Praha se po rozkvětu za císaře Rudolfa II., který z ní udělal sídelní město Habsburků, v následujícím století ocitla v době temna. Přesun císařského dvora do Vídně, pronásledování protestantů, stavovské povstání, bitva na Bílé hoře, stětí českých pánů, proměna české šlechty a třicetiletá válka zakončená odvezením uměleckých děl z Pražského hradu švédskými vojsky čtyři města pražská (Staré Město, Malou Stranu, Nové Město a Hradčany) kolem Pražského hradu silně zdecimovaly.
Ačkoliv císařská privilegia byla Praze odňata, nestála stranou evropského dění a pronikaly do ní vlivy z Itálie, Rakouska i Německa a České království stále platilo za důležitou součást habsburské monarchie.
Jedním z významných členů místodržitelského sboru, který se po třicetileté válce staral o správu země, byl Václav Vojtěch ze Šternberka. Potomek starého českého šlechtického rodu získal titul hrabě v 18 letech a od mládí byl připravován na kariéru v zemské správě.
Později se stal soudcem a nakonec nejvyšším hofmistrem Českého království. Příjem mu plynul z panství Zelená Hora a Horažďovice v jihozápadních Čechách a od roku 1672 i ze zděděného panství po matce Zadní Ovenec nedaleko Prahy.
Vesnice Zadní Ovenec se rozkládala na pravém břehu Vltavy a sousedila s Dolním Ovencem, obyčejnou vsí s dvory a polnostmi. V 19. století se spojily a získaly jméno Troja (pravděpodobně podle ruin bývalého mlýna a letního zámečku, které připomínaly zříceniny antického města na dobových kresbách).
Krajina kolem řeky byla malebná, a jak ukazují dobové malby, příliš se za tři sta let nezměnila. Jen místo domů se tu rozléhaly lesy, louky a pole. Od Předního Ovence na protějším břehu se kolem řeky až k dnešnímu výstavišti, Letné a Dejvicím rozkládala Královská obora, kam císaři s doprovodem hojně vyjížděli na hony.
Vhodně reprezentativní místo, kde by si panovník mohl s družinou odpočinout, však chybělo, a tak se Václav Vojtěch ze Šternberka rozhodl vystavět na oveneckém panství letní sídlo obklopené parkem. Inspiraci načerpal při své kavalírské cestě po Evropě a za architekta si vybral Jeana Baptista Matheya, Burgunďana školeného v Římě.
Zadání znělo: římská vila v módním barokním stylu oslavující naši manželskou lásku a zvoucí Habsburky k návštěvě. Hrabě Šternberk doufal, že na letním sídle přivítá císaře Leopolda I., a potvrdí tak výjimečné postavení svého rodu.„V baroku byla reprezentace otázkou cti. Potvrzovala status, moc i vlastnosti hostitele, že je hoden své pozice a má právo ji zastávat dál,“ vysvětluje kurátorka Marie Foltýnová.
Pozvánka pro Hrad
Letní sídlo Vojtěcha ze Šternberka dává tušit jeho postavení u dvora. Zamýšlený účel dal stavbě její podobu a polohu. „Pražský hrad a hlavní sál Trojského zámku spojuje přímka. Vchází se do něj po oválném schodišti ze zámeckého parku. Hlavní průčelí se tak otevírá směrem k řece (a Hradu),“ ukazuje na vzdálenou svatovítskou katedrálu Marie Foltýnová.
Kvůli přesnému natočení zámku bylo třeba odlámat velký kus skály a na druhé straně vytvořit násep. Hlavní sál je středobodem zámku, o čemž svědčí nejen již zmíněná spojnice s Pražským hradem, ale i na tehdejší dobu netypický půdorys.
Habsburský sál. Hlavní sál vzdával hold panovníkům a křesťanské Svaté lize, která zvítězila nad Turky. Kolem Božího oka ve středu se vznáší Naděje, Víra a Láska. Protiváhu tvoří sv. Leopold, patron Rakouska a jmenovec vládnoucího císaře. Ve své době to byl jeden z nejkrásnějších sálů v Evropě.
Místo čtvercové nebo obdélníkové kompozice kolem dvora vycházejí boční křídla z ústředního sálu uprostřed. Horizontální osa zámku spojuje sál se štěpnou zahradou, geometricky vysazeným sadem do tvaru osmicípé hvězdy – rodového znaku Šternberků.
Netypické je také umístění střešních pavilonů na okrajích stavby, jejíž silueta se tak před návštěvníkem při průchodu parkem proměňuje. Konírny a zázemí zámku jsou provedeny ve stejném stavebním slohu, barevnosti a umírněnější zdobnosti, takže zámek opticky oddělují od okolí a působí jako přirozená hradba.
