Pár mladých architektů, scénograf Valerio Maria Ferrari a jeho životní i pracovní partnerka Cinzia Mazzone, zakoupili v roce 2003 poslední patro pařížského činžáku včetně deseti půdních pokojíků původně určených pro služky.
K původnímu bytu o rozloze 160 metrů čtverečních přikoupili společné prostory, půdu a schodiště. Tím své prostory přifoukli o dalších 60 metrů čtverečních a celek přeměnili na vlastní exkluzivní bydlení. Všech přeměn se ujalo architektonické a kreativní studio VMCF Atelier, které Valeriovi a Cinzii patří.
Byt v centru Paříže |
Bytový dům navržený známým francouzským architektem Jeanem-Baptistem Lesueurem, autorem pařížské radnice, která v 19. století podlehla ničivému požáru, skýtal celou řadu tajemství.
"Připadali jsme si jako na vykopávkách," řekl milánské agentuře MAP Design Communication hlavní autor návrhu Valerio Maria Ferrari.
"Poté, co jsme postupně odstranili z bytu všechna mementa nájemníků, kteří se v něm v průběhu sto padesáti let vystřídali, jsme našli mnohé poklady. Největším překvapením pro nás bylo zjištění, že stavební kameny v bytě pocházejí pravděpodobně z nedalekých starořímských lázní."
Na tehdejší dobu bylo neobvyklé také použití množství kovových prvků v samotné konstrukci domu. Kolem roku 1850, kdy stavba vznikala, se stále používalo především dřevo. Ze záznamů vyplývá, že tak architekt a stavitel učinili na výslovné přání tehdejšího majitele, který se obával o stabilitu budovy kvůli nedaleké stavbě metra.
Valerio a Cinzia se rozhodli při rekonstrukci ctít původní materiály a ducha místa, ale zároveň chtěli zdůraznit výjimečnost domu a neopomenout nádech tajemství a všech osudů, které zdmi domu od jeho vzniku prošly.
Podkroví majitelé přeměnili na společné obývací prostory.
Proměnili původní používanou dispozici bytu, do těch částí, které byly dříve návštěvníkům skryté, dnes pronikne více hostů a tráví v nich více času než v původních reprezentačních pokojích bytu. První patro mezonetu patří soukromí rodiny: rodičovské ložnici, pokoji dcery a zázemí. Podkroví přeměnili na společné prostory a dvě samostatné pracovny.
Výrazné barvy, divoké tvary, organické motivy na nábytku i naopak ostře technické detaily, to všechno s mimořádným puncem divadelní stylizace je poznávacím znamením rekonstrukce. Nejvýraznějším prvkem jsou ovšem různobarevné a různě zkonstruované dveře a příčky netradičně oddělující obytné a funkční zóny bytu. Podle autorů zároveň přispívají ke zklidnění horečnatého tempa dnešní doby.
Interiér kuchyně je přísně funkční. Světlo do místnosti proudí střešním oknem.
Během rekonstrukce majitelé odhalili kameny, které pocházely z antických římských lázní.
Valeriovi a Cinzii se skvěle podařilo do bytu zakomponovat designový nábytek a současné umění. Byt nejen zdobí, ale obyvatelům i funkčně slouží: ať jsou to křesílka Canta od japonského designéra Tošijukiho Kity či křesla od fenomenálního nizozemského designéra a architekta Gerrita Rietvelda.
Některé kousky se do bytu dostaly víceméně náhodou a jejich hodnotu majitelé docenili až po čase. Například z křesílek zakoupených výhodně na bleším trhu, která majitelé umístili pod olejomalbu kubánského malíře Wilfreda Lama, se při renovaci vyklubaly originály od dánského věhlasného designéra nadčasového nábytku Ole Wanschera. V bytě jsou i obrazy a velkoformátové fotografie íránské umělkyně Fariby Hajamadi, kterou si pár velmi oblíbil.
