Teprve sedmadvacetiletý architekt Ignas Kalinauskas, který společně se svým otcem Aidasem za projektem stojí, navrhl na první pohled velmi tradiční a konzervativní dům.
Klíčem k finální podobě domu je jednoznačně hudba. Když se architekti scházeli s investory u sklenky bílého vína, povídali si a přemýšleli, jaká by měla být výsledná stavba, tak jim k tomu hrávalo černošské blues. Jak v tiskových materiálech formulují sami tvůrci: slupka novostavby je černá, její duše uvnitř bluesově čistě bílá.
Tmavá fasáda domu z antracitových cihel společně s temnou střešní krytinou nechává vyniknout struktuře kmenů okolních borovic. Obklad domu vstupuje z exteriéru i do interiéru. Obývací pokoj s krbem je ve velkorysém otevřeném prostoru s galerií. Vysoká světlá výška mu dodává punc nevtíravého luxusu.
V přízemí je kromě obývacího pokoje, jídelny a kuchyně také pokoj pro hosty, technické zázemí a garáž přímo napojená na dům. Sto sedmdesát metrů čtverečních domu pokračuje v patře, kde je ložnice majitelů s šatnou a sociálním zázemím. Posledním pokojem v domě je pracovna, příležitostně také využívaná k přespávání hostů.
Majitelé si novostavbou splnili sen o bydlení v lese plném vůní a klidu, který je přáním mnohých, ale ne každý na to najde finance a kuráž. Dnes si mohou nasbírat hříbky k večeři jen pár metrů od domu.
„Přáli si velké prosklení, aby mohli v zimě koukat do tichého lesa a v létě okna otevřít, sedět na terase a poslouchat muziku společně s ptačím švitořením,“ popisuje požadavky manželů architekt Ignas Kalinauskas. Hudbě je podřízen celý dům. Takřka všechny místnosti disponují v podhledech zabudovanými sofistikovanými reproduktory, které dovolují užívat si milované písně naplno.
Klasická podoba domku s prostou dispozicí a sedlovou střechou se nepředvádí a nevystavuje na odiv. Skutečné bohatství tkví v přírodním dřevě, okolních skalách a vůni jehličí.
Majitelé si přáli velké prosklení, aby se mohli dívat do lesa.
Absolutně střízlivá a nadčasová je i kompozice interiéru. Architekti volili jednoduché zařízení interiérů nábytkem, který nepodléhá chvilkovým trendům. Část zařízení je vyrobená na míru, jako například elegantní vestavěné skříně, které se i přes svou masivnost v bílém interiéru ztrácejí.
Zbylé kousky patří mezi designové skvosty: ikonické židle DSR od Charlese a Ray Eamesových pro značku Herman Miller jsou v domě hned ve dvou provedeních, která respektují systém zařizování domu. Židle v bílé barvě stojí okolo jídelního stolu uvnitř domu, na terase jsou v černé. Klenotem je i odpočivné křeslo, opět od Eamesových. Závěsná svítidla jsou od firmy Muuto, v ložnicích svítí lampičky Tolomeo.
Bílé stěny doplňuje v přízemí šedá velkoformátová kameninová podlaha, která není náročná na údržbu, v patře ložnici zútulňuje dřevěná masivní krytina. Celý interiér se nese v základních a neutrálních barvách, jako jsou černá, bílá a jejich odstíny. Barvy v interiéru vnášejí do jednání a chování lidí emoce, ale architekti tentokrát nechali náladu řídit přírodou, případně bluesovou hudbou. Ostatně, není třeba se rozptylovat křiklavými odstíny, když můžete ráno vstát a první, co spatříte, jsou jen krásné koruny jehličnatých stromů.
