Vincent ke mně zvedl prosebně oči: „Ivuš, můžeš to, prosím,“ významně zvedl obočí, „ztlumit?“ V rohu pokoje jsem si z notebooku potichu pouštěla film. Naše minigarsonka představovala jeden pokoj s navazující malou nudličkou kuchyně, chodbičkou, záchodem a sprcháčkem.
Zdrobněliny jsou skutečně na místě. Zpočátku jsme tu byli jako v sedmém nebi. Byl to náš první společný domov! Ale... Ráno autobus, metro, kancelář, odpoledne obráceně zpět do naší rozžhavené betonové „králíkárny“. Sebrala jsem notebook a šla se na konec filmu dokoukat na záchod.
„Ivuš, no tak Ivo,“ bušil na dveře Vincent, „neurážej se hned.“ Sedět na prkýnku, byť zavřeném, s počítačem na kolenou, není pohoda.
Zásadní životní zvrat
Tu noc padlo naše velké rozhodnutí. Oba jsme vyrůstali v panelácích a řekli jsme si dost! Já jsem vždycky milovala zvířata. Tady jsem si mohla dovolit jen potkana Bobka. Vyhlédli jsme si opuštěnou samotu na louce pod lesem nedaleko jedné středočeské vesničky.
V duchu jsem si představovala, jak se ráno procházím bosá orosenou trávou. „Neblázněte, vy pražští ‚paneláčníci‘, „snad nechcete farmařit?“ divili se nám přátelé a známí. „Počkejte, až to tam uvidíte,“ skočila jsem jim do řeči, „autem je to slabá hodinka. Vincek zůstane zaměstnaný v agentuře a já můžu dělat z domova.“
Náš domek byl několik let neobydlený. Stěhovali jsme se v červenci. Teplo, slunce, les i louka omamně voněly, takže pavučiny, prach, špína, třísky, vlhké stěny a rozbitá okna nás nijak nevyvedly z míry. Pár přátel obětovalo svoji dovolenou a s jejich pomocí jsme naši „usedlost“ probudili k novému životu. Na startovní čáře našeho hospodaření jsme se cítili přímo báječně. Vincek, tedy ještě za pomoci kamaráda, „zrekonstruoval“ ze starého botníku kurník a oplotil výběh.
Začínáme farmařit
Vše bylo připraveno pro naše první osadníky. „Ahój,“ mávali jsme našim odjíždějícím pomocníkům, „za pár měsíců si k nám budete jezdit pro vajíčka.“ Hned druhý den přítel přivezl šest žluťoučkých kuřátek. Nejradši bych si s nimi i hrála, ale to správná ‚hospodyně‘ nedělá.
Jen ve městech lidi drbou králíčky za ušima nebo učí ptáky mluvit. „My na vsi to bereme jinak,“ pustila jsem poslední pípající kuličku do výběhu. Vincek ráno odjížděl do Prahy a já se vzorně starala o naše opeřence. Úchvatného ticha kolem jsem se nedokázala nabažit.
Vůbec mi nevadilo, že k nám jen maximálně dvakrát týdně zabrousila pošťačka. Zálibně pohlížela na naše rostoucí kuřata. „Ivonko,“ nadhodila, když mi předávala poštu, „tyhle ti moc neponesou.“ „A to jako proč,“ čepýřila jsem se, „mají všechno podle internetu.“ „Máš tu čtyři kohoutky a dvě slepičky. Chudinky,“ dodala.
Na samotě u lesaJak žijí lidé, kteří se vzdali města  Cesta k dobrovolné skromnosti nemusí nutně znamenat dřinu u valchy ani život bez vody a topení. Magazín Víkend DNES přinesl tři minipříběhy o tom, jak doopravdy žijí lidé, kteří se vzdali města. |
Fakt! U malých kuřat se to jen tak nepozná. A to ještě nebyl zlatý hřeb našeho chovatelství. Týden na to byl kurník posypaný peřím jako roztrhaná peřina. Slepičky – hrdé ženské – se s kohoutkem třásly v rohu bývalého botníku, jeden zakousnutý hrdina ležel ve výběhu a zbylí dva byli v nenávratnu.
„Co s tím mám dělat?“ držela jsem tu potrhanou mršinu za krk dvěma prsty co nejdál od těla. Přiznávám, žádný kohout na víně z „toho“ nebyl. Poprvé jsem zaváhala, mám-li vůbec na farmaření vlohy. „Chce to hlídacího psa a pořádný plot,“ nenechal se zviklat Vincek.
