Vesnička byla od našeho města coby kamenem dohodil, a přesto jsme ji neznali. Kolem byla malebná příroda, potok, les. Pepa byl nadšený, dokonce si za volantem začal prozpěvovat. Když jsme dorazili na místo, vydechli jsme úžasem.
Domek vypadal hezčí než na inzertním obrázku, kolem zahrada, zleva menší domek, zprava také, celkem blízko, ale ne natolik, aby nám to nějak vadilo.„Vůbec nechápu, proč někdo prodává takový dům?“ řekla jsem Pepovi. „To neřeš, hlavně jestli je i uvnitř praktický, tak musí být náš,“ odbyl mě.
Dům byl jedním slovem úžasný. Přesně odpovídal všem našim požadavkům, počtem pokojů i vnitřní dispozicí. Když jsme se manželů opatrně zeptali, proč dům prodávají, dostalo se nám odpovědi: „Nemáme děti, už nejsme nejmladší
a hlavně chceme mít svůj klid.“
Aha, asi je té práce kolem domu na ně už moc, mysleli jsme si s Pepou. To, že jsme si jejich větu špatně vyložili, nám došlo až o něco později. Když jsme se dozvěděli cenu, kterou manželé za dům požadují, a slevu, jakou dostaneme, když se koupě uskuteční v co nejkratším termínu, přestali jsme být ostražití a hned jsme si plácli. No a za měsíc jsme dali sbohem městu a přestěhovali se.
První dny jsme se zabydlovali, aby bylo všechno podle našeho vkusu. Udělali jsme si zahradní posezení s grilem, nechali dětem nainstalovat trampolínu a koupili bazén. Když jsme jednou k večeru spokojeně seděli na zahrádce, někdo zazvonil. Za brankou stála starší paní, v ruce talíř se štrúdlem: „Já jsem
vaše sousedka Fanyna z levé strany.“
Pozvali jsme ji dál, já jsem udělala kávu a sotva jsme k ní dosedli, sousedka se zeptala: „Tak jak se vám tu bydlí?“ Svorně jsme začali sypat chválu, štěstí a radost z nového bydlení z nás doslova tryskala. Sousedka nás ale během vteřiny zchladila: „Tak si to užívejte jako my, za chvilku bude po klidu.“
Cože?“ Pepovi málem zaskočil štrúdl. „Jak to myslíte, po klidu?“ zeptal se Fanyny. „Copak vy nevíte, proč staří Kloučkovi ten dům prodali?“ Koukali jsme s Pepou doslova jak vyorané myši. Fanyna nám svěřila, že za pár dní se vrátí náš soused Bedřich z pravé strany. „To víte, zase ho na chvíli zavřeli a tak tady byl klid.“
„My máme za souseda kriminálníka?! To snad ne, vždyť máme děti! Co vlastně provedl?“ zasypali jsme ji otázkami. „Ále,“ mávla Fanyna rukou, „zase ukradl nějaký auto, ale měl podmínku, tak ho zavřeli. To kvůli němu se Kloučkovi odstěhovali, aby měli klid, už to nemohli vydržet. Pořád jim něco prováděl. V podstatě se ho bojí půlka vesnice,“ zakončila Fanyna svoji řeč a pohlédla na nás, co my na to.
Na souseda stížnosti neplatíPro něj jsem křivý bonzák Bydlím v paneláku, kde je všechno slyšet. Nově nastěhovaný soused, kterému je 85 let, dělá v noci neuvěřitelný nepořádek a hluk. Nejhorší je to mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. Městská policie nekoná a já jsem již naprosto zoufalý, píše čtenář do seriálu Sousedské války. |
Já jsem byla na mrtvici, ale Pepa pravil: „No, snad nebude tak zle, snad se s tím pánem nějak dohodneme.“ „Když myslíte,“ utrousila Fanyna a rozloučila se. Ani jsme se nestihli zeptat, kdy se má ten pan Bedřich vlastně vrátit. Od toho dne jsme žili v mírné nervozitě a pozorovali sousední dům víc než jindy.
