Podolská vodárna. Bílá kráska oslňuje turisty i obyvatele Prahy

  1:00aktualizováno  1:00
Otočit kohoutkem, natočit si vodu a napít se. Dnešní samozřejmost byla ovšem v minulosti nepředstavitelná. Pražské radní donutil zbudovat první pražskou vodárnu až nedostatek vody. Krasavice v Podolí svému účelu plně sloužila téměř 30 let.

Jižní průčelí. Ačkoliv hlavní vchod byl koncipován na západním průčelí nad schodištěm, nejkrásnější strana Podolské vodárny je její jižní průčelí obrácené do zeleně. | foto: Jiří Podrazil

Průmyslovou revolucí Praha získala drážní spojení do Vídně a také dvojnásobné množství obyvatel. V následujících letech přicházeli další a kolem roku 1900 mělo přímo v Praze trvalé bydliště 120 tisíc a s okolními obcemi přes půl milionu lidí.

Kromě továren se rychle stavěly i nájemní domy a veřejné objekty a dosavadní zásobování vodou z Vltavy, potoků a studní dávno nestačilo. Říční vodu do kašen a podniků rozvádělo, avšak nefiltrovalo pět vodáren: Staroměstská, Šítkovská, Novomlýnská, Malostranská a Žofínská.

Zejména v létě při delším suchu hrozily požáry, mnoho domácností nemělo přístup k vodě a problémy hlásily i výrobní podniky. Situace se stávala neúnosnou a pražští zastupitelé ji museli řešit. Nakonec se rozhodli pro postavení vodárny nové, s dostatečnou kapacitou a technologickým zázemím.

Jsem první

V roce 1885 vznikla Pražská vodárna na pravém břehu Vltavy pod Branickou skálou. Fungovala na parní pohon a čerpala spodní vodu smíchanou s vodou říční, která se přirozeně filtrovala ve třech filtračních studních na Schwarzenberském, dnes Veslařském ostrově.

Fotogalerie

Domácnosti díky tomu získaly dostatek vody a mohly si začít pořizovat koupelny a splachovací toalety. Potrubím však neproudila pitná voda, pro tu se teprve stavěla vodárna v Káraném, která Prahu začala zásobovat zkušebně od roku 1912, naplno pak od roku 1914.

Tím pražská vodárna ztratila smysl, její provoz se zastavil a v roce 1922 ji zbořili. V té době došlo k připojení sousedních obcí a vznikla tzv. Velká Praha se zvýšenými nároky na spotřebu a kvalitu vody. Pitná voda z Káraného byla příliš tvrdá pro průmyslové využití a na kropení chodníků či hašení požárů už se jí nedostávalo. A také to bylo trochu drahé, proto se město vrátilo k opětovnému využití vltavské vody.

Konstrukční unikát

V architektonické soutěži zvítězil návrh Antonína Engela, třiačtyřicetiletého architekta, jehož talent a práce byly už od vysoké školy ceněny. V rámci stipendií a cen cestoval po stážích po celé Evropě. Nejvíce jej ovlivnil profesor Otto Wagner z Vídně, který na začátku 20. století uvažoval o městě jako celku a překvapoval velkolepými urbanistickými koncepcemi.

Antonín Engel podobně pojal návrh areálu vodárny. Dvě velké filtrační budovy stojící proti sobě doplňovaly symetricky dvě menší stavby, strojovna a administrativní budova. S vodní architekturou měl Engel zkušenosti z rodných Poděbrad, kde navrhl úpravy vodní elektrárny a zdymadla.

A výsledek? Strohá geometrická budova se sympatickými detaily udivuje kompaktností a estetickým pojetím i po devadesáti letech.

Výstavba Podolské vodárny probíhala v letech 1925 - 1930 a zrealizovala se jen polovina návrhu: severní hala s technologií, strojovna a ubytovací a administrativní budova. Antonín Engel se zcela odklonil od tehdy oblíbeného historizujícího stylu, doznívající secese i kubismu a představil monumentální průmyslovou stavbu s vzezřením veřejné budovy a prvky světelné hry známé z kostelů.