Vybrali jsme si tedy krásně žíhanou boxerku Ajšu, no a ke štěněti patří na venkov i kotě. Mourovatého Číčáka mi darovala pošťačka. Teď jsem se tam cítila opravdu jako doma. Kočičák vrněl na vyhřáté zídce, Ajša hlídala nové větší hejno slepic, k němuž se už žádná lasička neodvážila, a já začala sbírat vajíčka.
Takříkajíc mě začalo pálit dobré bydlo. „Co takhle kozu a pár oveček?“ nadhodila jsem Vinckovi. Přítel kupodivu váhal. Projížděla jsem internet a narazila na stránky s vietnamskými miniprasátky. Byla jsem unešená.
V záhlaví stránek stál citát Winstona Churchila: „Psi k vám budou oddaně vzhlížet, kočky se na nás dívají svrchu, ale prasata na vás pohlížejí jako na sobě rovné.“ Prohlídla jsem si pár fotek a bylo vymalováno. „Toho chci!“ Vincek je přes den v práci. Sedla jsem do auta a bez dlouhého rozmýšlení si pro něj zajela.
Nový člen rodiny
„Vinci, to je Hugo,“ představila jsem příteli nového člena naší rodiny.
Selátko bylo opravdu k sežrání, pochopitelně v úplně jiném slova smyslu, než máme-li na mysli vepřové na pekáči. Hugo se s Ajšou brzy skamarádil, Číčák ho ostentativně ignoroval a já ho měla od rána do večera za patami.
K Vinckovi se zpočátku choval obezřetně, oba se vzájemně tolerovali. Čuník je velmi učenlivý tvor, zvědavý jako opice, a řekla bych, že paměť má jako slon. Pochrupával v kuchyni a nenápadně mě pozoroval. Jen jsem vyšla na zahradu, otevřel si lednici a vyplenil spodní šuplíky se zeleninou.
„Šikula,“ řekla bych si normálně, ale Hugovi nedělalo problém vytáhnout jakoukoliv zásuvku a prohrabat se mi v prádle nebo papírech. Kdyby jen prohrabat. Když mi jednou sežral i polovinu překladu, na kterém jsem po večerech pracovala, už jsem se neusmívala. Ta hora masa na mě ještě šibalsky zamrkala a přišla si pro podrbání. Hugovi bylo něco málo přes rok a už vážil bezmála metrák.
„Mlátila“ s ním prasečí puberta a zkušenější chovatelka mě uklidňovala, že se brzy vyblbne a zklidní. Vincek odjížděl na týdenní školení, a já byla ráda, že nejsem úplně sama. Jednou jsem se v noci probrala a Hugo chrápal rozvalený na Vinckově půlce postele.
Pohladila jsem ho. Zachrochtal. Záhy jsem poznala, že jsem udělala hrubou chybu. Hugo se pasoval na alfa samce a hlavu rodiny. Vincek se za pár dní vrátil domů. Tedy, vrátil… Svou zavalitou postavou Hugo zablokoval dveře a tvářil se výhružně.
„Hugísku,“ odlákala jsem ho na dobroty. Jen co si přítel položil kufr na postel, už tam trůnil Hugo. Doufala jsem, že se dá čuník do latě, ale ten stále jen vymýšlel, kde a jak na Vincka vystartovat.
Takový bodyček alias bránění v soupeřově pohybu vlastním tělem byl pro Huga hračka. Hugo prostě žárlil a Vinckovi docházela trpělivost. V garsonce jsme si málem šlapali po hlavách, ale teď jsme se k sobě nemohli ani přiblížit. A když přijeli kamarádi? Hlídací Ajša si zaštěkala, očuchala je a dala pokoj. Ale Hugo?!
Bránil mě jako tank. Musela jsem ho chytit a potupně zavřít do ohrady, kde naštvaně narážel do plotu. Ve třech letech vážilo moje miniprasátko sto čtyřicet kilo, což je normální, a já „přibrala“ patnáct – byla jsem těhotná.
Dítě a kanec? To nešlo....
Po Samíkově narození musel Hugo pryč. Měla jsem ale černé svědomí. Tížila mě slova z knihy Exupéryho Malého prince: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, co jsi k sobě připoutal.“ Ale malé dítě a žárlivý kanec nejdou dohromady.
Místo Huga jsme si nakonec pořídili kozu, dvě ovečky a králíky. Naše farma se pomalu, i když metodou pokusů a omylů, rozrůstá. Hugo zůstane v mém srdci navždycky, ale syn je přece jen mnohem víc.
