S manželkou jsme se rozhodli jednání s úředníky nevzdat a o náš vysněný srub bojovat. Absolvovali jsme nekonečné schvalovací řízení, které bylo spíše soubojem s arogancí úřadu, který by měl bydlení spíše pomáhat než bránit.
Nakonec pomohla až intervence vlídného poslance za náš kraj, takže jsme směli klády, které ležely na našem pozemku už půl roku, konečně svěřit stavební firmě.
Klády přivezl z Moravy jeden skvělý muž, který vyhověl všem požadavkům starých lidí, jako jsme my dva. Tedy důchodce a jeho ženy, která tehdy dosáhla vrcholu kariéry a pomalu se také chystá na odpočinek.
Fotogalerie |
Majitel firmy rovnou převáděl naše sny do virtuální reality na obrazovce notebooku a nakonec řekl, na jak velkou sumu se máme připravit. Věřte nebo ne, dodržel ji na korunu. Podali jsme si ruku a to mu stačilo, jeho zaměstnanci se okamžitě dali do práce.
Protože vím, že čtenáři jsou zvědaví, uvedu čísla. Pozemek stál při rozloze 1 008 metrů čtverečních 650 tisíc korun. Podezdívka deset na deset metrů stála 100 tisíc korun, oplocení stejnou částku.
Srub jsme chtěli na klíč, tedy i s vybavením, to znamená, že například věci do koupelny (vana, bidet, WC, dlaždice atd.) a do kuchyně, ale i dlažbu do všech místností jsme zakoupili a firma vše namontovala a položila, včetně podlahového vytápění. Takže cena prací až po předávku hotového domu a klíčů od něj nás stála 2,8 milionu korun.
Nevěřte řečem, že hotový srub se musí nechat rok neobydlený, aby dřevo mohlo vyschnout a sedat. My bydleli ještě dříve, než bylo vše hotové. Neměli jsme jinou možnost, oba jsme se rozvedli a chtěli jsme žít spolu.
Znali jsme se dlouhá léta a oba jsme měli sen o stáří v krásné krajině s velkou zahradou a přítulným psem, což tehdy byla dnes už bohužel nežijící irská teriérka Irča, která to vše ocenila snad nejvíce.
Hlavní velká místnost je otevřená až do střechy, v části nad ostatními pokoji je volná galerie.
Náš srub je přízemní, abychom nemuseli chodit do schodů. Hlavní velká místnost je otevřená až do střechy, v části nad ostatními pokoji je volná galerie. Já nahoru nelezu, jen pokud opravdu musím.
Většinou při výměně zimních věcí za letní a opačně. Nebo když například dolů "jedou" na laně křesla na verandu a nahoru lyže mé ženy. Na galerii mohou spát i návštěvníci, jsou tam dvě pohodlné postele a koberce, které jsou dole přebytečné, tady na nich mohou spát přebývající mladí.
Velká obytná místnost má v rohu kuchyň a malý jídelní koutek pro nás dva. Nám to stačí, a pokud jsou návštěvy početnější, přinesou se další židle nebo se dá jíst i na terase. Největší kus představují velká krbová kamna z Želetavy, která jsem se naučil dokonale ovládat. Dá se do nich vložit neskutečně obrovský špalek tvrdého dřeva, který hřeje dlouho do noci, a kamna pohodlně vytopí celý srub.
Dřevo voní a jeho kresba uklidňuje, není nikdy jednotvárná.
Většina dalších místností má rozměr do deseti metrů čtverečních. Léta jsem toužil mít velkou koupelnu, teď ji máme. Vanu jsem vybíral k nelibosti prodavačů tak, že jsem se v prodejnách zul a do nabízených van se posadil.
Pořídil jsem bidet (vše, co po mně zbude tu, je má láska k bidetu - verš, který by měl být na neviditelné, odvrácené straně mého náhrobku) a i v koupelně jsme navzdory varování nechali na stěnách dřevo kromě kachlíků za umyvadlem.
Ložnice je "zadečková", visí v ní totiž grafiky mých oblíbenců: pana Švabinského Rajská sonáta a dar od přítele Josefa Nálepy, tři z jeho jedním tahem bambusovým perem nakreslených dívek, které se jistě s chutí svlékly v jeho ateliéru.
