Praha je nádherné město, díváme-li se na něj z dálky - dokud nevkročíme dovnitř, psal v roce 1780 Angličan Charles Bruney. V porovnání s ostatními městy byla Praha na památky bohatá, ale na ulicích to vypadalo jak na venkově. Dlážděné ulice, kanalizace a veřejné budovy teprve vznikaly.
Podobu města výrazně ovlivnil i hrabě František Antonín Nostic-Rieneck, významný mecenáš a zakladatel Stavovského divadla. Ačkoli mluvil německy, byl šlechticem českým. U vídeňského dvora hájil jako nejvyšší purkrabí pražský zájmy a práva Českého království, českou kulturu a jazyk. Přesto nové divadlo založil s myšlenkou uvádět německou činohru a italské opery.
Plán divadla svěřil hraběti Kašparu Heřmanovi Künigelovi. Stavbu projektoval dvorní stavitel Nosticů Anton Haffenecker (postavil například kostel Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích, zámek Měšice, zámek v Lysé a upravil Sweerts-Sporckův palác v Hybernské ulici). Stavba jedné prvních veřejných klasicistních budov v Praze trvala pouhé dva roky. Při otevření Hraběcího Nosticova divadla 21. dubna 1783 se uváděla Lessingova tragédie Emilia Galotti.
Velké diskuse vyvolalo umístění divadla v čele Ovocného trhu vedle univerzitního Karolina. „Pro představitele univerzity bylo sousedství divadelního stánku zcela nepřijatelné nejen z ideologického hlediska, ale také z obavy, že divadlo zakryje arkýř kaple. Naopak pro hraběte Nostice byla právě blízkost sídla univerzity lákavá - divadlo mělo být centrem osvěty a vzdělání lidu, tedy jakýmsi logickým doplňkem i protipólem vzdělanosti univerzitní,“ popisuje Tomáš Staněk, mluvčí Národního divadla, pod které Stavovské divadlo spadá.
Dohodu s univerzitou nakonec hrabě Nostic uzavřel měsíc před položením základního kamene. Problém dopravy vyřešil divadelní řád s přesným popisem příjezdu, odjezdu a stání kočárů a koní.
V reakci na zdobné rokoko i končící velkolepé baroko se ke konci 18.
století objevil klasicismus. Stavitelé se inspirovali strohými, a přesto elegantními liniemi římské starověké architektury.
Anton Haffenecker zkombinoval na Stavovském divadle všechny vlivy a umně propojil oblé tvary s geometrickými prvky. Je postaveno v klasicistním stylu, avšak s výrazným barokním uspořádáním. Výsledkem je stavba s působivými detaily a nenucenou elegancí, která zapadá do prostředí i přes svou velkolepost.
V roce 1862 však došlo ke změně majitele, jména a repertoáru na německý. Do českých rukou se vrátilo až v roce 1920 a od té doby patří Národnímu divadlu.
„Fasáda byla upravena v novorenesančním duchu, zdobí ji pilastry, sloupy s dekorativními patkami a hlavicemi, sochařské vlysy a tři tympanony.
Nejvýraznější a nejviditelnější je tympanon vstupního průčelí, v jehož středu je umístěn zemský znak a pod ním nápis Patriae et Musis - Vlasti a múzám,“ ukazuje Tomáš Staněk.
Vchod do divadla se skrývá v podloubí, které se uzavíralo vraty, protože jej lidé používali jako veřejný průchod. V roce 1882 bylo dokonce uzavřeno dřevěnými mřížemi.
Vestibul divadla připomíná domácí salon. Přímo proti vstupu visí kopie návrhu opony pro Stavovské divadlo od Josefa Berglera, který ji vytvořil při příležitosti návštěvy Františka II. v roce 1804. „Zobrazil na ní řadu antických mytologických postav: devět Múz, Herakla, Pallas Athénu, Apollona, Chrona i hrdinu Thesea, který stojí pod sochou českého lva. Reka vítají alegorie tří pražských měst a Vltavy,“ ukazuje Staněk.
