Stojím na prostranství před stadionem a rozhlížím se kolem. Monumentální stavba už dávno postrádá byť jen kousek své dávné majestátnosti, na první pohled je značně zchátralá a pro jistotu ze všech stran obehnána plotem.
Oprýskaná fasáda plná trhlin, odpadlé kusy zdi, zrezivělé zábradlí, rozbitá okna, graffiti. Neutěšený obrázek má však zároveň jakési nostalgické kouzlo. Kouzlo poraženého velikána. Snažím se představit si davy lidí, které proudily dovnitř, aby se mohly zúčastnit hromadného cvičení pod širým nebem nebo megakoncertu zahraničních hudebních hvězd.
Nikdy jsem neměla možnost Strahovský stadion navštívit, proto se toužím podívat dovnitř a shlédnout z ochozu dolů na celou tu obří plochu, která se může pochlubit rozměry devíti fotbalových hřišť a kapacitou 250 tisíc lidí.
Mám zřejmě smůlu, protože ať se rozhlížím, jak chci, nezdá se, že by se dovnitř dalo legální cestou dostat. Na druhé straně, pokud bych chtěla pokoušet nejen statiku stavby, dala by se bariéra v podobě mříží překonat. Stačila by jen trocha šikovnosti a štěstí, aby mě nikdo neviděl. Na podobná dobrodružství jsem příliš stará a střízlivá, takže od této myšlenky rychle upouštím.
Svoji pozornost proto věnuji dvěma vysokým betonovým věžím stojícím opodál, které vytvářejí centrální bod prostranství. Větrací věže Strahovského tunelu má na svědomí architekt Jiří Trnka, syn známého malíře, stejně tak i přilehlé budovy za nimi, které slouží jako technické středisko pražských tunelů.
Budovy s množstvím skleněných krychlí po obvodu vypadají od pohledu zchátrale a připomínají kosmickou loď po nepodařeném přistání. A dole pod nimi se rozprostírá jižní část metropole. Snadno dohlédnete na pankrácké mrakodrapy a v dálce se rýsují i obrysy krčského sídliště, přes kopec jsou Malvazinky a dole u řeky vidíte kouř stoupající ze smíchovského pivovaru. Nemohu si pomoci, ale celý ten výjev nepostrádá nádech futuristických filmů.
Láká mě seběhnout z kopce dolů do té poklidně vypadající vilové čtvrti. Záhy zjišťuji, že žádná zkratka mezi domy nevede, takže se musím vydat ulicí Pod Stadiony zpět, dokud nenarazím na schody dolů. Pod nimi se táhne prudká asfaltová cesta plná nejrůznějších děr a výmolů, která mě vede k silnici.
Jakmile ji přejdu, ocitnu se jen pár kroků od usedlosti Horní Palata. Ulice vede těsně nad ní a dovolí mi, abych si stavení prohlédla svrchu. Je to vlastně obdélný půdorys budov se žlutou fasádou, ke kterým přiléhá zahrada. Usedlost stojí na místě středověkých vinic. Na počátku 18. století ji jezuité opravili a k obytné části přidali hospodářské budovy, dnešní vzhled pochází z konce 19. století.
Obytná budova s pavlačí má věžičku, výraznou korunní římsu a sedlovou střechu. V přízemí se částečně dochovaly klenby a renesanční zdivo. Místo vypadá pokojně a jako stvořené pro komunitní užívání. Jak se následně dozvídám, slouží jako sanatorium pro pacienty, kteří potřebují psychoterapeutickou pomoc.
Hřebenky. Svah pod strahovským areálem je plný architektonicky působivých vil včetně několika diplomatických rezidencí.
Usedlost je v kontrastu s řadou rodinných domů táhnoucí se hned naproti. Domky navazují jeden na druhý a tvoří řetězec nízké zástavby, která je maskována množstvím zeleně. Ač jsou na sebe nalepeny poměrně těsně, poskytují majitelům dostatek soukromí. Hezké místo pro život.
Vracím se obloukem zpět na ulici Na Hřebenkách a cestou z kopce si prohlížím několik komplexů terasovitých domů po levé straně. Každý je vyveden v odlišném architektonickém stylu, takže tvoří netradiční a zajímavě vypadající panoráma.
Zakrátko narazím na opuštěný dům, který se nachází hned u autobusové zastávky. Vchod je zazděný, okna zabedněná, na zahradě se povalují odpadky. Jedná se o funkcionalistickou vilu Gustava Šebora, ředitele litvínovských závodů, kterou na konci 30. let minulého století postavil světoznámý architekt židovského původu Jacques Groag.
Významný tvůrce, který se se narodil v Olomouci, působil ve Vídni a po druhé světové válce v Londýně a Izraeli, byl silně ovlivněn svým učitelem Adolfem Loosem. Vila je jeho jedinou pražskou stavbou. Budova od 50. let sloužila belgickým a francouzským diplomatům, smrtelnou ránu jí zasadila až polistopadová éra.
V restituci se vrátila původnímu majiteli, který okolo roku 2004 přestal pronajímat budovu k diplomatickým účelům a místo toho ji prodal developerské společnosti. Od té doby dům i jeho přilehlé okolí chátrá. Ještě mnohem smutnější osud potkal stavbu, která leží pouze několik desítek metrů pod vilou.
Kousek za velvyslanectvím Íránské islámské republiky se v bezprostřední blízkosti Petřínských sadů nachází zdevastovaný hotel Vaníček. Dříve to byl luxusní čtyřhvězdičkový hotel s futuristickým nádechem, dnes je na něj žalostný pohled.
