 20. let. Pro vršovické družstvo navrhl kolonii šestnácti rodinných domků a sedmnácti dvojdomků. Postaveny jsou ve zvláštním a zajímavém stylu, takzvaném rondokubismu.

Čapkova vila. Do dvojvily se přestěhovali bratři Čapkové kolem roku 1924 z...

Čapkova vila. Do dvojvily se přestěhovali bratři Čapkové kolem roku 1924 z Kampy. Dům navrhl architekt Ladislav Machoň.

Styl, který má vícero názvů, jako obloučkový kubismus, národní styl, styl Legiobanky nebo národní dekorativismus nebo také české art deco, které je prostě víc do kulata. Na pohled jsou to domy malebné a útulné. K rondokubismu patřily také národní barvy, takže kdysi byly domy vyvedeny hlavně v modré, bílé a červené nebo ve žluté a červené, což jsou barvy Prahy.

Dnes je původní barevnost zachována málokde, ale většina domů je krásně zrekonstruovaná a příjemně se tady bydlí dodnes. V kolonii si postavil vlastní dům i architekt Libra, nachází se na parcele ulic Hradešínská a Chorvatská. V kolonii žil také violoncellista Miloš Sádlo nebo starosta Vršovic Jan Štípek. Tak pěkné to tu bylo, že i starosta Vršovic bydlel na vinohradském svahu.

Mezi vinohradskými vilami vyniká také Šalounova vila ve Slovenské ulici. Dnes říkáme vila, ale původně šlo o ateliér sochaře Ladislava Šalouna. Zbudoval si ho zde, když zvítězil v soutěži na pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí, a do jeho dosavadního ateliéru na Václavském náměstí by sochu neumístil.

Většinu secesní stavby se symbolistními prvky zabíral ateliér s přijímací místností - slováckou jizbou, až ve 30. letech přibyly další obytné prostory. Slovácká jizba byla za války zničena bombardováním. Po rekonstrukci v roce 2007 byl ateliér opět otevřen a nyní je ve vlastnictví Akademie výtvarných umění.

A to nejlepší nakonec. Kotěrovu vilu v Hradešínské ulici chodí obdivovat místní i turisté. Byla postavena podle vlastního Kotěrova návrhu. Nejlepší přístup k ní vede z Korunní ulice od tramvajové zastávky Vinohradská vodárna.

Rodinná vila muže noblesní duše a světového rozhledu, jak byl architekt Jan Kotěra označován, dodnes vyniká svojí krásou i nadčasovostí. Je zasazena do svahu a vnitřek je rozdělen do tří celků. Kotěrovými sousedy byl průmyslník a vynálezce Emil Kolben nebo architekt Josef Bertl.

Tajemství Čapkovy vily: intimní snímky i morfium

Autoři:



Nejčtenější

Sezení v jídelním koutě je zčásti na parapetu rohového okna.
Agáta Prachařová bydlí v „bunkru“, v němž jsou květináče s levandulí

Agáta a Jakub Prachařovi si každým rokem opakovali, že ty příští Vánoce budou bydlet ve svém domě. Stavba se však...

Přes atrium vstupuje do interiéru spousta denního světla i slunce.
Jak to dopadne, když stavební úřad dva roky odmítal plochou střechu

Všechno mohlo dopadnout špatně. Dva roky stavební úřad odmítal povolit plochou střechu, a tak mezitím na vedlejší...



Dům je krásně zasazený na rohovém pozemku v novozélandském Puhoi.
Bez dveří a stresu. Boj s rakovinou nasměroval rodinu do zelené oázy

Novozélandský architekt David Maurice hledal pro svou rodinu klidné místo. Toužil po obyčejné každodenní radosti. S...

Cihelná zeď natřená na bílo či zrepasované parkety odkazují na stáří domu....
Z barevného výbuchu vznikl byt plný světla a vtipných nápadů

Byt v domě ze 60. let minulého století potřeboval začít „dýchat“. Měl sice nadstandardní velikost 5+1, ale právě...

Hvězda filmu Kristián Oldřich Nový vlastnil víc než čtvrt století chalupu na...
Chalupáři stříbrného plátna. Podívejte se, kde to opravdu milovali

Byly jejich útočištěm, kam si odjížděli odpočinout od hektičnosti hereckého světa. Místo, které opravdu milovali, byť...

Další z rubriky

V georgiánském kostele z roku 1818 jsou čtyři ložnice, obývací pokoj v místě...
Zavětřili šanci a koupili kostel, kde se brali. Teď je z něj zlatý důl

Anne a Bill Monroeovi si zamilovali historický kostel sv. Lukáše v lesoparku Kielder na severu Anglie, ve kterém byli v...

Pavlína Janků, Posezení. Lavoru i kanystru buď věčná chvála!
Úlovky ze smeťáku či sběrného dvora lze proměnit na designové kousky

Poničené a staré věci nemusí skončit v kamnech nebo ve sběrných dvorech. To dokazuje už pátým rokem soutěž Balakryl...

Hvězda filmu Kristián Oldřich Nový vlastnil víc než čtvrt století chalupu na...
Chalupáři stříbrného plátna. Podívejte se, kde to opravdu milovali

Byly jejich útočištěm, kam si odjížděli odpočinout od hektičnosti hereckého světa. Místo, které opravdu milovali, byť...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.