Do vznikající okolní vilové zástavby jednoduchá obdélníková stavba s vysokými okny a rafinovaným zdobením fasády zapadla a zároveň se díky objemu stala přirozenou dominantou podolského nábřeží.

Plocha přesto nedostačovala technologickému provozu, proto musely být filtrační skupiny umístěny nad sebou a nikoli vedle sebe. Po třístupňovém čištění však říční voda stále nedosahovala kvalit vody káranské a technologie úpravy vltavské vody doplnila chemická úprava a chlorování.

Nejvíce pitné vody vyrobila Podolská vodárna v roce 1972, téměř 69 milionů...

Nejvíce pitné vody vyrobila Podolská vodárna v roce 1972, téměř 69 milionů m³. Od roku 1982 výroba souvisle klesala v důsledku snížení spotřeby vody.

Nároky technologie nahrávaly i přísně geometrickému řešení budovy, které tak působí velmi harmonicky. V roce 1929 šlo o největší železobetonovou stavbu u nás, rozpětí parabolických oblouků v hlavním sále s výškou 16 m činilo 24 m a bylo zcela mimořádné. Vznikla hala o rozměrech 60 × 24 m. I přes mohutnost působí subtilně a zvláštním způsobem křehce, při pohledu vzhůru sloupové oblouky připomínají žebroví velryby.

Problém dostatečného osvětlení vyřešil Antonín Engel velkoformátovými okny ve stěnách a pravoúhlými skleněnými výplněmi ve stropě, který kaskádovitě klesá směrem k řece.

Problém nedostatečné kapacity řešilo město okamžitě po slavnostním otevření vodárny. Za provozu postupně obměňovalo technologické prvky, až v roce 1946 vodárna dosáhla svého maxima. Bohužel i to přestávalo stačit, a tak bylo rozhodnuto o rozsáhlejší rekonstrukci celé vodárny.

Zastavení provozu nebylo možné, a tak se výstavba nového objektu uskutečnila na místě původně projektované jižní haly filtrů. Návrh opět vypracoval Antonín Engel, v té době už pán v penzi. Stavba trvala dlouhých 11 let, během kterých občas docházelo ke kritickému nedostatku vody.

V roce 1961 se tehdy ještě nedostavěná vodárna stala hlavní výrobnou pitné vody, po dokončení o pět let později zásobovala Prahu ze dvou třetin.

Antonín Engel se toho už nedožil, neviděl tedy, jak místo jím navržených celostěnných oken osazují sklobetonové tvárnice, impozantní hlavní halu čiřičů ani sochy na jižním průčelí.

Muž, který dbal na propojení celku s detaily a jejich vyváženost, navrhoval subtilní zdobení fasády i dělení oken, které přispívá ke geometričnosti celé stavby, a promýšlel zasazení budovy do okolí, své největší dílo nespatřil. Bílá kráska tak nonšalantně oslňuje turisty i obyvatele Prahy a jen výjimečně poodhalí své kouzlo.

Filtrační hala. Hlavní prostor sloužil k úpravě vody a od roku 1929 se jeho...

Filtrační hala. Hlavní prostor sloužil k úpravě vody a od roku 1929 se jeho podoba nezměnila.

Obnova zašlé slávy

Podolská vodárna sloužila jako hlavní zdroj pitné vody až do roku 1972. Po spuštění vodárny Želivka se do jejího rozvoje nijak neinvestovalo a koncem 80. let zchátrala už natolik, že funkčnost jejího provozu byla vážně ohrožena.

Rekonstrukce se nakonec dočkala, začala v roce 1992 a trvala za plného provozu osm let. Odstraněním nefunkční technologie staré filtrace vznikl v hale prostor pro muzeum. Vestavěla se do něj ocelová konstrukce a skleněná stěna oddělující prostor muzea a nového dispečinku od výrobní části.

Sklobetonové tvárnice nahradila celoskleněná velká okna, která byla osazena i v ostatních částech budovy, kde původně nebyla. Sjednotil se tak její vzhled, vynikly vysoké sloupy a vertikální pojetí budovy, která ladí s horizontální orientací hlavní haly, jak ji navrhl Antonín Engel.