Když se jednoho večera okna rozzářila do tmy, bylo nám jasné, že je soused doma. Pár dní se nic zvláštního nedělo. „Vidíš, to bylo strachu a pro nic,“ řekl Pepa. Hned další den ale začaly ze zahrady pištět děti, že mají promočenou trampolínu. Divila jsem se, jak je to možné, vždyť nepršelo. Šli jsme se podívat. Bylo evidentní, že jim atrakci někdo důkladně postříkal vodou z hadice.
Bedřichovi jsme ale nemohli nic dokázat. Další den bylo v bazénu naházené bahno. To už se Pepa rozčílil a na souseda vlítnul. Když se vrátil, byl naštvaný ještě víc. „S tím chlapem se vůbec nedá mluvit. Vysmál se mi do očí, prý ať mu dokážeme, že to byl on,“ zuřil Pepa. A naschválů přibývalo, od rozházených odpadků, přes polití tújí něčím, po čem okamžitě začaly odcházet či namalování čar na chodníku, kam smíme, a kam už ne. Na děti koukal škaredě, že se ho začaly bát. Nebyla jsem klidná a říkala jsem si, že ve městě nám bylo líp.
U starosty jsme nepochodili. Pomohl by nám prý moc rád. „Ani nevíte, co
bychom dali za to, kdybychom se ho zbavili,“ řekl nám. „Ale nikdo neví jak.“ Byla jsem bezradná. Opět se však ukázalo, jaký je můj Pepa koumák. Jednoho dne se totiž vrátil z práce a řekl mi: „Tak si myslím, že bych jedno řešení měl.“
A hned mě seznámil se svým plánem. Pubertální syn jeho kolegy měl kapelu, se kterou hráli na festivalech. Znáte to, ten typ hudby, kterému my starší nemůžeme přijít na jméno. Blížila se sezona vystoupení a hoši neměli kde cvičit, z předcházejícího místa dostali výpověď, prý pro velký hluk. A tak Pepu napadlo, že by mohli hoši cvičit v naší garáži, která stála hodně blízko Bedřichova plotu. Koukala jsem na něj nejistě. „Já ti, Pepo, nevím, jestli to dokážu vydržet.“
Na to můj muž prohlásil, že se nemám bát, že je to jen na přechodnou dobu, a když se budeme muset odstěhovat, tak aspoň s vědomím, že jsme zkusili všechno. A tak jsme měli doma každý den koncert. No koncert, spíš šílený rámus, který se absolutně nedal poslouchat.
Museli jsme mít zabedněná okna a raději jsme ani nevycházeli ven. Hned druhý den ovšem přiběhl Bedřich: „Co to má jako znamenat?! Kdo má toto poslouchat celý dny?“ Na to mu Pepa vysvětlil, že náš synovec si buduje kariéru a někde prostě cvičit musí. Bedřich řval, že si bude stěžovat, ale my jsme byli neoblomní a chlapce ve cvičení podporovali. Jednoho dne se nerozsvítila okna v Bedřichově domě jako obvykle. Ani přes den jsme ho nezahlédli. Kupodivu jsme nikde nenašli stopy jakéhokoliv naschválu. A pak se najednou objevil na jeho domě nápis „Na prodej“ s telefonním číslem realitní kanceláře.
Pepa neváhal a do realitky zašel. Tam mu potvrdili, že majitel se odstěhoval k bratrovi a dům prodává pod cenou tomu, kdo mu vyplatí peníze na ruku co nejrychleji. Prý má velké dluhy, a tak se všeho zbavuje. Dnes už máme nové, slušné sousedy a všichni si užíváme zaslouženého klidu. Kde je konec panu Bedřichovi, to nikdo neví, díkybohu.
V příběhu byla změněna jména.
