Dirigování a skládání komorních kusů se věnoval už na konzervatoři. Dokonce spoluzaložil a dirigoval Symfonický orchestr v Praze 8. Na Letné zakotvil až po delším čase, předtím postupně vystřídal celou řádku čtvrtí a zvykal si na velkoměsto.
„Přišel jsem z vesnického rodinného domu na ubytovnu konzervatoře, kde nás bylo na jednom pokoji pět. Tak si to asi umíte představit,“ vypráví o svém prvním pražském ubytování. „Byl jsem ale tak posedlý hudbou, že mi to vlastně ani moc nevadilo. Vlastně skrovné bydliště mělo na chvilku docela svoje kouzlo.“
V posledních letech se ale stal hrdým obyvatelem Letné. Ve své oblíbené čtvrti nejen bydlí, má tam taky studio, takže zde tráví podstatnou většinu času. „Pokud mohu hovořit za svoji sociální bublinu, tak mi to přijde jako taková vesnice uprostřed města,“ vyzdvihuje přednosti svého bydliště.
„Žije a pracuje zde hodně umělců i různých kreativců, kteří se většinou navzájem znají. Jít po ulici pro mě znamená pořád někoho potkávat. Z vlastní zkušenosti taky vím, že je Letná skvělá pro život mladých lidí s dětmi i bez nich. Jen doufám, že je naše čtvrť stejně vstřícná i k lidem starým, ale momentálně máme dobré osazenstvo na radnici, tak pevně věřím, že se o to snaží.“
Chodím, abych skládal
Ke své práci potřebuje bydlet ideálně blízko centra. Když třeba pracuje na scénické hudbě ve Stavovském nebo Národním divadle, většinou chodí pěšky. Procházky v městské přírodě s cílem nebo jen tak pro radost patří k umělcovým každodenním zvykům.
„Doslova chodím pro odpočinek. Skládání hudby je sedavá práce, tedy alespoň část, kdy už vím, co a jak chci dělat,“ popisuje, kde se vzala jeho láska k procházkám. „Důležitější část předtím, tedy fázi přemýšlení a hledání, zvládám právě za chůze po parku. Někdy, když mám pocit, že mi práce nejde, tak si dám procházku od Bruselského pavilonu k Hanavskému pavilonu a zpět. Hlava se vyčistí a mohu pokračovat.“
Raději než Stromovku má právě Letenský park. K jeho nejoblíbenějším místům patří platanová alej vedoucí podél Bruselského pavilonu. „Když stojím dole a koukám vzhůru mezi stromy, mám pocit, jako kdybych stál ve dveřích trojlodního kostela,“ líčí Jiří Hájek, čím ho místo nad řekou okouzlilo. „Majestátnost stromů vytváří iluzi chrámové klenby a lomy světla padajícího skrz větve a listy působí jako zelené vitráže. To víte, tesaře z vesnice v Praze zajímá dřevo,“ směje se.
Jiří Hájek má rád výhled a kreativní prostředí. Na Letné se usadil a vybudoval si tam taky svoje studio.
V dílně hudebního skladatele
Setkání se skladatelem umožňuje trochu nahlédnout do jeho dílny. Skládání scénické hudby, která v díle Jiřího Hájka poslední roky převažuje, začíná u hotového filmu. „Dostanu finální obraz a u divadla text, na který během zkoušek obraz teprve vzniká. Pak hledám zvukový klíč k tomu, jak k dané látce přistoupit,“ popisuje.
„Ptám se sám sebe, co by tomu nejlépe slušelo. Jaký charakter pro daný projekt zvolit? Orchestrální hudbu, elektroniku, dechovku, nebo bigbít? Možnost hledat a zkoušet různé hudební styly na scénické hudbě asi miluji nejvíc.“
Zásadní je ale vždy komunikace s režisérem. „Hudba je nejabstraktnější umělecká disciplína. Když mi někdo řekne, že to má být jako tetelivá tenká plocha, tak si téma může představovat úplně jinak než já,“ dodává Jiří Hájek.
Letná
|
Na hudbě ho zajímají právě příběhy, tedy schopnost tónů vyprávět věci, které by zůstaly běžně skryté mezi řádky. „V životě i v umění jsem moc rád, když mohu být součástí příběhu. Rád se na něm podílím. Všechny věci, které jsem napsal, mají nějaký, třeba skrytý příběh, který jsem si do nich vložil.“
Cesta úspěšného skladatele k hudbě vedla přes řemeslo, působení v kapele, studium skladby i dirigování. Nejprve se vyučil tesařem v rodné Třebíči.
Láska k elektrické kytaře a působení v hardcore kapele Oplzlé návrhy ho přivedly ke kytaře klasické.
Od studia jazzové konzervatoře už pak byl jen krok k tomu, aby se začal zdokonalovat na Hudební fakultě Akademie múzických umění právě ve skladbě. „Přivedla mě tam asi potřeba vlastního sebevyjádření a určité zpětné vazby,“ vzpomíná na svoje skladatelské začátky.„Měl jsem v sobě vždycky určitou touhu něco dávat a dostávat.“
Letenské tipy pro návštěvy
Když za ním přijede návštěva, třeba ze zahraničí, do centra je rozhodně netáhne. Společně prozkoumávají další oblíbená místa na Letné. „Naposledy jsem vzal známé do Národní galerie na výstavu výtvarnice Kathariny Grosse, pak na jídlo do Peperoncina, kávu k Sólistovi, na sklenku do Oka a Cobry,“ vyjmenovává podniky, které podle něj stojí za návštěvu.
Z prostředí domova získává největší porci inspirace. „Pokaždé, když jdu po ulici nebo koukám z okna, tak vnímám atmosféru, tempo i zvuky Letné a vstřebávám je do sebe.“
A v současnosti zrovna tvůrčí povzbuzení potřebuje, protože před ním leží několik nových projektů. „Začínám pracovat na seriálu Lynč, který částečně režíruje americký producent a scenárista Harold Apter. V létě jde do kin film Miss Hanoi a na podzim mě čeká příprava představení Netrpělivost srdce v pražském Národním divadle,“ vyjmenovává, co ho čeká v příštích měsících. „Zrovna nedávno jsem si ale říkal, že bych moc rád dělal historický film nebo třeba nějakou animovanou věc pro děti.
Jiří Hájek (1976)Hudební skladatel a obyvatel pražské Letné. Původně se vyučil tesařem a s hudbou začínal jako samouk na elektrickou kytaru. Později si oblíbil kytaru klasickou, kterou vystudoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Se studiem pokračoval na pražské HAMU, kde absolvoval na oboru skladba. Jako skladatel se pohybuje na rozmezí žánrů. Je autorem komorních i orchestrálních skladeb, opery a taky televizní, filmové a divadelní hudby. |
