Příběh pana Černého nemusel skončit černě

- Když uviděl Jindřich Černý tento pozemek, zajásal. Pár čtverečních metrů s polorozpadlou stoletou chalupou, určenou ke zbourání, romanticky zasazenou do teras ve svahu zastavěném malými domečky z první republiky, ho doslova chytilo za srdce. V té chvíli ještě netušil, že mu proti jeho vůli někdo přímo za domem postaví obří bytový komplex.

„Sotva jsme dohnali dům pod střechu, zaznamenali jsme stavební činnost v sousedství. Byli jsme zvědaví, co tu bude stát, a čekali jsme, zda nás někdo požádá jako sousedy o vyjádření a souhlas se stavbou, vzpomíná Jindřich Černý. Z vlastní zkušenosti věděl, že souhlas sousedů je jednou z podmínek pro vydání stavebního povolení.
Když se na vedlejším pozemku začalo stavět, znejistěl a začal se o stavbu v sousedství zajímat intenzivněji. „Až po dlouhém pátrání jsem zjistil, jak lze souhlas sousedů elegantně obejít. Kolem obvodu svého pozemku vyčlením pruh země a prodám ho spřízněné firmě. Té, kterou například sám založím. Sám sobě si pak bez problému souhlas udělím, ironizuje Černý.
Příběh Černého však končí černě úplně zbytečně. Podle informací ze stavebních úřadů se člověk stane takzvaným účastníkem stavebního řízení i v situaci, kdy není sousedem podle předloženého receptu. Pokud by bytový dům zastiňoval obytnou zónu rodinného domku, to znamená, že by například z oken obývacího pokoje neviděl nic jiného než masu betonu pár metrů vzdáleného paneláku, má šanci stavbu pozastavit a donutit investora ke změně projektu či posazení bytového domu do terénu. Musí se však ozvat včas, v době, kdy se řeší územní rozhodnutí. Je proto vždycky nutné pozeptat se na stavebním úřadě, kdo územní rozhodnutí vydává, a případ urgovat tam.
Podle právníka Norberta Žídka je už v současném stavu věci prakticky nemožné dosáhnout toho, aby byla stavba odstraněna. „Myslím si, že by majitel zastíněného domku mohl maximálně podat žalobu na investora stavby s tím, že by u soudu požadoval odškodnění