Dům nabízející výhled na lázeňské město Rajecké Teplice i stráně Malé Fatry si postavila rodina, jejíž předci žili v nedalekém městečku Rájec po čtyři staletí. Majitelka, návrhářka a designérka Viera Groznerová zde dokonce prožila i celé dětství.
Na sklonku šedesátých let se však celá rodina odstěhovala do Izraele. Zpátky se její členové vraceli v roli turistů až po listopadu 1989. Vzhledem k tomu, že rekonstrukce někdejšího rodinného sídla se ukázala být nereálná, zakoupili manželé Groznerovi pozemek v malé vesnici nedaleko zmíněného městečka.
Projekt po internetu
O tom, že dům, který si postaví, bude srub, rozhodl především vztah investorů ke dřevu. Také o dispozici domu měli majitelé předem jasné představy. Protože však v té době pobývali v Praze a autor projektu žil na Slovensku, finální podoba projektu, který musel respektovat pro stavbu ne zrovna ideální tvar sice rozlehlého, ale značně úzkého pozemku, přicházela na svět po internetu.
Srub je postavený ze dřeva stromu, který tvoří porosty úbočí okolních kopců – smrku. Zvenčí je dřevo ošetřeno ekologickou vodovou zelenkavou barvou, která ho nejen chrání, ale zároveň mu dodává zajímavý vzhled.
Dodavatelem stavby byla v tomto případě firma z Rájce, která se výstavbou klasických dřevostaveb zabývá a má s nimi bohaté zkušenosti. Nosné zdi jsou vyrobeny z řádně ošetřené kulatiny přímo v provozovně.
Když bylo vše hotovo, zdi se rozložily a dopravily na místo určení, kde pak k opětovnému složení tohoto dřevěného "lega“ stačilo pouhých několik dní. Mnohem více času zabrala výstavba krovů a střechy. Příčky jsou na přání investorů ze sádrokartonu.
Typické není ani podbití stropů, které bývá ve většině srubů ze dřeva. "Nechtěla jsem, aby bylo z palubek,“ říká investorka, která se nakonec rozhodla pro rákos. Ten vyhlíží velmi zajímavě.
"Velká okna jsou dřevěná, střechu kryje betonová taška. Její váha urychluje sesednutí stavby,“ říká Viera Groznerová. Podlahy jsou v celém domě s výjimkou zimní zahrady a obývacího pokoje, kde byly použity terakotové dlaždice, dřevěné. Dům vytápí elektrické ústřední topení, přičemž ve zmíněných dvou místnostech je podlahové topení, v ostatních radiátory.
Dispoziční řešení
Srub se svými 280 m2 obytné plochy maximálně splňuje potřeby svých majitelů. Do domu se netradičně vstupuje přes zimní zahradu, propojenou s ústředním obytným prostorem – obývacím pokojem, jídelnou, kuchyní a fitcentrem, které bylo na přání majitele do projektu zakomponováno až dodatečně. V přízemí se nachází ještě pokoj pro hosty, koupelna, sauna, kotelna, rozlehlá terasa a garáž. Most mezi přízemím a podkrovím představuje jednoduché dřevěné schodiště.
Na patře najdete ložnici majitelky, dvě koupelny, malou ložnici a místnost, s níž se v projektu rovněž nepočítalo - pracovnu. K jejímu pořízení vedlo investory zjištění, že pokud by spodní ústřední obytný prostor byl celý otevřen až do štítu, měl by výšku osm metrů a nepůsobil by útulně.
Z toho důvodu se podkroví rozšířilo o galerii s pracovnou, která ale neplní roli pouhé "vycpávky“. Kromě toho, že nabízí příjemné pracovní prostředí, funkčně také propojuje přízemí s podkrovím.
Od módy k interiérům
To, co však srubu vtiskuje jeho originalitu a jedinečnost, je především jeho vybavení a barevné ladění. "Snažila jsem se rozbít parohy, jak se tady říká,“ říká s úsměvem hostitelka, v tomto případě i bytová architektka. Tuto roli si nevyzkoušela poprvé.
