Historie nábytku není o tom, že lidstvo vymyslelo něco jednoduchého a to pak zdokonalovalo. Příklad ? U. v antice existovaly například malé stolky sloužící ke stolování, protože jídelní stoly v dnešním pojetí neexistovaly. Stolky bývaly skládací, takže se dalo oddělit podnoží a horní deska, která sloužila jako podnos. Tedy něco, co pak s velkou slávou objevili designéři ve 20. století.
Posledních tisíc let v nábytku nezačalo jemnou elegancí, jakou znala antika či starý Egypt. V Evropě lidé spíše bojovali o vlastní přežití. Primitivní nástroje stačily jen na nejjednodušší kusy. Pán používal prakticky stejný nábytek jako jeho poddaný. Nebyly vlastně ani židle - stačit musela lavice - často chyběl i stůl (ty první byly stejně jen hrubé fošny položené na "kozové" podnoží).
Židle nebo trůn
V průběhu století se vztah k nábytku měnil. Typické je to zejména u židlí. Ty sice existovaly již ve starém Řecku, Římě či Egyptě, a dokonce i v Mezopotámii, nešlo však o jídelní židle, protože se stolovalo jinak (z těchto kusů nábytku by ovšem měli radost i dnešní odborníci na správné sezení, protože důsledně vycházely z rozměrů tehdejších lidí). V raném středověku se židle stává symbolem moci, společenského postavení, určeného jen těm nejvyšším. Nejčastěji mívá podobu trůnu či křesla s asketicky vzpřímeným opěrákem. Obyčejní lidé mohli sedět jen pěkně vedle sebe na lavicích - a poslouchat. To také znamená, že lavicím se nejvíce "dařilo" v kostelích a klášterech. Ze skvělé antické kultury - a tedy i židlí - zůstala jen slova. Anglický výraz chair (židle) totiž pochází z řeckého cathedra, throne (trůn) je odvozen z řeckého označení thronos. Středověk pak používal židle sklopné, takzvané nůžkové, nebo spíš křesla s područkami zvané faldistorium. V Toskánsku jim říkali "Savonarola" podle kazatele a reformátora 15. století. Pro člověka žijícího v raném středověku byla mnohem důležitější než židle truhla. V té ukládal vše, co bylo pro něj cenné. Původně měla tvar primitivního hranolu z hrubě opracovaných fošen nebo vydlabaného kmene zpevněného železnými pásy a byla opatřena madly pro snadné uchopení (před nepřáteli bylo třeba prchat v rámci možností pohodlně s něčím, co časem nahradily kufry). Teprve po dlouhé době vznikly z truhel postupně komody a také příborníky či šatní skříně na zavěšování šatstva, což si vynutila španělská móda. Měnila se i postel. V gotice bylo vrcholem pohodlí samostatné lůžko s vysokým čelem, přerůstající v baldachýnová nebesa. Lidé do postele utíkali za teplem, a proto jim nevadilo, že se jich zde sešlo i více - nejlepším důkazem je slavná dochovaná postel z anglického hotelu Ware z doby kolem roku 1600, kde mohlo spát najednou šest až osm osob. Na severu, ale i v jiných chladnějších zemích se zase prosazovaly postele zabudované do dřevěného ostění místnosti. Teplo bylo nade vše! Nárok však na něj měli jen někteří. Pán spal v posteli, sloužící na lavicích podél stěn.
Vládci určují nábytek
Nábytek je prostě zrcadlem doby. Italská renesance zasáhla celou Evropu, aby pak dala vzniknout baroku, pompéznímu stylu, který nešetřil bohatostí tvarů ani zlatem. Měl omračovat a jasně říkat, kdo je pán - tedy církev a aristokracie. To byla samozřejmě příležitost pro Francii a krále slunce, Ludvíka XIV. Jeho Versailles se staly včetně zařízení symbolem přepychu a okázalosti. Smrtí Ludvíka končí i "absolutistické" baroko a přichází styl volnější, jemnější - rokoko. Anglie šla jinou cestou. Stačilo, aby jí zámořské kolonie přinesly potřebné bohatství a umělce i řemeslníky s hugonetským vyznáním prchající z Francie před katolickou nesnášenlivostí - a máte tady základ slavného anglického nábytku. Jejím pomyslným vrcholem se staly práce Thomase Chippendala (zemřel 1779 a je pokládán za nejlepšího anglického uměleckého truhláře), Skota Roberta Adama či George Hepplewhita. Pak přišel sloh Ludvíka XVI. a klasicismus, jenž hlavně v Německu a Rakousku-Uhersku odpovídal myšlení pokrokového císaře Josefa II. Potom ovšem stačilo, aby Napoleon táhl do Egypta a cítil se druhým Caesarem - a už tady máme empír inspirovaný pompézním nábytkem z doby císařského Říma. Kulaté stoly na centrální noze v podobě sfingy, nábytek zdobený lvími prackami, spousta zlata a těžkých, robustních tvarů jakoby odvozených od nehybných egyptských pyramid. Další variantou klasicismu se stává měšťanský biedermeier, dnes jeden z nejoblíbenějších stylů v prodejnách se starožitnostmi. A dvacáté století? To svým obdobím secese, art deca, funkcionalismu i kubismu pořádně zamíchalo nábytkářským koktejlem. Ani ne tak tvary jako nově používanými materiály a sériovou výrobou, která udělala i z kvalitního nábytku věc dostupnou pro široké vrstvy. Slavný designér a architekt Le Corbusier přináší svůj modulový skladebný systém, kterým končí řadu století trvající vláda truhel a jejich metamorfóz.
