Kdo se chtěl o víkendu poučit, jak stavěli domy, pekli a jedli naši předkové, navštívil další z akcí v krňovickém skanzenu u Třebechovic pod Orebem. Tam se setkal s tesaři, kteří názorně předváděli stavbu roubených stavení. V rukou měli pily, hoblíky, dláta či pořízy na odstraňování kůry z kmenů.
Tesař Václav Záruba, který se svými třemi syny o víkendu tesal roubenou stodolu, říká, že takovou roubenku postaví za tři dny. Někdy ji celou připraví ve svém podniku, pak převeze na místo a za dva dny sestaví. Vystavěl tak se svými tesaři jeden dům i v Alpách, na samotě ve výšce 1 600 metrů.
Klády pro roubené stavení se musí dokonale zbavit kůry a lýka, aby se do nich nedali škůdci. Staví se zásadně ze suchých klád, ty musí schnout asi dva roky, protože stavení z čerstvých může až o 12 centimetrů sednout.
Tesař Václav Záruba při stavbě roubenky, kterou dokáže postavit za tři dny
Václav Záruba vysvětluje, že v chudých východních Čechách byly dřevěnky většinou bílé a skromné. "Roubenky jsou různé podle krajů. Například v oblasti Českého ráje jsou dřevěnky mnohem více barevné," vysvětluje zkušený tesař.
Trvanlivost dřevěné stavby je podle něj až tři sta let. "Tak dlouho trvá, než ho sežere tesařík," říká pobaveně a uklidňuje, že larvy brouka tesaříka jsou pro dům nebezpečné minimálně.
"Já ho v noci někdy slyším, jak chroustá," říká jeden z tří synů Václava Záruby. "Už ho tam slyším šest let, a ještě nevylezl. Než larva tesaříka vyleze na světlo a stane se z ní brouk, trvá to někdy i dvanáct let. A navíc - její chodbičky stabilitě domu neublíží," dodává jeden z pokračovatelů tesařské tradice.
Žádné mokré stěny ani plísně
Dřevěnky rovněž ušetří svým majitelům velké částky na topení. "Sice se v nich musí v zimě topit stále, protože rychle prochladnou, ale zato po zatopení se rychle ohřejí. A dřevěné domy nemají v zimě mokré stěny a především žádné plísně," upozorňuje Záruba a dodává, že celá Amerika, Kanada a Skandinávie staví dřevěné domy, jen Češi na jejich výhody zapomínají.
V krňovickém skanzenu mohli návštěvníci vidět i vrtání dřevěného potrubí pomocí několik metrů dlouhého "nebozezu". Tato potrubí vznikala provrtáním čerstvého rovného kmene.
Petra Schnaubertová ukazuje zpracování lnu
Kdo zašel ve skanzenu do nového objektu, bývalé školy ze Všestar, mohl tam v kuchyni dostat chléb se sádlem nebo několik druhů buchet. Ty napekla podle receptů Magdaleny Dobromily Rettigové další z rodiny tesařů Irena Zárubová.
"Peču je podle mála návodů, které se dají ještě dnes používat. Některé už by ale dnešní kuchařky asi považovaly za neuskutečnitelné. Takové typu vraz do toho dvanáct vajec by asi zděsily každého zastánce zdravé výživy. Například zeleninové jídlo u Rettigové znamenalo asi toto: hora kuřat nebo drůbeže posypaná kolem hráškem. Některé suroviny, které Rettigová používá, navíc neseženete.
Třeba různě zpracované raky nebo nadívanou hrdličku," říká Irena Zárubová, když natírá chleba sádlem se škvarky. Tohle bylo denní jídlo na vesnici v 19. století?
"Možná jen pro ty lépe postavené. Chudí vesničané sice sádlo vyrobili, ale stejně jako máslo ho raději prodali na trhu, aby si přilepšili. Doma většinou jedli zelí, brambory, tvaroh," vysvětluje hospodyně.
