Tradiční, nebo moderní dům?

  • 5
Jak bude vypadat náš nový dům, nechceme-li české prostředí zahlcovat dalšími importovanými domy, stavbami s historizujícími prvky? Anebo jinou současnou stavební produkcí ve formě hradu s věžemi a klenutými okny? Z čeho načerpáme inspiraci?

Další články ze
seriálu o bydlení

Potřebujete bydlet. Jaké máte možnosti?
Jeden dům, prosím, aneb bydlení bez architektury
Koupit starší dům neznamená bydlet postaru
Než začneme stavět
Jak vybírat pozemek
Architekt versus klient
Český dům v českém prostředí

Jsme-li konzervativní necháme se inspirovat tradiční architekturou, jsme-li odvážnější, zvolíme architekturu moderní a svébytnější.

Zvolíme-li střední cestu a oba přístupy zkombinujeme např. spojením tradičních materiálů s moderním výrazem a půdorysným uspořádáním domu, ani tím neuděláme chybu.

Obě formy, tradiční i moderní, zaujímají v historii českého domu své místo. Tradiční dům ho má zde  již od středověku, zatímco moderní dům vzniká teprve na počátku 20. století a je tedy oproti tradičnímu výrazně mladší formou.

Tradiční a moderní
Tradice obecně představuje souhrn ustálených znaků a zvyků předávaných z generace na generaci. Jsou to zaběhnuté formy, které se nemění, a lidé často lpí na jejich zachování.

Moderní je pravým opakem. Je to vliv, který vzniká z nové doby a z nových požadavků, je spojený s inovacemi,  s přínosem něčeho nového, s pokrokem.

A tak je to také míněno v architektuře, ať již máme na mysli tradiční nebo moderní  stavební materiály, vzhled stavby, vnitřní uspořádání nebo stavební technologie.

Tradiční dům
Tradiční dům vychází ze stále stejného neměnného provozního, prostorového a materiálového a konstrukčního řešení.

Po století převládá tradiční dům komorového typu zvaný také jako trojdílný dům sestávající ze tří zhruba čtvercových místností v řadě.

Ve středu dispozice je vstupní síň, v jejíž zadní části se časem vytvořila černá kuchyně s pecí. Ze síně se vlevo nebo vpravo, dle situace na pozemku, vstupovalo do obytné místnosti. Světnice (dříve jizba) měla obvykle dvě okna do ulice a na opačnou stranu do komory (hospodářská místnost, úložný prostor).

Podkroví sloužilo zejména k ukládání sena, čímž se zároveň podvědomě snižovalo unikání tepla z obytných místností domu.

Používaly se materiály jako dřevo a hlína, došky a šindele na střechy, později zdivo z kamene a pálených cihel, pálená krytina nebo břidlice, které umožňovaly omezené konstrukční řešení. Např. šířka roubené stavby se ustálila na rozměru 5-6 metrů, protože dřevěné stropní trámy větší rozpon nedovolují.

Vnější vzhled vypovídal o vnitřním uspořádání, např. dvoutraktové uspořádání se projevilo na čelním průčelí domu v rozmístění oken. Komín vždy vyúsťoval na opačné straně než vstup, což vypovídalo o umístění černé kuchyně.

Nasazení sedlové střechy odpovídalo logice konstrukčního utváření domu, takže stropní trámy tvořily současně základnu pro konstrukci krovu. Krokve střechy zatěžovaly přesahující záhlaví stropních trámů a pomáhaly tak vynášet zatížení střechy od sloupků uprostřed rozponu, a tak umožňovaly dosáhnout větších rozponů místností. Nadezdívky v podkroví byly cizí. Střecha byla sedlová se klonem 45 stupňů.

Přes drobné odlišnosti byly a jsou tradiční domy jeden jako druhý. Mají přibližně stejnou velikost, proporci obdélníku v poměru stran 2:1. Lidé je totiž stavěli přirozeně téměř shodně, protože měli po staletí zažitou představu, jak má dům vypadat, stejným způsobem ho zhotovoval i stavebník nebo kameník, který znal jednu stavební technologii. Navíc dům odpovídal stejnému sociálnímu složení a téměř žádným finančním možnostem jejich majitelů.

Prohlédněte si fotogalerii

Moderní dům
Na přelomu 19. a 20. století nastává pro stavebnictví a architekturu převrat, související s technickým pokrokem, rozvojem průmyslu, objevem nových stavebních materiálů (ocel, železobeton), technologií (skeletové stavby, montované stavby), které otvírají nové možnosti v navrhování staveb.

