Zrekonstruovali mlýn z 15. století na luxusní bydlení. Splnili si sen

  • 101
Na Okoř jezdili na výlety od svých devatenácti let. Chátrající mlýn v podhradí jim učaroval už tehdy. Když to finanční podmínky po letech dovolily, objekt koupili a během čtrnácti měsíců jej i s okolím proměnili k nepoznání. Pokud existuje pojem „splněný sen“, pak tady určitě.

Zní to, na dnešní dobu, nečekaně pozitivně, snad až romanticky. Třiadvacetileté spokojené manželství, úspěšná firma, splněný sen v podobě zachráněné stavby, jejíž původ sahá až do 15. století.

Když před třemi roky manželé Paulišinovi koupili mlýn pod hradem Okoř, byl v dezolátním stavu: sedmnáct let chátral, střechou teklo tak, až propadly stropy, zůstaly jen obvodové zdi, vše, co se dalo ukrást, během let zmizelo.

V 90. letech minulého století proběhla rekonstrukce, pak však mlýn 17 let...
Průběh rekonstrukce

V 90. letech minulého století proběhla rekonstrukce, pak však mlýn 17 let chátral. V tomto stavu jej koupili noví majitelé.

Může se hodit

Také chcete bydlet podle svých snů a přání? Vyberte si své nové bydlení na Reality.iDNES.cz. Nabízíme domy, byty i pozemky po celé ČR.

„Jezdili jsme sem od devatenácti let, moc se nám tady líbilo. Trápilo nás, jak mlýn chátrá. Když nám to finanční situace umožnila, objekt jsme koupili a před třemi roky se pustili hned do rekonstrukce,“ popisuje Simona Paulišinová.

Na rozdíl od mnoha jiných stavebníků si spolupráci s památkáři pochvaluje, na všem se rychle domluvili. Mlýn i jeho okolí jsou tak dnes ve stavu, který je téměř totožný s tím, jak vypadal v druhé polovině 19. století, kdy zde došlo k zásadní rekonstrukci: zmizelo mlýnské kolo, přišla turbína, objekt se výrazně zvětšil a zmodernizoval.

Na pozemku dnes zbývá jen poslední neopravená stavba, bývalé stáje. „Do dvou let by tu měl vzniknout malý hotel se sedmi pokoji,“ prozrazuje Simona Paulišinová.

Vstupní brána po rekonstrukci vypadá stejně jako původní v druhé polovině 19. století.

Místo nabité energií

Mlýn, který je doslova přilepený na hradní opevnění, se po radikální rekonstrukci v roce 1873 hodně proměnil, tehdy získal i typické výrazné štítové stěny, stejné, jaké lze vidět třeba i na Sovových mlýnech v Praze.

Dlouhá desetiletí poznenáhlého chátrání zastavili až v 90. letech 20. století noví kanadští majitelé. Sice se snažili, ale „šili horkou jehlou“, šetření na materiálech se jim nevyplatilo. Navíc je investice rychle přestala bavit a mlýn prodali.

Nový majitel místo pokračování v rekonstrukci nebo praktickém využití objekt nechal doslova ladem, následovalo 17 let chátrání a úpadku. Manželé Paulišinovi mlýn postavený v potoční rokli koupili v roce 2011 a hned se pustili do razantních oprav.

Poničené trámy bylo nutné vyměnit, nová je samozeřjmě i střecha, naštěstí metrové obvodové zdivo vydrželo. Vlhkost zespodu ani záplavy naštěstí dům nikdy neponičily. Pod stavbou totiž fungovalo široké potrubí určené pro vodu pohánějící turbinu.

Kvůli zatékání byly zničené i stropy a krovy, vše se muselo vyměnit. Zůstaly jen obvodové zdi.

Právě industriální určení objektu, kde vedle mlýna byla i pekárna a pivovar, výrazně ovlivnilo výběr některých stavebních prvků, například oken.Výraznou úpravou musela projít také zahrada a okolí.