Počmáraná vrata, vymlácená okna, vchod pro jistotu zazděný, aby se dovnitř nedostal žádný nezvaný návštěvník. Neutěšený stav budovy mají na svědomí bezdomovci, narkomani a také hledači všeho, co lze zpeněžit v zastavárnách a sběrnách, kterým se podařilo budovu během pár let vyrabovat a znehodnotit.
Hotel Vaníček. Hotel vznikl na počátku 90. let přestavbou garáže načerno a roky šlapal jeho provoz jak hodinky.
Hotel vznikl na počátku 90. let přestavbou garáže načerno a roky šlapal jeho provoz jak hodinky. Prvních kritických recenzí od rozladěných návštěvníků se dočkal roku 2009, když začaly pokulhávat služby, v nadcházejícím roce byl hotel uzavřen.
„Katastrofický příběh hotelu Vaníček se začal psát v roce 2008. Do té doby prosperující hotel byl nad síly jeho majitele v důchodovém věku, a ten po několika neúspěšných pronájmech zakončených dluhy nájemců zmocnil k pronájmu hotelu syna. Ten však zmocnění pojal po svém a za pomoci zfalšované plné moci hotel prodal organizované skupině, které pravděpodobně ze svých dřívějších aktivit dlužil jiné značné prostředky,“ popisuje Radomír Kočí, který je spoluzakladatelem platformy Prázdné domy. A dodává, že přestože soudy uznaly vlastnická práva pana Vaníčka, stále se celá kauza táhne, protože protistrany se důsledně domáhají svých práv.
Prázdné domy mapují osudy opuštěných budov po celé České republice prostřednictvím webových stránek. Na nich je volně přístupná databáze, aby mohl kdokoliv aktualizovat údaje o jednotlivých objektech. Z ní lze vyčíst, že majitelé leckdy i hodnotné budovy nechávají záměrně pustnout, ale také to, že budovám škodí vleklé soudní tahanice o vlastnictví.
Iniciativa v metropoli pořádá i vycházky, kde zájemcům nejzajímavější domy ukazuje. „Právě na Strahově jdeme trasu serpentinou až dolů k Bertramce. Aby to lidi bavilo, prokládáme prázdné vily s funkcionalistickými stavbami s neobvyklou historií a zajímavými příběhy majitelů,“ říká Radomír Kočí.
Hned za zatáčkou na mě vykoukne další nepřehlédnutelný objekt, který je však na první pohled také zpustošený. Vosmíkova vila dostala svůj název podle sochaře a restaurátora Čeňka Vosmíka, který se podílel na sochách pro Národní muzeum a pomáhal také Josefu Václavu Myslbekovi s pomníkem svatého Václava.
Jako restaurátor vytvořil kopii Platzerova sousoší zápasících gigantů při vstupu do Pražského hradu a také kopii sousoší sv. Františka Xaverského na Karlově mostě, které se při povodni roku 1890 zničilo. Je také autorem mnoha bust a reliéfů významných osobností své doby, například Boženy Němcové nebo Františka Palackého.
Nad Výšinkou. Dříve zde sídlil rozhlas, poté přibližně deset let (1994–2004) agentura Leo Burnett.
Vysokou vilu s věží navrhl pro svého kamaráda architekt Josef Fanta v roce 1910. Při pohledu zezadu nemá téměř žádná okna, zato má zimní zahradu a na zašlé fasádě jsou patrné malby a nápisy. Po smrti architektovy dcery Růženy Vosmíkové byla v 90. letech prodána a současným majitelem je významný pražský advokát Karel Muzikář.
Cestou dolů ulicí Na Hřebenkách míjím řadu dalších zajímavých domů, většina z nich je po rekonstrukci a některé dokonce mají na fasádě napsané i jméno. Odbočím do Švédské ulice, kterou protíná ulice s malebným názvem U Nesypky. V zatáčce narazím na pěkně opravenou kapli Nejsvětější Trojice, část původně barokní stavby, zbytek ustoupil stavbě silnice v roce 1914. Co je však zajímavé, že má stejného majitele jako Vosmíkova vila.
Pokračuji z kopce Zapovou ulicí a po několika metrech se dostanu k rezidenční budově lucemburského velvyslance, kam jsem měla možnost se podívat loni v létě. Luxusně zařízený interiér i pěkně upravený exteriér je v ostrém kontrastu k zanedbanému domu přes ulici, který se schovává za stromy. Na brance je štítek se jménem, jiné jméno je na zvonku. Uvnitř nejspíš nikdo není.
Pomalu se dostávám do Holečkovy ulice, kde začíná svérázný svět zaneřáděných chodníků a neudržovaných domů, mezi kterými se přímo závratnou rychlostí stavějí moderní budovy.
Těsně u Strahovského tunelu ještě před více než rokem stál areál tiskárny, která patřila Václavu Neubertovi, přednímu pražskému tiskaři a nakladateli první poloviny 20. století. Dnes je za plotem staveniště, na kterém roste nový bytový komplex.
Okolí Plzeňské ulice není příliš vábné. Šedivé, neudržované domy, zašlé vývěsní štíty, bazar, čínská restaurace a večerka kousek od sebe. O dost veselejší pohled je na usedlost Bertramka, která se nachází jen pár kroků do kopce u parku Mrázovka. Jen škoda, že není veřejnosti přístupná.
