Dlouho jsme koupi bytu plánovali, ale nemohli jsme si to dovolit. Až když můj muž Michal změnil práci a začal dobře vydělávat, náš sen se splnil a koupili jsme si vlastní byt na hezkém menším sídlišti, v domě, který byl ještě ve výstavbě. Když se o našich plánech dozvěděla moje máma, začala lomit rukama.
„Do čeho jste se to pustili?! To jste neslyšeli o podvodných developerech?“ naříkala. „Co se stane, když vyhlásí bankrot a vy nebudete mít byt ani peníze?“ „Mami, všechno jsme si ověřili, nemusíš se bát,“ uklidňovala jsem ji. „Já tomu nerozumím,“ máma se nedala přesvědčit. „Tolik hotových bytů je na prodej, ale vy musíte kupovat zajíce v pytli…“
„Maminko,“ vložil se do toho Michal, „takový nový byt, to jsou jen samé plusy. Nejenže člověk hned nemusí platit za nějaké opravy, ale navíc si všechno nechá udělat tak, jak chce,“ řekl zasněně. „A kromě toho v těchto novostavbách bydlí hlavně mladí lidé. Budeme mít bezva sousedy…“
Máma pokývala hlavou, stejně si však myslela svoje. Ale my s Michalem jsme byli přesvědčeni, že děláme dobře. Za necelý rok jsme se stěhovali. Ukázalo se, že mámin strach byl úplně zbytečný. Pravdu měl Michal. Vypadalo to, že u nás v domě budou bydlet samí mladí lidé.
„To je super,“ radovala jsem se z toho. „Se stejně starými sousedy se člověk vždycky domluví, na rozdíl od nerudných a věčně nespokojených důchodců.“ Kdybych jen tenkrát věděla, jak hluboce se mýlím a co nás čeká…
Začalo to tím, že soused pod námi každý večer seděl na balkoně a kouřil. Venku bylo teplo, a když jsme zavřeli okna, v bytě se nedalo dýchat. Naštvala jsem se a vydala se za sousedem. „Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Mám na vás prosbu…“
„Prosím, copak si přejete?“ zeptal se a nejspíš čekal něco ve smyslu, že si chci půjčit šroubovák. Já jsem ale spustila jinou: „Nekuřte prosím na balkoně, protože kouř stoupá nahoru a u nás strašně smrdí.“
Asi jsem ho tak překvapila, že mi nebyl schopný odpovědět nic smysluplného. A tak jsem se otočila na podpatku a šla domů. Michalovi jsem sdělila, jak jsem pochodila. Řekl, že jestli soused moji žádost nepochopí, příště tam půjde on.
Byli jsme trochu rozladění.
Jak zatrhnout hlučné milování u sousedů?Překvapivě fungují humorné tipy V létě k nám z otevřených ventilaček může dolehnout projev sousedské fyzické vášně. Stačí i špatně odhlučněná zeď mezi byty. Způsobů, jak hlučné projevy u sousedů zatrhnout, je několik. Překvapivě fungují ty humorné. |
„Bydlíme tu pár dní a hned máme problémy se sousedem,“ zlobila jsem se. Zanedlouho jsme dostali pozvánku na schůzi sdružení vlastníků. Kdybych ale věděla, jak bude ta schůze probíhat, asi bych svou účast bývala oželela. Ti „milí“ mladí lidé, naši vysnění sousedé, měli připomínky ke všemu a ke všem.
Samozřejmě byli na tapetě kuřáci, s tím jsme s nimi souhlasili. Ale vadila jim spousta dalších věcí. Třeba to, že někdo nechával dětský kočárek na chodbě nebo že miminko v bytě ve čtvrtém patře moc brečí, a dokonce i to, že někdo v prvním patře vaří příliš aromatická jídla. Takových hloupostí zazněla spousta!
Nejvíce to ale odnesla majitelka obchůdku v přízemí našeho domu. „Ta paní přebírá zboží v osm ráno a šoupe bedny po zemi. V takových podmínkách se nedá spát!“ stěžovala si nějaká zmalovaná panička. „A pod mým balkonem se srocuje mládež, popíjí alkohol a mluví hrozně sprostě. Navrhuju zakázat prodej alkoholických nápojů v tom obchůdku,“ rozohnil se nějaký mladý muž.