První její realizací plnou barev, které se tenkrát ještě "nenosily“, byl vlastní rodinný dům manželů na mořském pobřeží v Izraeli. Ale i tenkrát jako módní návrhářka, která musí mít cit pro barvy a materiály, měla k dispozici podstatně větší výbavu než běžný laik.
U interiérů Viera Groznerová již zůstala. Do dnešní doby již vtiskla konečnou podobu například hotelu na Starém Městě, ale především řadě obytných objektů. Zvláště ráda se podílí na proměně půd v příjemné bydlení s jedinečnou atmosférou.
Co zaujme
Nejen na exteriéru, ale i interiéru vás v prvé řadě zaujmou barvy a jejich vzájemné kombinace. Viera Groznerová se jich nebojí. V domě bez sebemenších obav kombinuje pastelové tóny červené, modré a žluté.
"Dnes už se pastelové barvy v interiéru používají celkem běžně, ale když jsem navrhovala interiér srubu, tak tomu tak ještě nebylo,“ říká. Pastelové barvy mají rolety, nábytek, ale i trámy a jiné komponenty interiéru.
Vybavení domu však zaujme i z jiného důvodu. Vládne zde dokonalá souhra mezi starým a novým vybavením. To tvoří například sedačka z Ikey, tvarově i barevně extravagantní kuchyňská sestava, prvorepublikový nábytek i klasická, ručně vyřezávaná skříň původem z venkovské chalupy. Jednotlivé prvky interiéru nejenže si neubližují, ale maximálně se doplňují.
"Myslím, že mám pro to cit,“ krčí rameny naše hostitelka. Při bližším pohledu zjistíte, že ke zmíněné souhře napomohla tím, že veškerému čalouněnému nábytku nechala pořídit nové potahy, že části starého nábytku se s novým vybavením sblížily tím, že jejich části byly přetřeny pastelovou barvou...
Člověk by měl plánovat
Investorka se podílí i na vzhledu zahrady, přestože ji zakládal zahradní architekt. "Někdy ty mé pokusy vyjdou, jindy ne. Ale víte, cítím to tak, jak už řekl někdo jiný přede mnou – nebudu sice sedět pod stromy, které sázím, ale stejně mi jejich sázení působí radost,“ přibližuje svoji životní filozofii Viera Groznerová.
Na originálním vzhledu zahrady nemá zásluhu pouze samotná zeleň, ale například i ostrůvek z kamenů pocházejících z části domu, ve kterém rodina bydlela. Samotná hostitelka se dnes stále ještě cítí doma v Izraeli. Ale časem, kdo ví...
K domu by se měl přistavět bazén. "Až se budu moc nudit, a přitom budu mít dost energie, chtěla bych zde zřídit malé rehabilitační centrum a ekologickou farmu, na které budou slepice snášet ekologická vajíčka. Myslím, že by si člověk měl plánovat stáří,“ říká hostitelka s úsměvem.
"Nemám ráda nové věci. Na rozdíl od starých postrádají atmosféru, nemají o čem vyprávět. Co se týče barev – miluji je, ale zároveň si myslím, že člověk nemusí vždy pracovat se základními barvami, proto se je snažím využít tak, aby byly pokaždé jiné.“
A jak to všechno začalo? Přestože Groznerovi měli k dispozici pozemek, se stavbou domu stále váhali a možná by se do ní ani nepustili, kdyby... Motiv, který nakonec rozhodl, se bude nejspíše všem, kteří nikdy neměli psa, braného jako člena rodiny, zdát nepochopitelný. Naopak všichni milovníci psů mu budou dobře rozumět.
"Když umřel náš foxteriér, za dvacetistupňového mrazu jsme ho pochovali na této parcele. Tehdy jsme si řekli, že ho tu nenecháme samotného,“ vzpomíná hostitelka. A bylo rozhodnuto.