Zlepšilo se i architektonické ztvárnění jednotlivých objektů, zkvalitnila se terénní a sadová úprava. Nyní půjde o to, aby se ještě více upevnila spolupráce mezi projektanty, investory a stavbaři.
Konec 80. let rozhodně nebyla žádná lehká doba. Lidé chtěli bydlet, bytů byl ale nedostatek i přes „obětavou práci stavbařů“ a k tomu ty stížnosti, že nová velkokapacitní sídliště jsou šedivá, nevzhledná, mizerně postavená a chybí v nich „občanská vybavenost“.
A do toho všeho se jako naschvál přidaly ještě „dodavatelsko-odběratelské“ vztahy, které dokázaly stavbu sídliště pořádně zamotat! „Řešení složité bytové otázky je důležitou součástí sociální politiky naší společnosti,“ psala v listopadu 1988 agentura ČTK.
„Společnost však nemůže být spokojena s tím, že letošní plán za 1.-3. čtvrtletí byl splněn jen na necelých 43 procent. Při hledání příčin upozorňují experti, že tkvějí mj. v nedostatečné stavební a projekční připravenosti. Ukazuje se, že komplexní příprava bytové výstavby až po předání klíčů majiteli zahrnuje časové období osmi až devíti let. Letos tedy sklízíme „hořké plody“ z počátku osmdesátých let, kdy se v podstatě rozhodovalo o úspěchu závěru osmé pětiletky v komplexní bytové výstavbě.“
Stavaři se bránili, že za všechno rozhodně nemohou jenom oni, protože „nemalý podíl na tomto zaostávání měly i dodavatelské resorty. Opět nebyly okna, dveře, výtahy, sporáky a řada dalších náležitostí.“
Stavbaři byli zároveň velmi smutní: „Zbytečné průtahy jim kazí radost z práce, neboť jejich dílo je dovršeno teprve ve chvíli, kdy začne sloužit šťastným majitelům.“
Na kvalitě stavbařům záleží
Pak tu ale byla ještě kvalita odvedené práce. V srpnu 1988 si na ni posvítil Výbor lidové kontroly ČSR. „Závady spočívají především v nedodržování rovinnosti a stability podkladu pro vodotěsnou izolaci, předepsaných sklonů, v nedostatečné kvalitě pokrývačských prací,“ psalo se v závěrečné zprávě VLK ČSSR.
Jenže co to bylo platné, do paneláků zatékalo, i když se střechy opravily: „Například na sídlišti Invalidovna v Praze bylo na střechách domů postupně položeno osm až deset vrstev asfaltových pásů, aniž by se tak odstranilo zatékání do bytů.“
Před stavbaři, vedoucími představiteli KSČ a dalšími představiteli státního a společenského života ovšem stál mnohem složitější úkol. „Dosavadní extenzivní rozvoj našeho stavebnictví se nepříznivě promítá také v architektonické úrovni výstavby. Není divu, že si často stěžujeme na uniformitu a šedivost našich sídlišť,“ napsala ČTK v červenci 1988.
Předsednictvo ÚV KSČ se ovšem tímto problémem intenzivně zabývalo a ministr výstavby a stavebnictví Jaroslav Vávra na zasedání ke Dni stavbařů slíbil: „Vyvolali jsme iniciativu směřující k novým urbanistickým i architektonickým řešením s cílem dosáhnout hlavního poslání urbanismu a architektury, uspokojovat v souladu s ekonomickou a kulturní úrovní naší společnosti její rostoucí materiální, sociální a duchovní potřeby, včetně estetických.“
Soudruzi z NDR jsou naším příkladem
Učit jsme se mohli například od soudruhů z NDR, kde se roky úspěšně uplatňovala takzvaná panelová řada 70. „Tyto panely použití poprvé v Neubrandeburgu již v roce 1972 se vyznačují velkou variabilností, což umožňuje stavět obytné objekty v nejrůznějších architektonických provedením a v souladu s okolní zástavbou,“ psal dobový tisk na konci 80. let.
Perlou v panelové řadě 70 byl Berlín. „Dokonalou přehlídkou architektonického a stavbařského umění v NDR se stala Mikulášská čtvrť v Berlíně, kterou při návštěvě hlavního města NDR vynechá jen málokterý turista.“
Pozornosti tehdejších novinářů ovšem neunikly ani zdánlivé maličkosti na pražských sídlištích, jakými byly například ozdobné plastiky a sochy mezi paneláky.
„Náš stát přispívá na estetické obohacování sídlišť uměleckými prvky velkými finančními částkami, některá umělecká díla jsou opravdu umístěna vhodně, jiná však vyvolávají úsměv,“ zamyslel se jeden z reportérů pár měsíců před pádem komunismu.
„V jednom místě pankráckého a bohnického sídliště se neubráníme údivu, když objevíme plastiky matky s dítětem. V obou případech totiž „nehlídá“ třeba dětské pískoviště, ale automobilové parkoviště.“
V SRN jsou lidé bez střechy nad hlavou
V článcích o bytové výstavbě, jakkoli se mohly zdát na svou dobu kritické, obvykle nechyběla zmínka o tom, jak se nejvyšší představitelé strany a státu, stavbaři a všichni ostatní snaží vzniklé problémy řešit. A že v kapitalismu jsou na tom lidé samozřejmě mnohem hůře, tam totiž mnozí lidé nemají ani kde hlavu složit. Třeba takové západní Německo…
„Přes 100 tisíc západoněmeckých občanů nemá vůbec střechu nad hlavou, 700 tisíc lidí žije v příliš malých, špatně vybavených bytech a 200 tisíc obyvatel bydlí v nouzových přístřešcích,“ napsala ČTK s odvoláním na týdeník Der Spiegel.
„Časopis upozorňuje na to, že zatímco ti, kdo dobře vydělávají, žijí ve stále luxusnějších bytech, zatímco pro mnohé lidi s nižšími příjmy se stal byt v NSR nezaplatitelný.“
