Upadla mi židle. Přímo před zraky zákazníka. Nesl jsem dvě naskládané na sobě a ta horní sklouzla a upadla. Stalo se to na úplném konci celého toho stěhovacího dne, kdy jsem si celou dobu dával milimetrově bacha, abych ani jedinkrát neškrtl krabicí o zeď, skříňkou o futra. Žádný z těch mých milimetrových průsmyků ovšem zákazník neviděl. On viděl pouze to, jak mi upadla ta jeho židle na jeho plovoucí podlahu. Obešlo se to bez škody, žádný rýpanec na podlaze jsme nenašli. Ale stejně...
Když vám někde spadne nějaká židle, tak se nanejvýš někdo lekne. Ale když stěhovák shodí vaši židli na vaši podlahu, je to, jako by vám vrtačkou zajel do ucha. Ach jo.
V devět ráno naskakujeme do náklaďáku. Stěhováci Jarda a Miloš a já. Míříme na první zakázku, budeme stěhovat „tékáčko“ neboli „těžký kus“ – dvousetpadesátikilový trezor. Z policejní služebny ve „třetím bez“ (ve třetím patře bez výtahu) do policejního skladu kousek za Prahou.
Cestou v autě kecáme. Nejčastější věta, kterou stěhovák v terénu slýchá, zní: „Se máte, nemusíte chodit do posilovny a ještě vám za to platěj.“ Slýcháte to prakticky denně, protože každý zákazník si myslí, že právě vymyslel geniální vtip. Každý stěhovák se modlí, aby zákazník neměl v bytě kočky. Čím víc koček, tím víc chlupů, které se na vás dotěrně nalepí, jelikož se při tahání nábytku okamžitě zpotíte.
Při stěhování kanceláří se může přihodit, že lidé zapomenou popsat krabice svými jmény, a pak jsou zmatky. Taky se stává, že zákazník při stěhování z většího do menšího bytu až na místě zjistí, že se mu do nového bytu všechny věci prostě nevejdou.
Někdy musíte čekat ve stěhovacím autě za rohem, až vám zatelefonuje zákaznice, že „už můžete“. „To bývají takové ty přítelkyně a manželky, co utíkají od frajera,“ vysvětlí Miloš. „Bývá to bleskovka, máš na vystěhování a naložení jenom chvíli, než se frajer vrátí domů. Jindy u stěhování asistuje exekutor a policajti. Když se jedná o exekuci firmy, tak ti to nevadí, ale když je to rodina, tak je to nepříjemný.“
Naváže konkrétní příhodou. „Rozcházel se pár. Frajerka si pozvala stěhovací firmu, kluci vynesli nábytek a krabice s věcmi, naložili, jeli na vykládku na zadanou adresu, jenže frajerka tam nečekala – a nezvedala už telefon. Evidentně se jenom chtěla nějak zbavit věcí toho svého expřítele.“
Jako stěhovák se můžete ocitnout tu na Úřadě vlády, jindy v galerii, kde balíte a odnášíte sochy. Dokonce se můžete podívat za hranice.
„Já jsem byl třeba v Anglii,“ zmíní od volantu Jarda.
„Já byl zatím nejdál v Německu,“ poznamená Miloš, původním povoláním účetní, kterého to ale v kanceláři nebavilo, chtěl mít čistou hlavu, a tak šel dělat rukama.
Hodinářská práce. Postel není nejtěžší kus nábytku, ale během opatrného vytáčení na schodišti se pronese.
Pětiminutový oběd
Jsme na policejním oddělení a stoupáme po schodišti pro trezor. K autu by ho dokázali snést Jarda s Milošem teoreticky i sami, ale bude lepší, když se k nám přidá ještě jeden kolega – Honza. Kdysi hrál extraligový hokej za Spartu, pak byl chvíli v Kanadě, následně hrál asi deset let první ligu – za Přerov, Prostějov, Brno, Benátky a tak dále. Potom dělal osm let školníka na základce, načež se nějak nepohodl s ředitelkou a přes inzerát si našel tuhle práci.
Kluci trezor svalí na kolečkový pojezd (řečený skejt) a popovezou ho ke schodišti. Tady se navlečou do speciálních popruhů (křížů), kterými se tíha trezoru rovnoměrně rozloží do ramen a zad, takže máte prakticky volné ruce a těmi pak můžete udržovat balanc přenášeného předmětu.
Nechci hloupě očumovat, jak se ostatní dřou, a tak se taky zkouším navléct do kříže, ale připadám si přitom jako fotbalista Balotelli, když se snažil marně nasoukat do rozlišovacího dresu (pokud to vtipné video neznáte, najdete ho na YouTube).
A pak už sestupujeme s trezorem schod po schodu dolů, dva vpředu, dva vzadu, trezor se mezi námi zlehka pohupuje. Převoz. Vyložit. Před další zakázkou jsme ušetřili pár minut.
