Odstranění původní stavby a výstavba nového rodinného domu místu prospěly. Cíp...

Odstranění původní stavby a výstavba nového rodinného domu místu prospěly. Cíp pozemku z boku domu investoři dodatečně odkoupili a upravili. | foto: Ivan Bárta

Mají dům na parcele 77 metrů čtverečních, bojovali o něj s úředníky

  • 78
Proč vlastní rodinný dům v Nebušicích, v okrajové části Prahy? Investor odtud pochází, vyrůstal zde a má tady řadu kamarádů. "Rodina tu žije odnepaměti, prapraděd tady byl prvním výčepním," dokresluje svůj vztah k místu dnes již majitel domu.

Když se manželé rozhodli postavit si vlastní rodinný dům, měli za sebou již dvě přestupní stanice. Sehnat však v Praze-Nebušicích vhodný pozemek nebylo vůbec snadné. Většina zde nabízených stavebních parcel měla plochu okolo tisíce metrů čtverečních a pro mladý pár byla finančně nedostupná.

Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Pěkné bydlení.

Řešení se nabídlo uprostřed staré zástavby obce v podobě parcely o rozloze 77 m2, na které stála letitá, značně zchátralá polovina rodinného domu. Miniparcelu s objektem, který zabíral dvě třetiny rozlohy, nabízela samotná obec.

Na obecním úřadě dvojici doporučili i několik architektů, kteří by jim mohli vypracovat projekt. Manželé si z nich vybrali Ing. arch. Lukáše Rouhu. "Připadalo nám, že nás pochopil a že s jeho pomocí vznikne něco, co bude vyhovovat jak nám, tak i požadavkům stavebního úřadu či obci. Také se nám líbilo, že umí jednat s úřady," vysvětluje investor.

Architekt k tomu dodává: "Když jsme se setkali, měli už vše promyšlené.Chtěli dům v minimalistickém stylu." Investor ještě upřesňuje: "Co se týče dispozice, měli jsme od začátku téměř jasno, ale architektura domu se hodně liší od prvního záměru a výsledná podoba je hlavně dílem architekta Rouhy."

Text byl redakčně zkrácený.

Z horní ulice je vchod na první podlaží. Vchodové dveře jsou stejně jako v přízemí z důvodu sousedství s vozovkou bez chodníku vsazené do fasády.

Razítkový maraton

Komplikace, které předcházely získání stavebního povolení, by vystačily na objemnou příručku a asi by odradily nejednoho potenciálního investora od stavby vlastního domu. "Od počátku bylo jasné, že před získáním stavebního povolení bude třeba vyřešit bezpočet problémů," říká architekt, ale ani jeho to neodradilo.

Cesta k získání stavebního povolení byla náročná. Dříve, než se poprvé koplo, bylo třeba uspět v několikastupňovém stavebním řízení, vyřešit mnoho problémů.

Důvodů byla celá řada, protože projekt počítal s využitím celého stavebního pozemku a ve dvou podlažích sousedil s vozovkou bez chodníku.

Žádosti o stavební povolení proto musela předcházet žádost o územně plánovací informaci, souhlas s demolicí původního objektu, který byl konstrukčně a v minulosti také dispozičně spojen se sousedním objektem, dále územní rozhodnutí a souhlasy s provedením přípojek inženýrských sítí (vodovod, kanalizace, plyn, elektro).

Ale byly zde ještě další problémy. Dům měl velmi náročné geologické podloží a s výjimkou stařičkého přívodu vody chyběly veškeré inženýrské sítě. Dlouze se řešila i otázka garáže. Stavební úřad stanovil, že jí musí být vybaven každý nový objekt, který bude v katastru obce postaven. Původní projekt s ní proto počítal.

Jenže: jiný názor měla policie, která ji naopak v tomto případě nepovolila, a to z důvodu, že dům stojí na konci úzké jednosměrné ulice."Ocitli jsme se mezi mlýnskými kameny," dnes už s úsměvem vzpomíná architekt. Nakonec stavební úřad ustoupil, povolil výjimku. Prostory, které měly sloužit jako garáž, majitelé domu využívají jako sklad.

Terasa v prvním patře rodině do určité míry nahrazuje zahradu. Za hezkého počasí ji využívá ke grilování, čtení a jiným druhům odpočinku.

Tím však razítkový maraton ještě zdaleka nekončil. K projektu se nevyjadřovali pouze památkáři: parcela se nachází v historickém centru obce, takže i archeologové, neboť šlo o území, které bylo nadějné, co se týče archeologických vykopávek.

Navíc bylo třeba přemístit starou pouliční lampu na druhou stranu uličky. Přesto se nakonec, po roce a půl, podařilo sehnat všechna razítka a mohlo se začít stavět.

Oříšek i pro statika

I samotná stavba přinesla řadu problémů, a to především kvůli náročnému geologickému podloží. Tvoří je tvrdý buližníkový masiv, který v jednom místě zasahoval do plánovaných základů. "Už se zdálo, že dům bude muset stát na mikropilotech, což by stavbu značně prodražilo," vysvětluje architekt.

Výstavbu základů značně zkomplikovala také opěrná zeď svahu za domem, jejíž základy pronikají jeden a půl metru do pozemku. Do třetice vyvolával obavy i špatný stav dolní, hodně podemleté vozovky. Vše se nakonec vyřešilo. Dům byl založen na klasických betonových pasech, které byly zhruba o 40 cm hlubší, než je u novostaveb obvyklé.