Posledních tisíc let v nábytku nezačalo jemnou elegancí, jakou znala antika či starý Egypt. V Evropě lidé spíše bojovali o vlastní přežití. Primitivní nástroje stačily jen na nejjednodušší kusy. Pán používal prakticky stejný nábytek jako jeho poddaný. Nebyly vlastně ani židle - stačit musela lavice - často chyběl i stůl (ty první byly stejně jen hrubé fošny položené na "kozové" podnoží).
Židle nebo trůn
V průběhu století se vztah k nábytku měnil. Typické je to zejména u židlí. Ty sice existovaly již ve starém Řecku, Římě či Egyptě, a dokonce i v Mezopotámii, nešlo však o jídelní židle, protože se stolovalo jinak (z těchto kusů nábytku by ovšem měli radost i dnešní odborníci na správné sezení, protože důsledně vycházely z rozměrů tehdejších lidí). V raném středověku se židle stává symbolem moci, společenského postavení, určeného jen těm nejvyšším. Nejčastěji mívá podobu trůnu či křesla s asketicky vzpřímeným opěrákem. Obyčejní lidé mohli sedět jen pěkně vedle sebe na lavicích - a poslouchat. To také znamená, že lavicím se nejvíce "dařilo" v kostelích a klášterech. Ze skvělé antické kultury - a tedy i židlí - zůstala jen slova. Anglický výraz chair (židle) totiž pochází z řeckého cathedra, throne (trůn) je odvozen z řeckého označení thronos. Středověk pak používal židle sklopné, takzvané nůžkové, nebo spíš křesla s područkami zvané faldistorium. V Toskánsku jim říkali "Savonarola" podle kazatele a reformátora 15. století. Pro člověka žijícího v raném středověku byla mnohem důležitější než židle truhla. V té ukládal vše, co bylo pro něj cenné. Původně měla tvar primitivního hranolu z hrubě opracovaných fošen nebo vydlabaného kmene zpevněného železnými pásy a byla opatřena madly pro snadné uchopení (před nepřáteli bylo třeba prchat v rámci možností pohodlně s něčím, co časem nahradily kufry). Teprve po dlouhé době vznikly z truhel postupně komody a také příborníky či šatní skříně na zavěšování šatstva, což si vynutila španělská móda. Měnila se i postel. V gotice bylo vrcholem pohodlí samostatné lůžko s vysokým čelem, přerůstající v baldachýnová nebesa. Lidé do postele utíkali za teplem, a proto jim nevadilo, že se jich zde sešlo i více - nejlepším důkazem je slavná dochovaná postel z anglického hotelu Ware z doby kolem roku 1600, kde mohlo spát najednou šest až osm osob. Na severu, ale i v jiných chladnějších zemích se zase prosazovaly postele zabudované do dřevěného ostění místnosti. Teplo bylo nade vše! Nárok však na něj měli jen někteří. Pán spal v posteli, sloužící na lavicích podél stěn.
Vládci určují nábytek
Nábytek je prostě zrcadlem doby. Italská renesance zasáhla celou Evropu, aby pak dala vzniknout baroku, pompéznímu stylu, který nešetřil bohatostí tvarů ani zlatem. Měl omračovat a jasně říkat, kdo je pán - tedy církev a aristokracie. To byla samozřejmě příležitost pro Francii a krále slunce, Ludvíka XIV. Jeho Versailles se staly včetně zařízení symbolem přepychu a okázalosti. Smrtí Ludvíka končí i "absolutistické" baroko a přichází styl volnější, jemnější - rokoko. Anglie šla jinou cestou. Stačilo, aby jí zámořské kolonie přinesly potřebné bohatství a umělce i řemeslníky s hugonetským vyznáním prchající z Francie před katolickou nesnášenlivostí - a máte tady základ slavného anglického nábytku. Jejím pomyslným vrcholem se staly práce Thomase Chippendala (zemřel 1779 a je pokládán za nejlepšího anglického uměleckého truhláře), Skota Roberta Adama či George Hepplewhita. Pak přišel sloh Ludvíka XVI. a klasicismus, jenž hlavně v Německu a Rakousku-Uhersku odpovídal myšlení pokrokového císaře Josefa II. Potom ovšem stačilo, aby Napoleon táhl do Egypta a cítil se druhým Caesarem - a už tady máme empír inspirovaný pompézním nábytkem z doby císařského Říma. Kulaté stoly na centrální noze v podobě sfingy, nábytek zdobený lvími prackami, spousta zlata a těžkých, robustních tvarů jakoby odvozených od nehybných egyptských pyramid. Další variantou klasicismu se stává měšťanský biedermeier, dnes jeden z nejoblíbenějších stylů v prodejnách se starožitnostmi. A dvacáté století? To svým obdobím secese, art deca, funkcionalismu i kubismu pořádně zamíchalo nábytkářským koktejlem. Ani ne tak tvary jako nově používanými materiály a sériovou výrobou, která udělala i z kvalitního nábytku věc dostupnou pro široké vrstvy. Slavný designér a architekt Le Corbusier přináší svůj modulový skladebný systém, kterým končí řadu století trvající vláda truhel a jejich metamorfóz.