„Dáme oběd?“ nadhodí Jarda od volantu, když projíždíme Řeporyjemi. „Protože pak už se do večera nezastavíme.“ Zatáhnou mě do titěrného bufetu na stojáka. Jak mám zhýčkanou hubu, úplně jsem vytěsnil z mysli, že tyhle bodré jídelny pro lidi v montérkách ještě existují. Když ale denně stěhujete, máte přehled, ve kterém pražském koutě nějaká taková utajená jídelnička je. Čtyřikrát hovězí vývar se dvěma rohlíky a za pět minut je po stěhováckém obědě.
Honza kontroluje objednávku k odpolední zakázce. Postel – dva kusy, dvacet přepravek, třicet kartonů, nějaké noční stolky, židle, jídelní stůl...
Vycvičené oko dokáže ze seznamu otipovat, o jakou asi půjde domácnost: jestli to bude rodina s dětmi nebo mladá ubrečená slečna, která se po rozchodu s přítelem stěhuje do maminčina azylu.
Naloženo. Místo odhadovaných tří hodin se nakládka protáhla na čtyři.
Balení podprsenek
Poledne. Stojíme s otevřeným náklaďákem na zákazníkově adrese. Jsme tu asi s pětiminutovým předstihem. Jarda zvoní u vchodových dveří. Jenže nikdo není doma. Že by komplikace? Telefonujeme zákazníkovi. Omlouvá se, že už je na cestě domů, za minutu tady bude.
Vyvede nás po schodech do třetího patra, nemají tu výtah, ale to je v pořádku, tak byla zakázka hlášená. Letmo obhlédnu byt. Hm, zarazím se lehce. Sám jsem se už párkrát v životě stěhoval, a ne že bychom byli s přítelkyní sbalení tak učebnicově jako cikánská rodina Fazekašových ve filmu Kulový blesk. Ti ráno spali ve vystěhovaném nábytku před činžákem – nicméně oproti této adrese jsme měli sbaleno o něco lépe.
V jednom pokojíku začíná Miloš beze slov balit do igelitu peřiny rozhozené na posteli. Opět subjektivní pocit, být zákazníkem já, toto bych asi stěhováka dělat nenechal, zvládl bych to sám. Ale kolegové nenechají problesknout ani náznak emoce a s neutrálními výrazy se roboticky pouštějí do práce. Jdeme nakládat aspoň to málo, co lze dolů k autu odnést hned.
Začíná se vždycky krabicemi a přepravkami. „Je to logickej postup,“ vysvětlí mi Honza. „Zaprvé si tím v bytě uděláš prostor, abys mohl vynášet nábytek. A zadruhé, když přijedeš na vykládku, začínáš tam nábytkem. Kdybys tam napřed vynosil krabice, tak by ti potom překážely.“
Kluci snášejí na zádech krabice po třech. Já si troufnu na dvě. „Tu těžší si dáš navrch,“ zasvěcuje mě Miloš. Obváže je jako dárek několikametrovou stěhováckou kurtou. Oba konce kurty si pak uvážu na uzel a vsunu se pod něj rameny. „Utáhni si to pevně. Ale ne zas tak úplně pevně, aby ses neuspal,“ připomene mi Miloš. Jako šerpa se zařadím do koloběhu kolegů, kteří kmitají po schodišti nahoru a dolů.
Stejným způsobem se odnášejí i plastové přepravky, ale aby si člověk neodřel hřbet, musíte si mezi bednu a záda vsunout kus kartonu.
Honza mezitím v bytě rozmontovává postel (napadne mě, že to bych si v roli zákazníka asi také nachystal sám). A pak důsledně a úhledně balí elektroniku do bublinkové fólie. „Ta televize jde s námi?“ ujišťuje se. Zákazník přikývne. „A ten držák k ní, co je na zdi?“ Ten by se měl asi odmontovat. Jo a ještě prý – jestli by bylo možné odpojit pračku a pak v novém bytě ji připojit.
Honza ani nemrkne, otočí se ke mně (zrovna odnáším dolů nějaké tašky s botami) a poprosí mě, jestli bych z auta přinesl dva speciální šroubováky.
„Hele,“ nedá mi to o chvíli později dole u auta a nadhodím před kolegy: „Tohle není úplně vzorově nachystanej byt, že ne? Nebo jsem blázen?“
Kluci to profesionálně moc neřeší. „Není to ideál, ale zažiješ větší kuriozity,“ prohodí Miloš. „Jedné zákaznici jsem pomáhal balit podprsenky a kalhotky, například.“
A přihodí zážitek s jinou zákaznicí, která neměla sbaleno vůbec nic. Ani nádobí. Prý – já jsem myslela, že to všechno zařídíte vy. Takže aby se všechno stihlo naložit, postupně se na dotyčnou adresu sjížděli kolegové z ostatních posádek, jako když k hromadné nehodě najíždějí postupně všechny volné sanitky. Když to tak poslouchám, po čase si zase uvědomím, že jak stárnu, čím dál víc mě irituje lidská lehkomyslnost a pocit samozřejmosti.