Na druhém podlaží je obývací pokoj propojený s jídelnou a kuchyní.

"Co se týče stavebních materiálů, navrhoval jsem dřevostavbu, která má tenčí stěny, ale investoři dali přednost klasice, pálené cihle," říká architekt. Ale i v této fázi se muselo myslet na zajištění dostatečné stability domu. Proto jsou štítové zdi v přízemí ze zatepleného betonu a zbývající dvě z pálených bloků o tloušťce 40 cm.

Dále se již stavělo pouze ze zateplených cihelných bloků o tloušťce 24 cm. Statik, který nosné konstrukce navrhoval a pomáhal najít řešení, se vyjádřil, že to byla, co se týče statiky, doposud nejsložitější "malá" stavba v jeho dlouhé kariéře.

Realizovaly se představy

Malá parcela v tomto případě neznamenala, že by investoři museli slevit z původních představ o dispozici svého domova. Ty byly zhmotněny v rodinný dům se sedlovou střechou o dvou podlažích a s obytným podkrovím. Objekt má dva vstupy, oba zapuštěné do fasády, neboť, jak již bylo zmíněno, stojí na samém okraji dvou vozovek bez chodníků.

Opláštěný prostor před vchodovými dveřmi v přízemí je vyhrazen pro popelnice. Dveřmi se vstupuje do chodby, do níž ústí schodiště. Zde je situován mj. sklad, s nímž souvisí zmíněný boj o jedno z razítek. Největší místností na tomto podlaží je tělocvična, která zároveň slouží jako pokoj pro hosty. V této místnosti jsou i všechny potřebné vývody, takže by se v případě potřeby mohla proměnit v kuchyň s obývacím pokojem.

Kuchyň je v již "tradiční" bílé barvě.

Vzhledem k tomu, že v tomto patře je k dispozici i koupelna se záchodem, přízemí by pak mohlo sloužit samostatně, jako garsoniéra. Z rodinného domu postaveného na pouhých 77 m2 se tak klidně může stát i dvougenerační bydlení.

Z horní ulice se vstupuje na podlaží sloužící jako centrum rodinného života. Kromě chodby vybavené potřebnými úložnými prostory je zde situován obývací pokoj propojený s jídelnou a kuchyní.

Z obývacího pokoje je přístup na rozlehlou terasu, která za hezkého počasí rozšiřuje obytnou plochu domu a slouží k různým druhům odpočinku. Z obývacího pokoje je přístup do malé, ale funkční pracovny. Součástí dispozice prvního podlaží je ještě toaleta, na kterou se v zájmu ušetření prostoru vstupuje ze schodiště. V podkroví jsou dvě ložnice.

Z rodičovské je přístup na balkon, který částečně zastiňuje terasu o patro níže. Rodina zde má k dispozici rovněž koupelnu a přes chodbu WC s prádelnou.

V podkroví je i dětský pokoj.

Převážná část podlahových ploch je obložena italskou velkoformátovou dlažbou: "Dlouho jsme přemýšleli, jaký materiál na podlahy zvolit. Poté, co jsme ve firmě Kerabel viděli dlažbu od společnosti Refin a následně vizualizace interiérů, bylo rozhodnuto," říká majitel.

Technické údaje

  • Realizace: rodinný dům
  • Užitná plocha: 147 m2
  • Stavební materiál: keramické bloky, beton
  • Stropy a schodiště: železobeton
  • Střešní krytina: poplastovaný plech Lindab
  • Okna: plastová
  • Podlahové krytiny: dlažba, koberce
  • Vytápění plynové (v obývacím pokoji podlahové, jinde radiátory)

S ohledem na malé a atypické prostory je většina nábytku vyrobena na zakázku, majitelé se s realizací obrátili na místního truhláře Jiřího Limburského.

"S výsledkem jsme maximálně spokojeni. Zároveň nám velmi pomohly praktické rady, jak realizovat naše představy," shrnuje investor.

Rok pod vlastní střechou

Samotná stavba domu navzdory všem komplikacím trvala pouhý rok a stejnou dobu se v něm již bydlí. Architekt na stavbu a spolupráci s investory vzpomíná rád: "Padli jsme si do oka, byla to fajn spolupráce. O finální podobě zařízení i materiálů si investoři již rozhodovali většinou sami. Já jsem měl roli spíše poradce."

A jak se bydlí? "Konečně máme svůj vysněný domek a v něm dostatek místa. Tím, že nemáme zahradu, je náš rodinný dům tak trochu jako byt na vlastním pozemku, ale bydlí se v něm dobře. Navíc žijeme v Praze a zároveň na vesnici kousek od Šáreckého údolí," odpovídá spokojeně majitel. Obyvatelé Nebušic se stali Pražany teprve v roce 1968.

"Tím, že nemáme zahradu, je náš rodinný dům tak trochu jako byt na vlastním pozemku," říká majitel.

Ing. arch. Lukáš Rouha

(*1975)

Absolvoval SPŠ stavební v Praze a poté Fakultu architektury ČVUT. Pracoval
v pražském architektonickém ateliéru Obranský a spol. V roce 2007 založil vlastní kancelář rouhaarchitekt. Se svým týmem se věnuje především projektům novostaveb a rekonstrukcím rodinných domů.

Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Pěkné bydlení.