Nepřehlédnutelný žlutý dům s nádherně zdobenou secesní fasádou znají všichni Pražané jako Topičův salon. Jméno Topič je vyvedeno i v mozaikách po obou stranách a na balkoně uprostřed.
Odkazuje na jméno investora i původní účel domu. František Topič se narodil v roce 1858 v Chvalínu u Roudnice a do Prahy přišel studovat obchodní akademii. Na živobytí si vydělával jako účetní a ve volných chvílích psal do Českých novin články vybízející k většímu národnímu uvědomění a obraně vlasti proti přílišné germanizaci.
Reagoval tak na události doby, kdy se čeští poslanci po 16 letech pasivní rezistence vrátili do říšského sněmu a začali prosazovat svá práva. Od roku 1880 se směla používat v úředním styku i čeština a roku 1882 byla pražská univerzita rozdělena na českou a německou.
V červnu 1881 se slavnostně otevíralo Národní divadlo, v květnu 1891 představilo svoji budovu Národní muzeum. Zájem o české knihy a umění stoupal a mezi širokými vrstvami ho podněcovali i národní buditelé a také nakladatelé.
V Praze patřili mezi nejznámější tři – Jan Otto, Josef Richard Vilímek a František Topič. Jan Otto vydával od roku 1888 unikátní encyklopedii Ottův slovník naučný, J. R. Vilímek publikoval Humoristické listy, almanachy a hry. František Topič se soustředil především na díla českých současných autorů, která nechával ilustrovat českými umělci.
S výtvarníky spolupracovaly i další nakladatelské domy, ale František Topič velmi záhy pochopil roli obrazového materiálu pro propagaci knihy a vztahy s ilustrátory, grafiky a malíři soustavně budoval. I kvůli nim založil jednu z prvních soukromých uměleckých galerií v Čechách – Topičův salon.
Nesporný talent
František Topič je zářným příkladem toho, že spojení ušlechtilého záměru, silné vůle, pracovitosti a nekonvenčního myšlení vede k trvalým hodnotám. U nezapomenutelného otisku do české historie přitom stála náhoda. V roce 1881 napsal František Topič kritický článek Upřímné slovo našim obchodníkům o nevyhovujících pracovních podmínkách v knihkupectví, který zaujal Františka Šimáčka, nakladatele a majitele Českých novin.
Nabídl mu místo účetního a mladý František Topič se zanedlouho oženil se Šimáčkovou neteří Terezií Šulcovou. Její věno mu umožnilo otevřít si s tchánem knihkupectví – na Ferdinandově třídě 9 (dnešní Národní 9). Ve skutečnosti v něm však pracovali pouze manželé a tchán propůjčil nakladatelskou koncesi.
Po dvou letech František Šimáček zemřel a František Topič roku 1886 otevřel knihkupectví a nakladatelství pod svým jménem. V publikacích se snažil popularizovat českou kulturu a národní uvědomění a ke spolupráci zval slavné autory jako Boženu Němcovou, K. H. Borovského, K. V. Raise, Jana Nerudu či Svatopluka Čecha. Vydával také umělecké knihy s tuzemskými i světovými díly.
Pro nové knihkupectví zvolil František Topič moderní Ferdinandovu třídu, obchodní tepnu zakončenou Národním divadlem, na níž bylo 11 knihkupectví. Lemovaly ji výstavní domy v převážně klasicistním stylu, které však postupem doby ustoupily historizující výstavbě.
Původně se nastěhoval do domu, který patřil Spolku Praha. Nechal vybourat příčky v přízemí a propojil ho do jednoho velkého prostoru. Klasicistní ostění v průčelí pak zaměnil za velké výkladní skříně, ve kterých prezentoval aktuální publikace, ale i hudebniny a umělecké artefakty.
Možná se inspiroval svým sousedem, nakladatelem Mikolášem Lehmannem, nebo jen nechal průchod své lásce k umění, kterou sdílel se svou ženou (vzdálenou příbuznou sester Náprstkových), když se rozhodl zbudovat prodejní uměleckou galerii.
Ve dvoře, na bývalé zahrádce Jezdinské plzeňské pivnice, postavil František Topič jednopatrovou budovu obdélníkového půdorysu s prosklenou střechou. Od října 1894 do ukončení provozu v roce 1899 zde proběhlo 35 výstav českých i zahraničních autorů.
Z nájemníka majitelem
S rostoucí produkcí a oblibou knihkupectví hledal František Topič nové prostory. V roce 1905 zakoupil od Konstantina Nádherného a Ervíny z Borutína sousední třípatrový dům. Právě zde sídlila Lehmannova galerie. Úpravu domu zadal architektovi Osvaldu Polívkovi.
Průčelí dominuje balkon s předsazenou středovou částí v prvním patře a zvýrazněným vchodem, které tvoří obrácené písmeno T. Jméno F. Topič zdobí také zábradlí na balkoně a mozaiky v zaoblených atikových štítech po stranách.
