Holandsko ze 17. století? Vídeň z 19. ? Jsou přesně umělecky posazené, hlavně pro radost architekta a fotografa, který jako by chtěl zvěčnit vnitřní dekoraci pro umělecký časopis.
Co se však stane, když se vám podaří objevit krásný talíř jeden zdědíte po babičce a další, opravdu unikátní, jste dostali k Vánocům? Zkuste se inspirovat. Je však mnohem lepší, když raději než vyumělkovaný způsob vystavení talířů, který se hodí do atmosféry křesel některého z Ludvíků, králů Francie, jim dáte volnou plochu. Ty geometricky perfektní výstavky na zdi ponechme salonům, kam málokdy někdo vejde. Vytvořená stěna talířů má tu výhodu, že ji lze měnit a doplňovat a že pohled na ni je hezký jako na květinovou zahradu. Ne všechny talíře mají ovšem stejnou dekoraci, i když právě květinová je ta nejběžnější, sytě barevná, a rozveselí prostředí. Nejlépe se hodí do jídelního koutu, který může být třeba i v panelákové kuchyni. Jako u každého vystavování je však přece jen třeba sledovat několik pravidel, aby se vytvořily vývojové skupiny, ať už barevné nebo tematické. Modré dominanty, které přecházejí do červených a třeba i světlých, do talířů s krajkovými obrubami nebo do zlatých dekorací, i když jednotlivé kusy nejsou nutně ze stejného období a ani stejně cenné. I tematicky se dají vytvořit zajímavé shluky: talíře našeho venkova, možná jednoduché, ale krásné, a které něco říkají o vesnické kultuře, bohužel z části mizící. Dokonce i proč ne - pamětní talířky z poutních míst se mohou seskupit, zrovna tak jako talíře, které různé řetězové restaurace "Labužníků" dávají zdarma ke stejně už dost přisolenému účtu. Ošklivé nejsou. Je to vzpomínka na dobré jídlo a na naše gastronomické zkušenosti. A dodají lesk i našim knedlíkům... A tak stěna talířů je pravý opak zdi vzdechů. Je hezké se na ni dívat i jako na celek a pak jeden po druhém objevovat jednotlivé kusy. Ani hosté vám nebudou zazlívat, že jste je posadili obličejem ke zdi místo výhledu na rozkvetlý balkon.
Autorka je spolupracovnicí redakce
- pátek 9. února 2001
