Směr Šumava. Manželé si vybudovali krásný domov na samotě u lesa

Další příběh seriálu Proti proudu nám poslal čtenář Jaroslav, který společně se svou ženou odešel z města. Pro svůj nový život si vybrali samotu u lesa a postavili si zde svůj vysněný domov.

"S ženou pocházíme z protilehlých koutů Čech. Já jsem Jihočech z Pošumaví a manželka ze severu pod Krušnými horami. Potkali jsme se na půl cesty, v Praze, kam jsme oba přišli studovat vysokou školu. Po jejím ukončení jsme si v hlavním městě našli i práci," začíná popisovat svůj životní příběh čtenář Jaroslav a pokračuje ve vyprávění.

Nikdy jsem nebral Prahu jako místo, kde chci žít celý život. Je to krásné město pro studentský a kariérní život a samozřejmě pro turisty, ale s mou představou dospělého rodinného života se míjí.

Vyrůstal jsem totiž v malém městě, prázdniny trávil v malé vesničce v Pošumaví, kde končila cesta, nejezdil autobus a nebyla hospoda ani obchod. A to mě silně ovlivnilo pro celý další život.

Jak se žije na samotě u lesa

Vždy jsem se viděl někde na venkově v jižních Čechách, v domě s velkým pozemkem a s výhledem na Boubín, za plotem ovce. Můj odchod na vysokou školu do Prahy i přes počáteční okouzlení "velkým" světem tento sen nezničil, spíše s postupujícím časem posílil.

A když jsem v Praze o svém "kariérním" cíli vyprávěl kamarádům v hospodě, většinou se mi smáli (a holky většinou také). Když už jsem v Praze začal kroutit třetí pětiletku a má kariéra byla slibně rozjetá, mohla tato myšlenka opravdu vypadat jako uvadající pivní romantika.

Mohlo by Vás zajímat

Také chcete utéci z města a hledáte vhodný pozemek, dům, chatu nebo chalupu? Vyberte si z naší nabídky nemovitostí po celé ČR na Reality.iDNES.cz.

Pak jsem ovšem potkal svoji budoucí ženu, která toužila po zahradě, a zpět na sever ji to netáhlo. Mé mladické plány začaly nabírat konkrétnější rozměr. Obzvláště poté, co se mi ji povedlo přesvědčit, že "ta zahrada" může být i (skoro) na Šumavě. Tak vzniklo naše zadání realitnímu makléři "pozemek alespoň pět tisíc metrů čtverečních na dohled Šumavy". 

Makléř přišel asi po roce s pěti návrhy, od centrální Šumavy až po Novohradské hory. Velmi jasně si pamatuji, jak jsem na první místo nechtěl vůbec jet. Netolicko jsem měl spojené s plackou a rybníky. Protože to však bylo cestou na jiný pozemek, nakonec jsme se zde zastavili.

Pozemek ležel ve stoupání severního hřebene CHKO Blanský les, zhruba 500 metrů od malinké vesnice, s nádherným výhledem do kraje. Třešně u silnice z jedné strany pozemku zrovna zrály a dubový les, který lemuje další stranu, měl svěže zelenou barvu.

V přízemí je dvojgaráž, schodiště, WC a 65 metrů čtverečních velký obytný prostor.

Ke koupi bylo pět parcel o rozloze 12 tisíc metrů čtverečních se stavebním povolením, za cenu v našich možnostech. Do Lhenic, kde je kompletní občanská vybavenost, to bylo autem ani ne pět minut, Budějovice a Prachatice necelých minut dvacet, Krumlov jen o málo víc. A přitom na samotě u lesa, na jedné straně hory, na druhé blata. Za týden po návštěvě, zrovna, když v Krumlově probíhaly slunovratové Slavnosti pětilisté růže, jsme podepisovali kupní smlouvu.

Až do teď to šlo jako po drátku. Romantická představa dvou mladých lidí o idylickém životě v panenské krajině stranou od ruchu velkoměsta. Pak nám to začalo a z této doby se mým favoritem životních mouder stalo Churchillovo trefné "překážky jsou ony obávané věci, které spatříte, když odvrátíte pohled od svého cíle".

Na samotě u lesa. Na jedné straně jsou hory, na druhé blata.

O filozofii domu jsme měli velmi přesnou představu. Měl to být dům s minimální ekologickou stopou, nízkoenergetický, maximálně využívající masivní dřevo, vzdušný, otevřený do krajiny. Veškerý kámen na domě nebo suchých zídkách je místní, ať již sbíraný nebo použitý z bouraných staveb v okolí. Zvolili jsme částečně podsklepenou dřevostavbu. Studii dělal na základě našeho zadání můj švagr architekt Miloš Dunaj.