„Abstrakce geometrizované konstrukce přitom není v rozporu se strohým vnějším pláštěm, jsou to dvě podoby jednoho uměleckého a technického uvažování, není to rub a líc, ale přesně zhmotněné Engelovy zásady o výtvarné podobě inženýrských děl,“ píše Petr Krajči v publikaci Podolská vodárna a Antonín Engel. Kniha mapuje historii této nádherné budovy i život jejího architekta.

Přestavba měla zlepšit kvalitu upravené vody a mít i vliv na životní prostředí, ale vodárna funkci plnila jen dva roky. Po povodních v roce 2002 ukončila aktivní činnost a slouží jen jako rezervní zdroj pitné vody. Stroje se rozběhnou čtyřikrát za rok pro ověření funkčnosti.

Navštívit Podolskou vodárnu můžete záhy: otevírá se vždy na jaře při příležitosti Světového dne vody a na podzim. Třetí zářijový víkend si tak můžete prohlédnout stroje na čerpání a úpravu vod z 19. a 20. století i funkční filtry v impozantní hale.

O víkendu 17. a 18. září můžete Podolskou vodárnu navštívit a pokochat se dechberoucí stavbou a světelným divadlem na vodní hladině. Otevřeno je od 9:30 do 16:30 a vstup je zdarma.

Uvnitř Podolské vodárny:

Autoři:



Nejčtenější

Peklo se sousedem. Kůlnu přestavěl na továrnu s pětimetrovým komínem

1

Místo kůlny má soused na zahradě zděnou budovu, ve které podniká, vyrábí dřevěné suvenýry. Z komína se valí kouř a...

Obývací kuchyně ve srubu vyšla na 500 tisíc. Zábradlí muselo pryč

Obývací kuchyně v přízemí získala novou moderní tvář.

Lucie svůj srub za Prahou miluje. Ráda by se do něj s rodinou přestěhovala na trvalo. Místnosti však nejsou pro...



Dvoupodlažní dřevostavba se snadno vytápí i větrá, hluk zde nehrozí

Dům snů. Každý má vlastní představu o ideálním domě. Ten, o kterém snila...

Po letech náročné práce, za kterou se přestěhovali do města, začali pomalu plánovat návrat do tiché vesnice v nádherném...

Až se muž vrátí, ložnici nepozná. Manželka ji proměnila za 300 tisíc

Na novou ložnici si Tereza připravila 300 tisíc korun.

Ložnice Terezy a jejího manžela připomíná skladiště. Místnost je přeplněná starým nábytkem, nekvalitní manželskou...

Deset let stavěl dům z pohledového betonu. Inspiroval se v Japonsku

Výrazné vodorovné slunolamy podporují exotický vzhled domu a zároveň chrání...

Příběh tohoto domu je vyprávěním o cestě za snem, lásce k architektuře, ideálech a zejména o houževnatosti, se kterou...

Další z rubriky

Dům ve tvaru srdce vznikal pět let. Výsledek majitele nadchnul

Dům ve tvaru srdce od architektky Daniely Polubědovové se stal absolutním...

Perfekcionalismus a důraz i na sebemenší detail. I tak lze charakterizovat tvorbu architektky Daniely Polubědovové....

Rodina vyřešila bydlení po svém. Postavila si dům z 21 kontejnerů

Trvalo dva roky, než se shodli na konceptu a podobě návrhu na pozemku, který...

Když máte 21 kontejnerů a dokonalý nápad, získáte luxusní rodinné bydlení v New Yorku. Díky odvaze architektů ze studia...

Nejlepší stavby roku 2018: od sportovní haly až po palác v Praze

Sportovní hala Dolní Břežany, kategorie Novostavba, vítěz celé soutěže. Autor:...

Stavbami roku 2018 se stala sportovní hala v Dolních Břežanech, palác Špork v centru Prahy, zimní stadion v...



Najdete na iDNES.cz