Potom přišla řada na majitelku soukromé školky, která také byla v přízemí. Nejenže děti dělaly takový rámus, že se to prý nedalo vydržet, ale také používaly dětské hřiště, které patří sdružení vlastníků. A na to mají právo pouze děti vlastníků bytů. To už jsem nevydržela.
„Prosím vás, přece se nebudeme dohadovat, které děti smějí na houpačku!“
začala jsem, ale také velmi rychle zmlkla, protože na mě zaútočila nějaká mladá maminka: „A máte děti?“ „Ne,“ odpověděla jsem popravdě. „Tak raději mlčte!“ A tak už jsem raději nic neříkala.
Pošlete příběh Svůj boj se sousedy nám pošlete na adresu: bydleni@idnes.cz pod názvem Sousedské války. Zajímavé texty zveřejníme a nabídneme řešení konkrétních situací. |
Potom sousedi projevili zájem, abychom si odsouhlasili domovní řád. Byl tam mimo jiné i bod o hodinách, kdy je možné vrtat do zdi: o víkendech od 10:00 do 16:00 a ve všední dny do 18:00 hodin. Protože, jak argumentovala asi třicetiletá bruneta, ona je unavená z práce a večer chce, aby bylo ticho a klid. Podpořilo ji mnoho lidí.
„Ještě by měli určit hodiny, kdy je možné se milovat,“ bručel Michal, když jsme šli ze schůze. „Je možné, že jedné nebo druhé slečince bude vadit, že někomu skřípe postel.“ Dala jsem mu za pravdu, ale pořád jsem věřila, že takový domovní řád nebude nikdo dodržovat. Zvláště teď, kdy si každý zařizoval svůj byt.
I tentokrát jsem se mýlila. Sousedi domovní řád striktně dodržovali a ve chvíli, kdy začal Michal jednou o víkendu vrtat o pár minut dřív, než je v domovním řádu povoleno, začali bouchat do radiátorů, někteří dokonce přišli osobně a byli velmi nepříjemní.
Vše, o čem se mluvilo na schůzi, začali ti nejaktivnější sousedé důsledně realizovat. Naše sídliště bylo ohrazeno a všechny vchody se povinně po celých čtyřiadvacet hodin zamykaly. Celý objekt i pozemek okolo monitorovaly kamery.
„Panebože, já se tady cítím jak v nějakém ghettu. Přitom to tady mohlo být tak příjemné a hezké!“ vykřikla jsem zoufale. „Víš, stále častěji přemýšlím o tom, že to tady prodáme a přestěhujeme se do nějakého staršího domu, kde budeme mít za sousedy nějaké normální lidi,“ řekl Michal nahlas to, co se mi už dlouho honilo hlavou.
Sousede, nedej seJak se řeší hlučný sex, bouchání i močení na vrata Co dělat se sousedy, kteří obtěžují celý dům? Každý nemůže instalovat protihlukové stěny, nosit špunty v uších a na nose kolíček, případně růžové brýle mámení. Kdo se nedokáže povznést a chce se vyhnout přímé konfrontaci s hříšníkem, napíše vzkaz, stížnost a často přidá i vtipnou radu. |
Když jednoho dne sousedka vykázala naše hosty z parkoviště před domem, míra naší trpělivosti přetekla. Ještě ten večer jsme udělali fotky bytu a nabídli ho k prodeji. Na kupce jsme dlouho nečekali. Nějaký mladý pár s dítětem byl nadšený jak z bytu, tak i z hezkého okolí.
„Ticho, klid, hezký les,“ vzdychala ta žena. „Dokonce školku máme v přízemí.“ Upřímně řečeno, bylo mi jí líto a dalo mi dost práce, abych jí neřekla, že školka může každým dnem skončit a to ticho je pravděpodobně před bouří…
Ti mladí manželé byt koupili a my se přestěhovali do činžovního domu na druhém konci města. Naší sousedkou je sympatická paní Stáňa, která nám pořád peče nějaké koláče a nestěžuje si, když při zařizování bytu občas vrtáme do zdi.
Stručně řečeno, jsme tam šťastní. Ukázalo se, že přestěhování bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. A asi jsme nebyli jediní, koho to napadlo, protože když jsme po půl roce ze zvědavosti jeli na exkurzi do našeho
„ghetta“, na několika balkonech visel inzerát s nabídkou prodeje. I na našem
bývalém balkoně… A školka i obchůdek už byly zavřené. No co, dalo se čekat, že ti „normální“ dříve či později utečou.
V příběhu, který sepsala Zuzana (31 let), byla změněna jména.