„Náletová zeleň a stromy poškodily kamenné zídky zahradních kaskád, které tu zřídili už v 19. století, val, kde jsou, patrně sloužil jako hráz vodního příkopu. Vše se muselo opravit,“ popisuje Simona Paulišinová, která se dnes s chutí stará o zeleninovou zahrádku v horní části, kde nechybí ani bylinky či záhony jahod.

Návštěvníci hradu mají výhled na upravenou zahradu i mlýn, stáje v pozadí na rekonstrukci teprve čekají.

V horní části valu je kromě prostoru pro grilování i velký altán, který dokáže  nabídnout příjemné odpočinkové zázemí pro poměrně hodně lidí, takže majitelka přemýšlí o jeho využití i pro svatební obřady.

„Původně jsme mlýn rekonstruovali pro dvě rodiny, jenže nakonec jsme tu zůstali bydlet pouze my. Byla by škoda, kdyby vše sloužilo jen nám,“ usmívá se žena nabitá pozitivní energií. Tou je prý zdejší hrad a jeho okolí proslulé.

Otevřený interiér

Majitelé obývají druhé nadzemní podlaží, kam lze vyjet z přízemí výtahem (přízemí a první patro se po odstěhování druhé rodiny postupně upravuje a patrně rozšíří zázemí budoucího malého hotelu v protější budově). Dominantu celého bytu s plochou přibližně 400 m2 představuje hlavní obývací prostor v místech bývalé mlýnice.

Je otevřený až do krovu. Soukromá zóna (ložnice rodičů, pokoj syna, koupelna a šatna) byla umístěna na galerii. Kuchyně je samostatná, lze z ní vyjít přímo na velkou terasu před domem.

Pro rodinné oslavy nebo návštěvy hostů se prostírá ve slavnostním duchu včetně svícnů.

Do kuchyně si paní Simona vybrala rustikální nábytek (kuchyň Miláno od společnosti Hanák) s ozdobnými věncovými lištami v bílém matném laku s jemnou patinou.

Vše pak doplnila řadou doplňků, od porcelánu Villeroy & Boch, hrnci Silit ve skořápkově bílé nebo moderními doplňky se značkou Philippi. Ráda si totiž promýšlí a zařizuje vše sama, což platí o celém bytě. „Mám to z Okoře blízko na Prahu 5, většinu doplňků jsem tak pořídila v prodejně Home Art,“ prozrazuje Simona své zdroje. Architekt pouze navrhl dispozici bytu, zejména řešení galerie.

Z původního vybavení nezbylo nic, a tak do hlavního obývacího prostoru vybrala majitelka holandský nábytek se značkou Snel. Jako kontrast k solitérům z recyklovaného dřeva tu září velký křišťálový lustr z Preciosy. Kvalitní izolace střechy a metrové zdi zaručují díky plynovému vytápění příjemnou teplotu po celý rok.

Pohled z galerie do hlavního obývacího prostoru.

Ve velkém prostoru vyniknou originální sochy i obrazy. „Mlýn má stejně jako celé údolí bohatou historii, v 19. století tu pobývala a tvořila řada slavných malířů, včetně Slavíčka, který se tu, jak se traduje, dokonce i oženil. Mařákovci na Okoř jezdili velmi rádi, vznikla tady celá řada vynikajících obrazů,“ prozrazuje Simona Paulišinová.

Právě odkaz zdejší historie ji přivedl k pořádání „salónů 19. století“, jak jim sama s úsměvem říká. Přijíždějí sem zájemci o výtvarné umění, literaturu (své autorské čtení tu měla například Kateřina Tučková, autorka proslavených Žítkovských bohyní) i hudbu.

Velký obytný prostor je otevřený až do krovu, na galerii je ložnice, dětský pokoj, koupelna a šatna.

Přednášky nebo koncerty nejsou jen příjemně stráveným časem, výtěžek ze vstupného slouží pro charitativní účely pro konkrétní jedince, třeba profesionální klávesy pro studentku konzervatoře s těžkým postižením zraku. Simona Paulišinová je totiž přesvědčena, že peníze mají sloužit smysluplně a dávat lidi dohromady, nikoli rozdělovat.