Architektura, která se v 19. století již zcela vyčerpala napodobováním historických slohů (eklektizmus) a po tvůrčí stránce se stala sterilní, najednou začíná znovu ožívat. Na vznik moderní architektury mají také vliv politické události (konec první světové války, vznik Československa) a s nimi spojený společenský optimismus, naděje v lepší budoucnost, víra, že lidstvo konečně přišlo k rozumu.

Nejvíce se pro architekturu tohoto období vžil název funkcionalismus, vystihující  jeho hlavní znak : co největší až jednostranné respektování účelu domu oproti odmítání estetiky. Architektura založená na skutečné povaze věci.

Ve tvorbě rodinného domu převládá čistě rozumový přístup: dům jako stroj na bydlení. Rodinný dům dostává zcela nový prostorový, půdorysný a kompoziční koncept.

Začínají se téměř vědecky řešit provozní vztahy v domě, rozkreslují se provozní schémata, vhodně se dimenzují prostory, ubývají zbytečné kuřárny, dámské budoáry, pánské pokoje, místnosti na šití apod.

Byt musí mít dobrou funkci, být plně hygienický a maximálně technicky vybavený, zatímco estetika jde stranou. Protože dobře řešená budova působí svou účelností sama o sobě esteticky. 

Pokud jde o vnějšek, bylo hlavně důležité, aby vnitřek domu byl jasně vyjádřený navenek a tak tlumočil o jeho vnitřním uspořádání, zatímco dnes je postup v mnoha případech zcela opačný. Dům vzniká nejprve zvenku, místo abychom se na počátku zabývali důležitými vnitřními vazbami.

Prostor, vzdušnost, světlo, snadné zachování čistoty, propojení s exteriérem, čistota a jednoduchost tvarů, to byly hlavní zásady. Domy mají proto tvar elementárních těles (hranoly, válce), pravidlem je plochá střecha, preferování pravého úhlu, pásová okna, hladká, bíle omítnutá zeď.

Zapomínalo se však na skutečnost, že stavby jsou v prvé řadě určené lidem. Často jim byl vyčítán chladný výraz, absence výtvarných komponent (prvků), necitelnost vůči starší okolní zástavbě a úplné přehlížení tradice.

Není divu, že v 70. letech moderní architektura přestala lidem imponovat, dokonce jim začala vadit, připadala jim odlidštěná. Změnila se také společenskopolitická situace a hodnoty společnosti. Opět se začal vracet konzervativní přístup. Přesto je třeba říci, že v koncepci bydlení znamenal funkcionalismus převrat a dodnes je východiskem současné architektury.

Srovnáme-li tehdejší situaci v produkci obytných staveb, zjistíme, že v čemsi byla podobná dnešní. Většinu zakázek získávali od buržoazie konzervativní architekti čeští, nebo němečtí. Pro masu méně majetných navrhovali domy nevalné úrovně zedničtí mistři a stavitelé.

Zbytek, malé procento, zato vily evropské či světové úrovně, jejímiž investory byli představitelé inteligence, tvořili pokrokovější architekti.  Podařilo se postavit více než 100 kvalitních vil po České republice a asi pětinu z nich tvoří stavby světové úrovně.

Architekti se také zabývali sociální a ekonomickou otázkou bydlení.  S nadšením vymýšlejí byty pro sociálně slabé, minimalizují prostory bytu a zařízení, snaží se o universální koncept, dům s obytnými buňkami pro dospělé jedince se společnou kuchyní a jídelnou, klubem a zařízením pro děti (kolektivní domy).

Za zmínku ještě stojí několik rodinných domů přesněji řečeno vil světové kvality, které byly přínosem pro koncepci moderního rodinného domu.