Když se ráno vzbudím a podívám se na krásné křivky žen, je mi dobře. A ještě lépe mi je, když se otočím k oknu a přes mou spící ženu uvidím závěs, který ona pomalovala imaginárními krajinami, nad kterými venku vychází slunce.
Loni jsem jako dárek své ženě postavil krytý bazén s protiproudem. Kdysi totiž byla plavkyní pražské Dukly.
Pracovna má dvě části, světlou s oknem, aby moje žena Dáša mohla kreslit a malovat, a tmavou, abych já lépe viděl na obrazovku "počítadla", jak říkám PC.
Malá komora bohatě postačí na veškeré nástroje, potřebné k úpravě a opravě maličkostí. Vejdou se do ní také zásoby potravin pro dva skromné staré lidi a jednoho budoucího pejska, který se už narodil a brzy k nám přijde. Bude to opět irský teriér, tentokrát wheaten neboli pšeničný pes, kterému jsme vybrali jméno Caddy.
Ve srubu měla být i garáž. Jenže jsme jaksi udělali chybičku, náš vůz se do ní nevešel. Moje šikovná žena ihned místnost zabrala, já v ní nechal udělat podlahové vytápění a ejhle, je tu dámská "zašívárna", doslova, protože sem já moc nesmím, tady se šije a vyšívá a zašívá, když Dášu trápí nějaká maličkost, o kterou v tomto světě pro stále ještě aktivní novinářku není nouze.
Cena prací až po předávku hotového domu a klíčů od něj nás stála 2,8 milionu korun.
Údržba domu je jednoduchá. Protože jsou všude dlaždice, stačí podlahu vyluxovat a setřít. Žádné malování, jen smetákem občas sebrat pavučiny a jednou za pár let vyčistit prach, který se na kulatině dřev usazuje.
Dřevo voní a jeho kresba uklidňuje, není nikdy jednotvárná. Kdekoliv snadno zatlučete hřebíček a pověsíte obrázek či do praskliny v obrovském trámu za tlapku zavěsíte malé orangutáně, které jsme si přivezli ze Singapuru a teď na nás kouká při jídle.
Ještě jednu výhodu srub má. V zimě je v něm útulno a teplo, díky stále zapnutému podlahovému vytápění, které elektronika drží na malé spotřebě, je v něm příjemně, i když se vracíme z delšího pobytu. A naopak v horkém létě je ve srubu chládek. A to je vše, co člověk potřebuje k životu.
Pro mne, neplavce, je tady zahrada. Kdysi to byl velice zanedbaný kraj lesa.
Loni jsem jako dárek své ženě postavil krytý bazén s protiproudem. Kdysi totiž byla plavkyní pražské Dukly. Ono v českých rybnících se už moc koupat nedá. Tam, kde rybáři přikrmují, není voda moc čistá, jinde se vyskytují lidé, kteří dokážou vypustit kolo, na kterém plavkyně přijela a ještě zlomyslně zahodí ventilek do vody jen proto, že je dáma ve vodě upozorní, aby si víc dávali pozor na psy, kteří ohrožují děti při koupání.
Pro mne, neplavce, je tady zahrada. Kdysi to byl velice zanedbaný kraj lesa. Přes 50 náletových bříz, ostřice, minimum zeminy, spíš písek. Pomohl přítel, který nedaleko chová koně, valník jejich hnoje jsme zahrnuli bagrem, který srovnal půdu tak, jak jsem si přál.
A potom už jen měsíce a roky trpělivosti a práce. Přistihnu se často, jak se shýbám i při povídání si s lidmi, jakmile zahlédnu někde plevel či další z milionů malých bříz, které sem nalétají z okolí, kde jejich mámy kryjí náš srub před příliš zvědavýma očima.
Srub jsme chtěli na klíč, tedy i s vybavením.
Je krásné vstoupit k nám vrátky mezi živým plotem a vidět "vítací magnolii", která z nepatrného keříčku už dnes zmohutněla do výšky dospělého muže a brzy na jaře se odměňuje překrásnými květy. A proti ní stovky ještě krásnějších květů azalek a rododendronů všech možných barev.
Zapomněl jsem na drobnost. Dáša má nízký tlak, a proto se ze mne stal pan kavárník, který si pořídil švýcarský kávovar a po mnoha letech bádání v něm používám mexickou kávu. Zkuste přijít ochutnat. Budete vždycky vítáni.