Vykládka. Teď už je to fofr. Zákazník se naštěstí stěhuje do přízemí.
Zvu vás na oběd
Zhruba kolem čtvrté máme konečně naloženo. Se zpožděním, kvůli všemu tomu dobalování, odmontování tohohle a támhletoho. Shazuju rukavice a sahám po petce s minerálkou. A přitom mi bleskne hlavou, že jsem ze strany zákazníka ani jednou za celé to odpoledne nezaslechl: „Nedáte si něco k pití?“
Zase osobní vsuvka: když jsme se doma stěhovali my, o den dřív jsme do nového bytu převezli pár hrnků, dózu s kávou a krabičku s čajem. Protože nabídnout stěhovákům něco k pití mi připadá nějak empaticky přirozené. Evidentně ale ne každému.
Kolegové to na sobě nedávají znát, ale pak připustí, že v řadě případů jim zákazníci nenabídnou ani vodu. Dokonce jim občas někdo nedovolí, aby se umyli, s dovětkem: „Byste nám tady nakapali...“
Nebo požadují, aby se stěhováci zouvali. Což z bezpečnostních důvodů stěhovák nesmí udělat, takže v bytě se musí rozvinout pěnová podložka z mirelonu.
Pohostinní a velkorysí bývají zákazníci ze starší generace, ti vás někdy vlídně pozvou i na oběd, což je milé. Ale bacha, aby to nebyla past, jak plyne z Milošovy historky: „Jeden zákazník jednou povídá: Vy jste tak šikovní a rychlí, zvu vás na oběd, tady za rohem je skvělá luxusní restaurace. A fakt nás tam vzal. Načež když došlo na placení útraty, tak si zaplatil jenom svoje jídlo.“
Měšťáci na udání
Při cestě na vykládku můžeme zase chvíli pokecat o stěhováckém životě. Jasně, že když stěhujete mladou atraktivní slečnu, tak se tváříte, že vůbec nevadí, že krabice nacpala knihami až po vršek, a že je hravě unesete.
Jiný kolega si před zákazníkem naopak rád zaječí. Jako posledně, když s jeho asistencí stěhovali těžké piano. „Musíš tu dřinu prodat,“ vysvětloval vychytrale. Jenomže to trochu přehnal, jednalo se o dům obývaný cizinci, kteří na patrech vylekaně otevírali dveře, co se to děje, komu je tak špatně, a jedna cizinka mu dokonce chtěla volat záchranku.
Červená tričkaPánové v červených tričkách firmy Stěhování Praha, kteří mě vzali na den mezi sebe, ročně odstěhují stovky bytů. Pomáhali se stěhováním už i České národní bance, Úřadu vlády, řadě českých univerzit, ale i pražskému Letišti Václava Havla nebo olomoucké vědecké knihovně, kde jim letos rukama prošlo milion a čtvrt knihovních svazků. |
V novostavbách se často vyskytují užší dveře, takže když vynášíte do koupelny pračku, zkušeným okem už poznáte, že neprojdete. Ale zákazník je přesvědčený, že to jít musí, a všelijak radí – tak to zvedněte do výšky, otočte, tak to otočte zpátky.
Občas se na vás nějaký zákazník pokusí svalit nějaký škrábanec na nábytku.
„Tomu předcházíš tak, že když při nakládce obhlídneš situaci a nějaký starý škrábanec na nábytku nebo na zdi uvidíš, vyfotíš si to, abys měl důkaz, že jsi to nezavinil ty.“ Ale narazíte i na pohodové zákazníky, kteří vám ve dveřích šoupnou litr se slovy: „Pánové, chci, aby to proběhlo extra opatrně.“
Přidám vlastní postřeh: pekelná anabáze je stěhovat levný nábytek z obchodních řetězců, který nic nevydrží a rozpadá se. Kolegové přikývnou. A pak je tu téma parkování: občas musíte najet kousek na chodník, abyste se k domu dostali, ale běda, když je v okně vyložená zlomyslná sousedka, která na vás zavolá měšťáky. Pokud přijedou na udání, tak vám musí uložit pokutu, i když je jim to samotným trapné.
To nám tentokrát nehrozí, vykládka probíhá u novostavby za městem – do přízemního domku. Takže teď už to odsýpá. Nábytek je uvnitř za pár minut. Za chvíli budeme mít skoro hotovo. Tak já vezmu a odnesu ještě tyhle dvě židle.