Vile Savoye
Švýcarský architekt Le Corbusier na vile Savoye v Poissy  (1928 -1931) aplikoval svých „pět bodů moderní architektury“: budova na sloupech, horizontální pásová okna, zahrada na ploché střeše, volný půdorys a flexibilní nakládání s plochou fasády. Variabilní vzhled fasád a volný půdorys (plan libre), kde bylo možné příčky vést volným způsobem, zatímco zděná stavba má nosné zdi ve všech patrech neměnné, umožňoval skeletový konstrukční systém a vnitřní ztužení stavby. Odvození vzhledu domu z funkčních nároků na bydlení společně s průmyslově vyráběnými zařizovacími elementy je v souladu s Corbusierovou koncepcí domu jako stroje na bydlení.
www.archiweb.cz/builds/obytne/savoye.htm

Müllerova vila
Brněnský rodák Adolf Loos a Karel Lhota realizovali v pražských Střešovicích v letech 1928 –1930 vilu pro podnikatele Müllera. Setkáme se zde s Loosovou prostorou koncepcí „Raumplanu“, kdy místnosti nejsou odlišeny jen co do půdorysné velikosti, ale i do výšky, takže neexistují průběžná patra. Složitý koncept si ovšem vyžádal četná vyrovnávací schodiště mezi místnostmi.
www.archiweb.cz/builds/obytne/muller.htm

Vila Tugendhat
V letech 1928-1930 byla v Brně v Černých Polích realizována vila podle návrhu architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Vzniklo tak obydlí, které stíralo hranice mezi "uvnitř" a "venku". Architekt změnil dosavadní pojetí domu jako soustavy uzavřených místností a vytvořil místo nich celek s možností volného pohybu prostorem, celek okolnímu prostoru se z části i fyzicky otvírající.
Dům je zajímavý bezchybným technickým provedením po sebemenší detail, funkční variabilitou, užitím kvalitních a trvanlivých materiálů a  elegancí střízlivých forem v duchu jeho nejznámější zásady "méně je někdy více".
www.tugendhat-villa.cz

Nás od zmíněné doby odlišuje skutečnost, že postrádáme tehdejší optimismus a obáváme se budoucího vývoje.

Problémem dnešních domů je, že jsou buď anonymní, nerozeznáme je v tuctu jim podobných, nebo na sebe svým příliš moderním vzhledem zbytečně upozorňují a díky své přehnané racionálnosti jsou odlidštěné a nejsou uživatelsky příjemné.

Universální řešení a návody pro tvorbu současného domu však neexistují, hlavní je, aby sloužily člověku, nepostrádaly lidskost a citovost.

A na závěr….
Tradiční i moderní forma domu mají jedno společné, ani jeden z nich si na nic nehraje. Na rozdíl od současných domů podle obecného vkusu, které nepředstírají falešný životní styl. Takové domy nemůžeme nazvat  moderními ani je zaměňovat za  tradiční architekturu, protože s těmito pojmy nemají v podstatě nic společného.

To, že má dům sedlovou střechu s pálenou krytinou a je z cihelného zdiva, ještě nemusí znamenat, že se jedná o tradiční dům, obzvláště má-li nízký sklon střechy (tzv. bungalov), klenutá okna a kuželkové zábradlí, které u nás tradici nemají vůbec.  A to, že takový dům má velká část populace, ještě neznamená, že je moderní.

Typický tradiční dům se nachází v Tanvaldu.

Farnsworth House v Illinois v USA (1950), autor: Ludwig Mies van der Rohe.

Glass House v New Canaanu v Connecticutu (1949), autor: Philip Johnson

Dům Jiřího Kaloče ve Vrbici, v podhůří Orlických hor - současný tradiční dům.

Dům Jiřího Kaloče ve Vrbici, v podhůří Orlických hor, interiér domu

Vile Savoye v Poissy (1928 –1931), autor: Le Corbusier, švýcarský architekt zde aplikoval svých „pět bodů moderní architektury“: budova na sloupech, horizontální pásová okna, zahrada na ploché střeše, volný půdorys a flexibilní nakládání s plochou fasády.

Vile Savoye v Poissy (1928 –1931), autor: Le Corbusier - pohled na vnitřní schodiště

Müllerova vila v Praze Střešovicích (1928 –1930), autoři: Adolf Loos a Karel Lhota, setkáme se zde s Loosovou prostorou koncepcí „Raumplanu“, kdy místnosti nejsou odlišeny jen co do půdorysné velikosti, ale i do výšky.

Müllerova vila v Praze Střešovicích (1928 –1930), autoři: Adolf Loos a Karel Lhota, interiér vily

Vila Tugendhat v Brně v Černých Polích (1928-1930), autor: Ludwig Mies van der Rohe, obydlí, které stíralo hranice mezi "uvnitř" a "venku".

Vila Tugendhat v Brně v Černých Polích (1928-1930), autor: Ludwig Mies van der Rohe, interiér vily