Jak jste se dali dohromady?
Lukáš Walter: Chtěl jsem po Robertovi zpracovat webovky, trvalo mu to děsně dlouho, ale když to nakonec dopadlo, stal jsem se jeho dlužníkem.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov.
Rob navrhl barterem opravu lodi, myslel jsem, že jde o model, skalpel mám v ruce. No a ono šlo o šestimetrovou plachetnici. Zkrátka stále jsem dlužníkem.
Robert Dvořák: Ta loď, říkáme jí Švéd, dál stárne v garáži. Je ale jisté, že ji dostaneme znovu tam, kam patří, tedy na vodu. A na zádi bude mít cejch Lukas & Robertson.
Tedy název vaší značky. Odkdy se začíná odvíjet její příběh?
RD: Pamatuju si to přesně, desátého září loňského roku po šesté hodině jsme si u Lukáše v dílně řekli „ano“.
LW: No, je to rok, zjistili jsme to přes e-maily. Mé ženě se naše oslavy nezdály, my totiž žádné výročí neoslavujeme.
Kdo hledá design s dávkou humoru a dekadence, neodolá gramofonové skříňce s názvem Von Gramofon.
V čem spatřujete know-how vašeho studia?
RD: Máme čtyři oči a dvě srdce, Lukáš navíc ruce a já nohy. A kromě těla nás zajímá i duše nábytku.
LW: Děkuji Pavlu Halajovi do Dolní Chřibské. Ten mě učil držet dláta a obvazoval rány.
Duše nábytku, to zní hezky. Vy staré kousky nejen obnovujete, dáváte jim i nový originální vzhled. Co vás přivedlo k myšlence navrhovat vlastní design?
RD: Chceme dát starému kvalitnímu nábytku možnost vrátit se ze sklepů a garáží zpět do interiéru, vrátit mu roli důstojného společníka našich životů a přitom se bavit, fabulovat. Není tedy jiné možnosti, řemeslo samotné neskýtá do statek prostoru pro humor a vyprávění.
LW: Táhlo mě to už od školy, dělat vlastní tvorbu. Myslím, že to přišlo právě včas.
Botník Ellen z Brna dostal nové nožky z třešňového dřeva.
Křeslo s královskou korunou či s čepicí kašpárka, gramofonová skříň, kterou zdobí lidské ucho ze dřeva či netradiční kombinace materiálů. Víte od začátku, jak bude vypadat konečný výsledek?
RD: Snažíme se zachovat mnoho původního a přitom být myšlenkově i vizuálně odvážní a samozřejmě řemeslně nekompromisní. Konkrétní nápady ale vznikají až při debatách nad tím kterým kusem, záleží na tlaku, teplotě, formě Rádia 1... Umí to být nadmíru přímočaré i mimořádně klikaté.
LW: To se neví nikdy. S určitostí ale víme, že si vyjdeme vstříc. Je to vzájemné prolínání momentálních rozpoložení.
Realizace nazýváte lidskými jmény. Proč?
RD: Náš první kus byl stůl Boženka, pojmenovaný na počest paní Boženy, která nám jej darovala, byl to její svatební dar z roku 1951. Kusem druhým byl rovněž stůl, smyslný kus nábytku, kterému nešlo nedat jméno. Nazvali jsme jej Libuše. A tak už to šlo dál, chtěli jsme, aby každý kus z naší současné kolekce měl svůj příběh, svoje jméno.
LW: Není ale jisté, jestli s lidskými jmény budeme pokračovat. Každopádně nábytek s příběhem je určitě to, co nás zajímá.
Jaký příběh se skrývá za stolem jménem Libuše?
RD: Libuše byla mimořádně zdevastovaná, přišla o celou desku. Tu dostala novou, kombinující srst telete a ořech královský. Na první pohled je deskou, na druhý necudnou a při doteku čerstvě oholenou.
Stůl Libuška v sobě nese pikantní estetický náboj ve formě přiznané štěrbiny na desce stolu.
A jak je to s Boženkou?
LW: Její strnulost byla nesnesitelná. Původní nohy musely pryč. Vizí byla koza. Vábí mě pastevectví, Afrika, tanec... Pak ale přišla kožešina z telete, tak je to asi tele-koza.
Pro jaké klienty navrhujete?
RD: Pro všechny ty, kteří chtějí originál, jeden kus, mají úctu ke svému interiéru a peníze. A to ať tvoříme volně, či zpracováváme jejich konkrétní představy.
LW: Úcta k vlastnímu doupěti je důležitá.
Jak vnímáte současný český interiér? Splňuje obecně vaše nároky na bydlení?
RD: Netroufám si zobecňovat, ale interiér, kde se ženou a dětmi žijeme, splňuje naše představy. A to mohu říct o většině lidí a interiérů, ve kterých jsem kdy byl. Aniž bych říkal, že se mi všechna řešení líbila.
LW: V tom jsem kritičtější. Před revolucí bejváky působily stejně. Dnes mám ten stejný pocit, jen z toho jde větší chlad. Jinak bydlet se dá třeba na stromě.
Milovníci animálních tvarů i bytelných materiálů si jistě dokáží představit originální stůl „Boženka“ ve své pracovně, v kuchyni nebo i v místě domácí vinárny.
Jakých chyb se lidé při zařizování svých domovů nejčastěji dopouštějí? A naopak, v čem česká obydlí obdivujete?
RD: Nikdo z nás by se neměl obklopovat něčím, co mu není příjemné, co v něm vzbuzuje negativní emoce. Můj obdiv mají všichni ti, kteří si umí s grácií obhájit svůj nevkus. A to říkám bez jakékoliv ironie.
LW: Těžko říct, jestli jde o chyby. Jedna za všechno: před zakoupením nábytku z letáku bych doporučoval zajít se zeptat k truhláři, kolik by to stálo ve dřevě. Domov pak voní úplně jinak.
A váš názor na fenomén českého kutilství?
RD: Je zdravé, jak pro duši, tak pro tělo.
LW: Vzhledem k mé profesi to beru spíš s úsměvem.
Prozraďte nám umělecké vzory, oblíbené historické období či umělecký styl, který vás oslovuje.
RD: Mám rád intelekt, emoce a volnost.
LW: O vzory nejde, ale uměleckou osobnost s velkým O, mě bere Jan Švankmajer. Z období a stylů je to určitě doba předválečná a art deco.
Relaxujete prací? Nebo jinak, jak trávíte svůj volný čas?
RD: Pracovat s Lukášem je pro mne koníčkem.
LW: Práce je pro mne hrou a soustředěním. Relaxaci si v restaurátorství při použití chemikálií měním v levitaci. Jinak toulky přírodou jsou pro mě vším.
A co byste přáli vaší značce Lukas & Robertson do roku 2015?
RD: Aby se zabydlela.
LW: Aby Lukáš a Robert měli dost prostoru zajít spolu na pivo.
Tvarem připomíná skříňka Gustav noční stolek našich prababiček, trendy barevností však skvěle zapadá do současných moderně vybavených interiérů.
Lukas & RobertsonRobert Dvořák (1978) Lukáš Walter (1979) Značku založili Robert Dvořák a Lukáš Walter v roce 2013, zabývají se renovací původního nábytku s akcentem na design a vtip. Pracují tradičními technikami, používají klasické i moderní materiály. Jsou konzervativní i revoluční. Při výrobě kladou důraz na originalitu a detail, dbají na čistotu řemeslného provedení.  Robert Dvořák a Lukáš Walter |
Další zajímavé články najdete v časopise Domov.
.
