Celý komplex fungoval jako první unikátní ústav sociální péče pro staré a nemocné lidi a nezaopatřené děti v Evropě a po přeměně v nemocnici se stal špičkovým zdravotnickým pracovištěm.
Krátce po vzniku samostatné republiky se změnilo i hlavní město. V roce 1922 došlo ke sloučení osmi čtvrtí na území dnešní Prahy s 37 sousedními obcemi a vznikla tzv. Velká Praha.
Zvětšila se nejen rozloha města, ale i počet jeho obyvatel a s nimi i jejich potřeby. V metropoli žilo tehdy přibližně 676 tisíc lidí. Vytvořením Velké Prahy se změnila i struktura řízení města a ústavy a úřady, které se dublovaly nebo byly zastaralé, se slučovaly a rušily.
Z tohoto důvodu zaniklo sedm nejhorších chudobinců a jeden chorobinec a zůstaly jen chudobince v Bubenči, v Karlíně, na Smíchově, na Vinohradech a na Žižkově celkem s 814 místy a chorobinec na Karlově a v Počernicích s 435 místy. To množství lidí potřebujících celodenní (a často i odbornou) péči zdaleka nestačilo.
Petr Zenkl, budoucí primátor Prahy a tehdejší předseda zastřešujícího Ústředního sociálního sboru, přišel s unikátní myšlenkou shromáždit všechny nemohoucí a nezaopatřené na jednom místě a vybudovat pro ně funkční budovu, ve které by mohli zůstat s patřičnou péčí tak dlouho, jak budou potřebovat.
Platil totiž stále ještě rakousko-uherský zákon, že o bezmocné, kteří žijí déle než deset let v jedné obci, se obec musí bezplatně postarat. Veřejné nemocnice však nesměly přijímat chronicky nemocné pacienty, a ti tak byli odkázáni na domácí péči nebo dožití v obecních chorobincích či chudobincích. To chtěl Petr Zenkl svým revolučním nápadem změnit.
Evropský unikát
Louky a pole daleko za městem v blízkosti Kunratického lesa vypadaly ideálně, byly dostatečně rozlehlé, stranou ruchu velkoměsta a zároveň dostupné. Vhodnost místa ověřilo stávající Šimsovo sanatorium pro bohaté klienty s nervovými potížemi.
Bohulibý projekt přerušila první světová válka a po jejím skončení se klientela nevrátila v takové míře, aby sanatorium mohlo fungovat, a tak ho jeho zakladatel Jan Šimsa v roce 1922 prodal.
Areál získal Spolek československé ochrany matek a dětí a v následujících letech jej přeměnil v nemocnici a azylový dům pro matky s dětmi, dnes zde funguje kojenecký ústav a Dětské centrum při Thomayerově nemocnici.
Na projekt areálu na ploše téměř 30 hektarů vypsal Ústřední sociální sbor architektonickou soutěž, do níž se přihlásilo pět architektů. Devítičlenná porota nakonec vybrala projekt s názvem Mládí a stáří architekta Bohumíra Kozáka. Na ČVUT studoval u Josefa Schulze a Jana Kouly a ve svém díle se řídil střídmostí funkcionalismu.
Tento stavební sloh souzněl s jeho světonázorem vycházejícím z víry v Boha, ke které byl veden svým otcem, českobratrským farářem. Při stavbě spolupracoval se svým bratrem Ladislavem, rovněž architektem.
Slavnostní výkop provedl pražský primátor Karel Baxa 16. července 1926 a už v říjnu 1928 se do Masarykových domovů stěhovali první obyvatelé. Při příležitosti návštěvy prezidenta T. G. Masaryka tu založili pamětní knihu, do které vzácné návštěvy zapisovaly své dojmy.
Většina komentářů obdivuje komplexnost areálu, technické vymoženosti, sociální zázemí a lékařskou specializaci. Zařízení tohoto typu bylo ve dvacátých letech minulého století unikátní v celé Evropě.
Do druhé světové války se podařilo postavit 21 budov rozdělených do deseti pavilonů pro 1 700 osob, dětskou zotavovnu s lesní školkou pro 200 dětí, dětskou ozdravovnu a chorobinec, karanténní a izolační pavilon a společné hospodářské, správní a společenské místnosti, včetně koncertního sálu, bazénu, hřiště a kaple. V roce 1940 vznikl pavilon P (dnes U), tzv. Baxův, ve kterém pobývali platící nemohoucí klienti.
První budova za hlavním vjezdem do areálu slouží od svého vzniku jako administrativní centrum.
První transplantace
Původní plán počítal s maximální soběstačností ústavu a zároveň účelností a funkčností provozu. Pravoúhlé budovy stojí podél širokých cest, které se sbíhají ve středu a při pohledu shora vypadají jako kolonáda.
Za domy se rozprostíraly záhony, ovocné sady a skleníky. Pravidelnou stravu zajišťovala kuchyně s jídelnou, práceschopní jedinci pracovali v pekárně, řeznictví, obuvnických dílnách, prádelně... Maso pocházelo z vlastních chovů dobytka mimo areál, podél plotu rostly moruše na chov bource morušového. V roce 1940 počet stromů dosáhl 1 400 a ústav tím získával nemalé finanční prostředky na provoz.
Již za první republiky navázal ústav spolupráci s Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy a v areálu vznikla výzkumná pracoviště zaměřená zejména na dětské nemoci a choroby stáří. Slibný rozvoj přerušila okupace, do budov se nastěhoval německý lazaret a ke konci války Rudá armáda a nakonec přeživší z koncentračních táborů.
V roce 1954 se stal areál nemocnicí a vznikající specializovaná pracoviště se v roce 1971 sdružila pod zkratku IKEM. V roce 1960 zde lékaři provedli první úspěšnou transplantaci ledviny, v roce 1984 srdce.
Dnes Thomayerova nemocnice funguje jako spádové zdravotní zařízení pro půl milionu obyvatel jižní části Prahy a přilehlých oblastí Středočeského kraje. Specializuje se zejména na dětskou chirurgii a traumatologii, neonatologii a pneumologii, špičkové úrovně dosahují však i ostatní obory.
Areál nemocnice je památkově chráněn, a proto veškeré opravy podléhají přísným pravidlům. Rekonstrukce je však po devadesáti letech potřeba. „Primárně ji směřujeme do pavilonů, abychom zlepšili lékařská pracoviště a prostředí pro pacienty, fasády opravujeme postupně,“ ukazuje nám Ondřej Macura, mluvčí Thomayerovy nemocnice. V chodbách rehabilitačního oddělení si připadáte jak v americkém filmu, lékařská péče je tu však na mnohem vyšší úrovni a dostupná každému.
Před 100 lety a dnes. Václavák a jeho proměny
19. dubna 2014 |
