Před více než čtyřiceti lety přišli do několika tříd obyčejné základní školy výzkumníci s tím, že žákům změří IQ. O výsledcích testů však učitele záměrně informovali zcela mylně. Náhodně vybranou skupinu dětí označili za velmi podprůměrnou, jinou zas naopak za naději americké vědy a techniky. Do školy se vrátili až za půl roku, a to v momentě, kdy žáci přebírali vysvědčení. Ti, které označili za prostoduché, měli opravdu špatné známky, ať byli ve skutečnosti jakkoli chytří. Z údajných nadějí, jejichž IQ však mnohdy nedosahovalo ani stovky, se stali premianti. Jak je to možné? Učitelky změnily svá očekávání a žáci zas své chování. Všichni tak rychle vklouzli do škatulek, které jednání učitelek předurčilo.
Proč?
Ve světě jednoznačných vyjádření typu "chytrý" nebo "hloupý" se dospělí i děti pohybují mnohem jistěji, než mají-li si udělat úsudek na základě pozorování. Stačí přece říct "přítel" - a každý ví, že jistě jde o člověka chytrého, citlivého a sympatického. Řekne-li se "nepřítel", je jasné, že kráčí o lháře a podvodníka. Schematická hodnocení jsou jednodušší, a tudíž přijatelnější - co na tom, že zkreslují skutečnost?
Právě to je ostatně důvod, proč si u nás těžko razí cestu slovní hodnocení školáků. Pojem 'jedničkář' je totiž srozumitelnější než hodnocení typu "Adame, úhledně píšeš, ale měl bys více trénovat čtení". Slovní hodnocení je přitom k dětskému sebevědomí šetrnější.
Děti neškatulkuje jenom škola, ale i rodiče. Chcete-li vědět, do jakých přihrádek vás v dětství otec s matkou zařazovali, vzpomeňte si na výrazy, které jste slýchávali z rodičovských úst, když jste se coby prvňáčci učili psát. Sepište je. Jestliže alespoň polovina z nich je kladných, pochvalte dodatečně své rodiče - nabídli vám tenkrát dobré škatulky. Tento test je ovšem dvojsečnou zbraní: zeptejte se svých dětí, co jste jim říkávali vy, když jste je učili psát...
Proč?
Ve světě jednoznačných vyjádření typu "chytrý" nebo "hloupý" se dospělí i děti pohybují mnohem jistěji, než mají-li si udělat úsudek na základě pozorování. Stačí přece říct "přítel" - a každý ví, že jistě jde o člověka chytrého, citlivého a sympatického. Řekne-li se "nepřítel", je jasné, že kráčí o lháře a podvodníka. Schematická hodnocení jsou jednodušší, a tudíž přijatelnější - co na tom, že zkreslují skutečnost?
Právě to je ostatně důvod, proč si u nás těžko razí cestu slovní hodnocení školáků. Pojem 'jedničkář' je totiž srozumitelnější než hodnocení typu "Adame, úhledně píšeš, ale měl bys více trénovat čtení". Slovní hodnocení je přitom k dětskému sebevědomí šetrnější.
Děti neškatulkuje jenom škola, ale i rodiče. Chcete-li vědět, do jakých přihrádek vás v dětství otec s matkou zařazovali, vzpomeňte si na výrazy, které jste slýchávali z rodičovských úst, když jste se coby prvňáčci učili psát. Sepište je. Jestliže alespoň polovina z nich je kladných, pochvalte dodatečně své rodiče - nabídli vám tenkrát dobré škatulky. Tento test je ovšem dvojsečnou zbraní: zeptejte se svých dětí, co jste jim říkávali vy, když jste je učili psát...
 Jde ti to skvěle, jen tak dál, jsi jednička - takové a podobné věty lze čítat v amerických příručkách o tom, jak vychovat úspěšné dítě. Málokterá ovšem dodá, že ani s výchovou k sebevědomí se to nemá přehánět. |