Svahu za nimi využil hrabě Šternberk jako krajinné dominanty a osázel jej vinicí, kterou věnoval své milované ženě Kláře Bernardině z Maltzanu. Absence jakéhokoliv opevnění je charakteristickým rysem letních vil, pocitově jej nahrazuje vyvýšené nádvoří, na kterém zámek stojí.
V tomto případě plní i praktický účel – dříve zde bývaly mokřady, které bylo třeba kvůli stavbě vysušit. Riziko záplav z nedaleké Vltavy minimalizoval důmyslný odvodňovací systém. „Zámek přímo neohrozila ani povodeň v roce 2002, kdy navýšený terén zadržel vodu valící se od řeky, ale kanalizací vyplavila spodní voda zámek zevnitř,“ vzpomíná Marie Foltýnová.
Jedinečná stavba
Přes Vltavu fungoval mělký brod a hrabě Šternberk zde nechal zbudovat přívoz. Hosté vjeli bránou u vody do úchvatné zahrady plné geometrických obrazců z keřů a květin, soch a terakotových váz.
V dolní části ohromovala bohatě zdobená Neptunova kašna jakožto odkaz na vládu bohů mimo svět. Zámek pak uctíval Habsburky jako vládce nad zemí. Park fungoval jako představení zámku a naladění hostů a zároveň jako elegantní úkryt před všetečnými zraky, využíval se i jako kulisy pro divadlo. Dosvědčují to i fragmenty fresek a sousoší nalezených v rozvalinách zdí a v bujné vegetaci při rozsáhlé rekonstrukci v 80. letech.
Monumentální oválné schodiště vytvořil z velkých monolitů pískovce sochař Georg Heermann a představuje souboj olympských bohů s Titány. Jeho synovec Paul z kamene vytesal busty personifikující roční období, čtyři denní doby a světadíly na balustrádě. Doplňují je sochy, z nichž některé na hosty stříkaly vodu po šlápnutí na určitý schod.
Zámek se stavěl v letech 1678-1695 a po svém dokončení budil oprávněný úžas. „Letohrádek v podobě městské vily v rozsáhlém parku byl sám o sobě ve střední Evropě na konci 17. století unikátní, na roveň zámku ho posunula velkolepá výzdoba od nejlepších dobových umělců a zcela jedinečné pojetí stavby architektem Jeanem Baptistem Matheyem. Stavbou Trojského zámku přispěl hrabě Šternberk k rozvoji nové epochy barokní architektury v Čechách,“ popisuje Marie Foltýnová.
Nástropní malby v přízemí zobrazují mytologické postavy a alegorie dobových témat – například svatbu Dia a Héry, Herkula jako oslavu hrdinství, Vítězství Pravdy a Slávy nebo Čas odhaluje Pravdu jako jemné připomenutí významu rodu Šternberků.
Z hlavního Habsburského sálu projdete do čínských salonků z konce 18. století, které odkazují na dobovou fascinaci Východem a dálnými cestami. Stěny zdobí malby významných čínských staveb – pagody, mosty, krajiny. O smyslu pro humor svědčí vyobrazení psíků i s jejich jmény.
V chodbách visí návrhy zámku a obrazy, v roce 1770 jich tu bylo 315, nejvíc však okouzluje výhled na park. Boční trakty sloužily jako apartmány pro hosty – z předpokoje se vcházelo do přijímacího pokoje, z něj do kabinetu a pak do ložnice. „Snad v každé místnosti najdete rodové znaky manželů – šternberskou hvězdu a maltzanovské hrozny s hlavičkami zajíců,“ ukazuje Marie Foltýnová.
Splnilo se hraběti Šternberkovi jeho přání přivítat na zámku císaře? Nikoliv, a protože zemřel bez přímých potomků, jeho dědicové zámek prodali v roce 1763 Marii Terezii, která zde chtěla zřídit Ústav šlechtičen. K tomu nakonec nedošlo a zámek několikrát změnil majitele, kteří jej využívali jako statek, a chátral. Nakonec ho statkář Alois Svoboda daroval v roce 1922 státu pro vzdělání a osvětu mládeže.
K tomu však vinou dvou světových válek nedošlo, až se zarostlé ruiny ujalo hlavní město a opravilo jej pro potřeby Galerie hlavního města Prahy, která zde pořádá od dubna do října výstavy a společenské a kulturní akce. V zámku prodchnutém láskou a úctou si také můžete říct ano.