Tři roky jsme "předělávali" stávající stavební povolení dle naší představy, protože jsme chtěli dům na jiném místě přes dvě stě metrů dlouhého pozemku. Další rok trval zápas se stavebním úřadem o podobu domu.

A ještě jeden rok jsme zoufale kličkovali před spekulantkou, která pár měsíců před konečným posvěcením našeho projektu stavebním úřadem koupila pastvinu sousedící s námi pouze rohem, což jí však dalo právo vyjadřovat se k našemu záměru. V jejím případě to znamenalo vše bojkotovat. Vše dobře dopadlo a my jsme se mohli vrhnout na stavbu.

Pozemek leží ve stoupání severního hřebene CHKO Blanský les.

Půdorys dřevostavby je 18 × 7 metrů, zastavěná plocha 126 metrů čtverečních. Sklep má šest místností + sauna a sprcha, celkem 84 metrů čtverečních, v přízemí je dvojgaráž, schodiště, WC a 65 metrů čtverečních velký obytný prostor s jídelnou, kuchyní a obývákem. Obytné podkroví má dvě koupelny s WC, dva dětské pokoje, ložnici, pracovnu, hostinský pokoj.

Sklep je z betonu obložený sbíraným kamenem z okolí, vlastní dům je masivní dřevostavba obložená dřevovláknitou izolací. Fasáda je provětrávaná smrková s povrchovou úpravou. Střecha Eternit Dacora na dřevěném záklopu. Interiér částečně přiznané masivní dřevo, částečně sádrovláknité desky Fermacell, záklop podkroví sádrokarton, strop přízemí přiznané masivní lepené trámy zaklopené dřevěnými deskami.

Sklep a podkroví vytápíme radiátory, přízemí je komplet řešené podlahovým vytápěním. Tepelné čerpadlo se zemním kolektorem nám zajišťuje vytápění a ohřev teplé vody, vodu máme z vlastního vrtu, takže jsme závislí "pouze" na elektřině. Odpady řešíme bezodtokou jímkou.

Dům má nízkoenergetický štítek, roční náklady na elektřinu, která zajišťuje kompletní chod domu, jsou cca 33 tisíc korun. Máme komín a v plánu jsou krbová kamna. Zatím jsme si je nepořídili, protože z hlediska tepelného komfortu nejsou potřeba, naopak by nám tu asi bylo moc horko.

Když odchod z Prahy, tak se vším všudy

V průběhu roční stavby domu, kterou jsem dozoroval ze 160 kilometrů vzdálené Prahy, se nám narodil syn, což z praktického hlediska znamenalo manželčin odchod na mateřskou z velmi dobře placeného místa včetně služebního vozu. Dále jsem se rozhodl přetrhat spojení s Prahou i co se týče zaměstnání. Protože 160 km denně jsem do Prahy dojíždět nechtěl, našel jsem si práci na jihu Čech. Přesněji na rozhraní jižních a středních Čech. Když už na jihu, tak na jihu se vším všudy, říkal jsem si.

Při budování našeho nového domova jsme s manželkou zjistili, že jsme si přes všechny rozdíly vlastně podobní.

Stěhovali jsme se den před Mikulášem, do domu foukalo dírou pod balkonovými dveřmi, protože chyběla terasa, kolem domu to vypadalo jako po několikadenní dělostřelecké přípravě, kdy haldy ornice a jílu střídaly díry plné žluté jílové kaše, hromady zbytků stavby. Než zapadaly sněhem, napočítal jsem hromad tuším šestnáct.

Třešně a duby byly dávno opadané a ptáci, kteří nám zpívali při první návštěvě pozemku, prchli do teplých krajin. A já jsem místo 160 km dojížděl "jen" 65 tam a 65 zpět, z části po silnicích třetí třídy. Denně, za mnohem méně peněz, než jsem vydělával v Praze.

První roky to bylo, a opět si vypůjčím citát muže s doutníkem, dřina, slzy a pot. Tedy bez těch slz, protože nás ani na chvilku nenapadlo odvrátit oči od cíle. Krátce po nastěhování k synovi přibyla dcera, a my jsme pochopili, proč se říká "jedno dítě, žádné dítě". Obzvláště, když na rozdíl od místních nemáte po ruce babičky a dědy, případně alespoň tety. A vlastně ani kamarády či známé, které si za těch víc než třicet let života nasbíráte.

Děti se nezdají být samotou sociálně retardovány, jak nás mnozí strašili.

