Uměleckoprůmyslové muzeum se s velkou slávou otevřelo v roce 1900. Podle návrhu architekta Josefa Schulze vznikla dostatečně reprezentativní a zároveň rozsáhlá budova pro výstavy i uložení sbírek. Pražská obchodní a živnostenská komora tak reagovala na prostý fakt, že se její expozice už nevešly do Rudolfina, ve kterém výstavy přes deset let pořádala.
Pražskou obchodní a živnostenskou komoru založilo v roce 1850 ministerstvo obchodu. Mezi její členy patřili významní průmyslníci, živnostníci a obchodníci, například Vojtěch Lanna, loďař a štědrý mecenáš.
České země tehdy procházely bouřlivým hospodářským vývojem, který dokončila dominance českého průmyslu na území Rakouska-Uherska. Kromě textilního a sklářského průmyslu se v Čechách soustředil především cukrovarnický, pivovarnický, těžký a strojírenský průmysl. Rozvíjející se železnice ještě zvýšila poptávku po českých výrobcích a produkce rostla.
Obchodní komora se starala o kvalitu a konkurenceschopnost tuzemských produktů a zároveň vnímala mizející rukodělnou tvorbu i přirozený vkus. Zachovat je chtěla prostřednictvím výstavy moderních vynálezů a užitných předmětů, dnes bychom řekli designem.
Inspirovala se u Rakouského muzea pro umění a průmysl, s kterým uspořádala první výstavu tohoto typu - v roce 1868 na Žofíně. Značnou část artefaktů zapůjčil Vojtěch Lanna, vášnivý sběratel především skla. Veřejnost byla nadšená, a tak muzejní výbor začal vytvářet reprezentativní sbírku a hledat vhodné prostory.
Nejprve mu je propůjčila Česká spořitelna v nově postaveném Rudolfinu, v únoru 1885 se zde otevřela první stálá expozice užitého umění. Záhy došlo na protější straně za ulicí Sanitrová (pojmenované podle louhu, který se používal na vydělávání kůží) k asanaci židovského ghetta a vedle židovského hřbitova vznikla úzká nepravidelná parcela přímo u hlavní silnice.
Architekt Josef Schulz navrhl čtyřpatrovou budovu ve stylu italské renesance s bohatě zdobenými členitými střechami a fasádou. „V Čechách se tehdy objevila secese, za pět let se začal stavět Obecní dům, avšak členové obchodní komory upřednostnili stabilní prověřený historický styl. Mnozí z nich také fungovali jako dodavatelé stavby nebo výzdoby,“ vysvětluje Radka Potměšilová, PR manažerka Uměleckoprůmyslového musea.
Oslava řemesla
O rozvoj muzea se přičinil především jeho první ředitel Karel Chytil. Historik umění budoval sbírky cíleně a v širším kontextu, Uměleckoprůmyslové muzeum se záhy stalo institucí evropského formátu.
Kromě výstav pořádalo i přehlídky soudobých řemesel a přednášky. O zaměření muzea vypovídala i jeho výzdoba. Relativně skromným vchodem vejdete do velké haly, z níž vede vzhůru impozantní kamenné schodiště s bronzovými kandelábry.
V cípech nad přízemními okny zobrazuje figurální reliéfní výzdoba od Alexandra Poppa jemná řemesla (jako tkalcovství, klenotnictví a vyšívání) i hrubší práce řemeslníků od Bohuslava Schnircha, jako brusičství, sklářství nebo kamenictví.
Stěny nad centrálním schodištěm ve třetím patře zdobí šest nástěnných maleb Ferdinanda Herčíka představujících slévačství, keramiku nebo tisk. Doplňují je vitráže od mecenášů a drobné florální motivy na sloupech a stropech. Mezi okny v druhém patře si můžete na znacích měst udělat představu o tom, která byla před sto lety hospodářským centrem.
Mecenáši si přáli reprezentativní budovu jakožto důstojné místo pro moderní (a vlastně už historické) předměty. Keramika, sklo, zlatnictví, nábytek nebo drobné plastiky byly vystaveny v samostatných sálech v prvním patře. Druhé patro se veřejnosti otevřelo o pět let později. Představila se zde knižní a textilní výroba i interiéry ze světové výstavy v Paříži v roce 1900.
Všechny sály i chodby jsou bohatě zdobeny nástěnnými a nástropními malbami a svou velkolepostí připomínají šlechtický palác. Dojem umocňují valené klenby nad schodištěm. Na počátku 20. století žasli návštěvníci nejspíš stejně jako dnes. Určitě se zastavte v původní knihovně s rozsáhlou sbírkou knih v barokních skříních z bývalé knihovny kláštera v Benešově. Patří prý mezi nejkrásnější veřejné čítárny v Praze.
Ředitelna. Nachází se v srdci muzea - za intarzovanými dveřmi v prvním mezipatře u hlavního schodiště. Směr, který vytyčil první ředitel Karel Chytil, se udržel i přes všechny historické eskapády. Ze sbírek nic nezmizelo ani za nacistické okupace - část jich odvezli předem pracovníci muzea, část jich nacisté zpřístupnili veřejnosti.
Muzeum jen pro výstavy
Jako jedna z mála pražských budov sloužilo Uměleckoprůmyslové muzeum po celou dobu jen svému účelu. „Původně bylo navržené jako prostor pro výstavy, depozitář a kanceláře, ale během století se sbírky rozrostly i nad plánovanou rezervu a bylo potřeba je přestěhovat,“ popisuje Radka Potměšilová.
Po zbudování nového depozitáře ve Stodůlkách proběhla i k celková rekonstrukce budovy. Z prachu se vyloupla původní světlá fasáda, pokladna se přestěhovala do bývalé kavárny, kavárna se přesunula do přízemí, kde vznikl i muzejní obchod a bezbariérový vchod přes obnovenou zahradu.
„Podobu má jako při otevření v roce 1941 v rámci výstavy o současném bydlení. Představovala ideální zahradu u rodinného domu podle návrhu manželů Machoňových,“ ukazuje Radka Potměšilová. Teď si na ní můžete dát kávu a zaposlouchat se do šumění fontány.
Rekonstrukce trvala tři roky a během té doby připravili kurátoři několik výstav, které se v příštích dvou letech objeví v Uměleckoprůmyslovém muzeu.
Prvorepublikovou módu ve vyšších společenských kruzích spatříte na výstavě o Haně Podolské a jejím vyhlášeném pražském módním salonu (do 20. ledna). Navazuje na ni výstava Krásná jizba 1927-1948 s představením různých typů bydlení a užitého designu (do 20. ledna). Perspektivy keramické tvorby (do 11. listopadu) ukazují široké možnosti zpracování keramiky.
Uměleckoprůmyslové muzeum vzniklo v reakci na pokles obecného vkusu v důsledku průmyslové velkovýroby, s cílem kultivovat estetický cit pro umění i umělecké řemeslo. O století později čelí stále stejné výzvě.