Další dominantu prostoru tvoří leštěné sloupy ze sliveneckého mramoru. Po schodišti sejdete buď do šatny s malým bufetem, nebo vyjdete do parteru, na balkony a galerie do hlediště. Pastelové tóny harmonicky doplňují křišťálové lustry a zlacené plastiky.
Půvab starých časů divadlu dodává modrošedá barva na tapetách v hledišti a čalounění sedadel, krásně s nimi ladí modrá opona a kontrastují zlacené ozdoby na balkonech a galeriích.
Květinové motivy doplňují puttové (děti jako andílci bez křídel) a šest bílých reliéfních portrétů ve zlatých medailonech na parapetech významných lóží - připomínají Wolfganga Amadea Mozarta, Carla Mariu von Webera a Fridricha Schillera a naproti Johana Wolfganga Goetha, Ludwiga van Beethovena a Gottholda Lessinga.
Na začátku 20. století sloužilo divadlo pár let jako biograf, díky čemuž došlo k zavedení elektrického proudu.
Mým Pražanům
Nejvýznamnějším umělcem byl však bezesporu Wolfgang Amadeus Mozart. V roce 1787 zde osobně dirigoval Figarovu svatbu, která ve Vídni zcela propadla. Praha si ji zamilovala a mladý Mozart pronesl již legendární větu: „Mí Pražané mi rozumějí.“
Zkomponoval pro ně i operu Don Giovanni, kterou představil na podzim téhož roku. Ta Stavovské divadlo, tehdy ještě Hraběcí Nosticovo, představila po celém světě a dnes je jediným dochovaným funkčním divadlem, kde Mozart vystupoval.
Kde jinde by se měl natáčet oscarový film Amadeus? Miloš Forman tehdy nechal celý prostor osvětlit svíčkami, tak jak to bylo na konci 18. století zvykem. Z Ameriky přivezl dokonce speciální nekapající svíčky, aby nepoškodil interiér. Zřejmě i jeho dolary přispěly k následné rekonstrukci divadla.
Nebyla první, ta se uskutečnila v roce 1881-1882 a budova získala litinové lodžie s vnějšími schodišti na bočních fasádách. Sloužily k případné evakuaci - důvodem byl nedávný požár Národního divadla.
„O divadle se dlouho říkalo, že má největší počet nouzových východů na světě. Dnes je zcela nepředstavitelné, že veškeré práce probíhaly za plného divadelního provozu. Po představení se vše zakrylo a nastoupili dělníci a řemeslníci,“ popisuje Tomáš Staněk.
Fasáda v novorenesančním stylu s vysokými zdobenými sloupy vhodně doplňuje hlavní vchod. Přístavbou schodišť a chodeb se zmenšily provozní prostory, které se nakonec přesunuly do nové budovy připojené k zadní straně. Zadním vchodem se do divadla navážejí kulisy z externích skladů.
Sklad kulis. Kulisy na jedno představení zaplní dva až tři vagony, které rovnou najíždějí do kamionů. Na jeviště jezdí po kolejnicích a místní specialitou je jeviště otočné. Sklad se nachází v přistaveném traktu vzadu dvě patra pod zemí.
V letech 1983-1991 proběhla další velká rekonstrukce, při které divadlo získalo původní podobu. Na začátku 20. století totiž sloužilo pár let jako biograf, díky čemuž došlo k zavedení elektrického proudu.
A proč se mu říká Stavovské? Čeští stavové divadlo od hraběte Nostice v roce 1799 odkoupili a od května 1824 se v něm začala hrát i česká představení (premiéru zde měla první česká opera Dráteník od Františka Škroupa).
V roce 1862 však došlo ke změně majitele, jména a repertoáru na německý. Do českých rukou se vrátilo až v roce 1920 a od té doby patří Národnímu divadlu. V únoru zde můžete vidět třeba Tři sestry, Kouzelnou flétnu, Mikve nebo nejnovější představení Spalovač mrtvol.
„Stavovské divadlo a Karlova univerzita mají zvuk po celém světě, v Praze stojí pár kroků od sebe. Těžko si dnes umíme představit, jak představitelé univerzity proti umístění divadla brojili s tím, že umění vážné vědy znevažuje.“