Pokud jsem nebyl v práci nebo na cestě za ní, každou volnou minutu jsem věnoval doladění domu a zejména jeho okolí. Žena po nocích přivydělávala prací pro svého pražského zaměstnavatele. Vezli jsme se ovšem na vlně euforie, že jsme to zvládli, že jsme tady. Ani nám nevadilo, že tři roky neděláme nic jiného, než pracujeme.

Při budování našeho nového domova jsme s manželkou zjistili, že jsme si přes všechny rozdíly vlastně podobní. Máme stejný cíl, jen za ním jdeme každý jinak. Já se na věci snažím dívat z výšky, vidět je jako celek a detaily mne velmi často jen málo zajímají. Zato manželka má silný smysl pro detail. Potenciálně je to zdroj třenic, ale při troše tolerance je to k našemu štětí velká výhoda. Do třetice sir Winston: Mají-li dva lidé stále stejné názory, je jeden z nich zbytečný.

Nyní máme dům s pozemkem, který nás každý den naplňuje radostí a který nás nikdy nepřestane bavit. Výbornou partu místních lidí, které jsme poznali poté, co jsme se zapojili do fotbalové komunity. Já hraji za staré pány 35+, syn za nejmenší a žena kromě fandění při významných příležitostech rozdává fotbalovou radost v zápasech matky s dětmi. A byť jsme se v partě poznali převážně přes fotbal, naše stávající aktivity jdou daleko za tento rámec.

Tři roky jsme "předělávali" stavební povolení dle naší představy.

Záda nám kryje dubový les plný hřibů, z dvou stran za plotem se pasou naše ovce, a ze čtvrté strany nám soused vybudoval oboru plnou jelenů wapiti, daňků a muflonů. Někdy se dají krmit z ruky.

Zahrádka nám v sezoně dává spoustu čerstvé zeleniny. Stromy a keře začínají pomalu plodit ovoce. Děti, pokud se zrovna neprohání po fotbalovém hřišti, si hrají ať již samy spolu nebo s kamarády. Nezdají se být samotou sociálně retardovány, jak nás mnozí strašili. A ani my nemáme pocit samoty.

Naši kamarádi nás rádi navštěvují, ať již kvůli grilovačce, zabíjačce, uzení, saunění nebo jen tak pokecat či pomoci s nekončící prací okolo domu. Takže někdy se i těšíme na víkend, kdy budeme v našem domečku alespoň den sami. Milujeme naši dnes již rýsující se zahradu s koupacím jezírkem, saunou, pergolou, udírnou a třeba i hmyzím hotelem.

Pošlete příběh. Odměníme vás

Pošlete nám své zajímavé netradiční bydlení do seriálu Proti proudu. Na e-mail [e-mail] stačí poslat snímky vašeho domu či bytu a cestu, kterou jste za svým snem museli urazit. Zveřejněné příspěvky odměníme.

Žijeme v přírodě a s přírodou. V létě se koupáme v rybnících, na podzim jezdíme na výlovy, na Masopust děláme zabíjačku. Pozorujeme, jak se každý týden mění místo západu slunce, jak se zahrada probouzí, žije nebo usíná. Nepřestáváme žasnout nad tím, jak vše příroda domyslela. Je mnohem víc obohacující jít přírodě naproti než s ní bojovat.

Až tady, mimo ruch města, si člověk uvědomí, jak málo mu vlastně stačí k tomu, aby byl spokojený. Kolik věcí je zbytných a slouží jen jako náhražka něčeho, co má nebo by mohl mít člověk uvnitř sebe.

Na rovinu však přiznáváme, že si nehrajeme na alternativní komunitu, co se obléká do ručně tkaných oděvů, živí se tím, co si sama vypěstuje nebo smění za vlastní výpěstky a ve volném čase medituje nebo se angažuje v boji za legalizaci konopí. V zásadě na nekonformním místě žijeme celkem konformní život, který jsme oprostili od spousty z našeho pohledu civilizačního šumu.

Tím samozřejmě nekončíme. Náš přesun na samotu bereme jako začátek nového, nezávislého života. Po skončení mateřské jsme si role vyměnili. Manželka začala znovu pracovat na plný úvazek a jeden až dva dny tráví v Praze, zbytek týdne pracuje z domova.

Já kromě role servismana našim skvělým dětem dodělávám resty okolo domu a postupně se pohybujeme k dalšímu cíli, jímž je rodinné podnikání. Nápady máme, tak hlavně nespustit oči z cíle. Jinak bychom mohli zakopnout na nejbližší překážce.