Hlavní vchod se přesunul ze středu na pravou stranu, čímž došlo i k přeložení schodiště a otevření hlavní místnosti v přízemí pro potřeby prodejny. Do ulice směřovaly velké výkladní skříně. Do prvního a druhého patra se nastěhovala Topičova rodina. Prostory galerie umístil František Topič opět do dvora mezi zadní trakty domu a využil přirozené světlo svrchu.
Za šest let fungování salonu proběhlo 47 výstav, které kritici přijímali celkem kladně, ale větší zájem veřejnosti se vzbudit nepodařilo, a tak druhý Topičův salon skončil roku 1911.
Během první světové války spolupracoval František Topič s odbojovou organizací Maffia a vyhlášení samostatného Československa korunovalo jeho mnohaleté snažení. Otevřel také nový výstavní sál, v téměř identickém prostoru, který nechal vestavět Osvalda Polívku nad původní sál, který mezitím sloužil jako sklad knih. Nově se do něj vstupovalo schodištěm z ulice, stejně jako nyní.
V konkurenci nově vznikajících galerií se Topičův salon profiloval jako scéna českého, slovenského a francouzského umění a nájemní výstavní prostor. Kritici mu často vyčítali kolísavou kvalitu programu.
Finanční krize ve 30. letech dolehla i na Topičovo knihkupectví, ale jeho provoz ukončila až smrt jediného syna Jaroslava. V roce 1936, pět let před svou smrtí, František Topič dům i knihkupectví prodal Jaroslavu Stránskému.
Pražské kulturní centrum
Jaroslav Stránský do domu přestěhoval redakci Lidových novin a nakladatelství Fr. Borový, které vlastnil. Salon obnovil v listopadu 1937 v suterénu budovy a vytvořil z něj významné české kulturní centrum.
Pořádal zde besedy, divadelní představení pro děti i dospělé, koncerty a samozřejmě výstavy. Kvůli svému židovskému původu odešel do exilu, a podruhé v únoru 1948, když jako ministr školství a osvěty podal demisi na protest proti únorovému převratu. Nakladatelství dále fungovalo pod názvem Československý spisovatel a výstavní prostor pod Svazem československých výtvarných umělců.
Rodina Stránských žila v Londýně, syn Jan zakládal s Pavlem Tigridem Rádio Svobodná Evropa v Mnichově a pak odjel s Ferdinandem Peroutkou do New Yorku. Zde se narodil Martin Jan Stránský, který v USA vystudoval dějiny umění a medicínu a do Prahy se podíval až při sametové revoluci.
„Odmala jsem bral jako samozřejmost, že když to jen trochu půjde, budu se věnovat kultuře tohoto města. Když nás tehdejší šéfredaktor Lidových novin Jiří Ruml požádal o spolupráci, ihned jsem přiletěl. Ukázalo se, že jednou z možností byl restituční zákon a restituce obou domů na Národní,“ popisuje začátek tříleté anabáze.
Těsně před převzetím budov došlo k zničení veškerého mramorového, kovového a litinového vybavení. „V Národní 9 stihli rozebrat a odvézt vše, na Národní 11 jsme část zachránili z nákladního auta a nechali zrestaurovat. V suterénu byl 40 let sklad na topenářský mazut, stála tam voda, na podlaze leželo žluté linoleum, místnosti byly vybydlené,“ vzpomíná Martin Jan Stránský. Od České banky získal úvěr 75 milionů a začal s opravou. Banka však záhy zbankrotovala a Martin Stránský se rozhodl s věřiteli domluvit na splátkách.
Po 13 letech spolupráce s památkáři dům zcela opravil. Secesní fasádu získal až v roce 2017 díky grantu Prahy 1. Po dokončení rekonstrukce domu v roce 2007 byl Topičův salon popáté obnoven.
„Topičův dům je symbolem české kultury. Chtěl jsem na tradici navázat, a proto jsem oslovil aukční síň 1. Art Consulting Brno–Praha,“ vysvětluje Martin Jan Stránský. Ta si pronajala první patro jako kanceláře i galerii pro své předaukční výstavy. V mezidobí ji vyplňují krátkodobé výstavy pořádané Společností Topičova salonu, kterou založil stavitel a milovník umění Pavel Vašíček.
„Vznikla tak originální a tvůrčí spolupráce aukční síně s neziskovou organizací, financovanou z veřejných rozpočtů a různých grantů. Návštěvníci zde vidí díla klasická i nové směry v současném umění. Rada společnosti čítá deset členů umělecké obce, kteří společně sestavují plán výstav s cílem ukazovat, co běžně není v Praze k vidění,“ popisuje Anna Kučerová, jednatelka Společnosti Topičova salonu.
Pavel Vašíček galerii vedl do roku 2015, kdy náhle zemřel. Inicioval také edici publikací o historii Topičova salonu a jeho výstavních počinech, která mapuje historii jeho vzniku v roce 1894 do roku 2017. Společnost Topičova salonu v polovině roku na této adrese končí, Topičův salon tak začne psát další kapitolu.
