To bych na vašem místě nedělal

- Spousta lidí jako já sám bydlela ve svém domku dlouhá léta a nikdy si neuvědomila, že je s ním něco v nepořádku. A pak nás najednou všechny napadlo udělat si z něho nový domov - to je to pravé slovo, domov. První popud jsem k tomu dostal, když jsem si jednoho dne všiml trubek u kotle ústředního topení v suterénu. Zdály se mi opotřebované. Zavolal jsem tedy instalatéra, ukázal jsem mu ty trubky a on hned prohlásil: "Tyhle trubky jsou pryč - dočista pryč." To jsem si do té doby neuvědomoval.

Myslel jsem si, že tam pořád jsou. "Podívejte," řekl, vzal kladivo a prorazil do jedné z nich pořádnou díru. "Vidíte?" ukázal mi. "Tahle trubka je celá zkorodovaná, proražená skrz naskrz - vidíte? Ta druhá právě tak!" A rozbil druhou trubku na kusy. "Nemůžete tam dát nové?" zeptal jsem se. "Jo," prohlásil, "to bych moh, ale na vašem místě bych to nedělal. Chápejte, ten kotel je už moc starej, už je v tahu." Takto líčí svoje trable s rekonstrukcí domku kanadský humorista Stephen Leacock ve sbírce Kanadské žertíky. Celá historka pokračuje od adaptace topení přes přestavbu příček až k úplnému závěru - celkové demolici domu a odvozu jeho trosek. Když jsem pročítal povídku kanadského humoristy, napsanou před několika desítkami let, vskutku jsem se bavil. Nejen však humorem autorovým. Pan Leacock u mě doma zajisté nikdy nebyl ani nemohl pročítat páteční přílohy tohoto listu, kde jsem před časem cosi na chlup podobného popisoval - leč z vlastní, české zkušenosti. "To máš jako s macdonaldy, ty jsou taky na celým světě stejný," pravil můj kolega, odpůrce globalizace, když jsem mu o tomhle podobenství vyprávěl. Stává se mi přečasto, že vzhledem k mé bytově kulturní minulosti za mnou chodí moji kamarádi, také jejich kamarádi anebo osoby jimi doporučené a dožadují se rad a rozhřešení. Dokonce i mnohdy vyžadují, abych rozhodl, kde a jak mají stavět, jak adaptovat a své bytové interiéry zařizovat. Zapomínají přitom, že narozen jsem ve znamení Ryb a sám se ráno těžko rozhoduji, zda si mám navléci ponožky černé, či šedé, zda mám z domovních dveří zamířit vpravo, či vlevo, zda jít nejprve pro rohlíky či na poštu. Čím více domů a bytů prošlo mýma rukama - ať již v podobě článků v časopisech a rubrikách o bydlení či jsem je obráběl manuálně všemožnými nástroji -, tím méně si troufám do tak intimních věcí někomu mluvit. Natož radit. Natožpak rozhodovat. Sám dodnes nevím, jestli bych chtěl bydlet na Václaváku, nebo v Podkrkonoší, v půdním bytě na Malém Straně, nebo ve venkovském stavení, či v příměstské vilce. Nevím, zda je lepší rekonstruovat staré, nebo se nastěhovat do nového. Nevím, jestli je lepší bydlet v létě v Londýně a v zimě v Acapulcu, nebo celoročně na Havaji. Fakt to nevím. A do toho ta pohroma s demokracií a kapitalismem. Dvacatero druhů hmoždinek a padesát druhů šroubů. Stovky vzorů obkladaček. Střechy na celý život a všechny pravé z pravých. Mám být na špičce s liškou, nebo s pyramidou? Když jsem si byl koupit bílou barvu, ptali se mě jakou. Měli bílou v deseti odstínech. Ostatních tónů pak 3600! Hotová hrůza. Sám potřebuji poradit. Snad bych po leacokovsku mohl své obydlí zdemolovat a sutiny odvézt. A je to tu zase. Nevím kam - na skládku do Libčic, nebo do Hýskova? Fakt nevím.

Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury, v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor téměř dvacet let.