Ruinu ve Světlé zachránil Jan Havelka s přáteli ze spolku Dubáci.

Ruinu ve Světlé zachránil Jan Havelka s přáteli ze spolku Dubáci. | foto: Spolek Dubáci

Zachránil roubený hostinec díky svému nadšení a špičkovým řemeslníkům

  • 14
Bývalý hostinec v údolí Mohelky se v roce 2014 rozhodl zachránit mladý historik Jan Havelka spolu s přáteli ze spolku Dubáci. Ruinu koupili od tehdejších majitelů a chtěli ji přeměnit v unikátní prostor, kde by se funkční hostinec prolnul s muzeem.

Spisovatelce Karolině Světlé, vlastním jménem Johana Mužáková, bylo třiadvacet, když podlehla kouzlu kraje pod Ještědem. Název jedné z vesnic – Světlá – si zvolila jako pseudonym. 

O půldruhého století později se stejně zamiloval jiný mladý Pražák, Jan Havelka. I on v Podještědí přišel k nové identitě – v dokladech má sice stále Havelku, část místních ho ale zdraví „pane Berane“.

Člověk nemusí být zrovna statikem, aby si při pohledu na pět let staré fotky téhle roubenky domyslel, v jakém stavu by byla dnes. Pokud by tedy vůbec stála. Naštěstí se jí ujali Dubáci s Janem Havelkou. 

„Dost odvážné plány, takových snílků už bylo,“ říkal jsem si skepticky, když jsem tehdy na jejich kampaň narazil na Hithitu. Měl jsem ale špatný odhad – roubenka je dnes z velké části opravená a na jejím zápraží si ve vybrané dny opravdu můžete dát pivo z dubácké produkce.

Beranovu jedenáctku a sezonní speciály si Havelka a spol. vaří ve Frýdlantu a dalších pivovarech. „Kdy budeme mít hotovo úplně? To se těžko odhaduje, ale řekněme, že by to mohlo být do tří let,“ říká opatrně Havelka. 

Na tomto místě musíme udělat krátký exkurz do historie: proč právě Beranova jedenáctka? Antonín Beran hostinec provozoval na počátku 20. století, a právě do podoby, jakou měl za jeho působení, se teď dům vrací. 

Pohostinství sice tady na Trávníčku fungovalo dávno předtím, nejednalo se ale o hospodu v dnešním slova smyslu. Dům čísla popisného 13 se po většinu času tvářil jako klasický statek, když se ale sešla společnost, vystěhoval hospodář rodinu do jiné části chalupy a dole, v největší místnosti, začala zábava. 

Živnost zprofesionalizoval právě až Antonín Beran – pořídil si moderní výčep a do sklepa natáhl pivní trubky, zavedl plivátka a oddělené toalety. O tom, že se všemožně snažil vyrovnat městským restauratérům, svědčí i výmalba hlavního sálu a karetního salonku, k níž se Dubáci proškrábali přes mladší vrstvy. 

Výmalba hlavního sálu a karetního salonku, k níž se Dubáci proškrábali přes mladší vrstvy.

Žádný obyčejný váleček, ale umělecké dílo, které mělo ohromit pocestné. I živnostník z chudého podhorského kraje si přece může do domu pustit módní secesi. 

Složité ornamenty vznikly za pomoci takzvané šablonové malby. „Jde o velmi starou techniku, která svůj vrchol doznala právě v době secesní. Přes vyřezanou šablonu například z tvrdého papíru či dříve kůže se nanese na omítku požadovaný motiv. A takový motiv, řekněme květiny, se může skládat třeba z pěti různě barevných šablon. Výhodou je samozřejmě možnost opakování a rychlost oproti malbě z volné ruky. Byť samozřejmě ten váleček byl zase o dost rychlejší,“ ukazuje Havelka stěny hostince. 

„Pod omítkou jsme nalezli několik různých vrstev. Starší, střídmější s chmelovými šiškami a novější, divočejší s květinovými motivy. A ty u nás nakonec zvítězily. Já říkám, že ty starší má na svědomí hostinský Beran. A když zemřel a hostinec vedla jeho paní, povolila uzdu fantazii i malířům.“

Měli štěstí na řemeslníky, což se v dnešní době rovná malému zázraku. Výsledek je skvělý.

Oblek si dal ušít podle dobové fotografie

Jan Havelka se do kraje kolem Českého Dubu zamiloval v gymnaziálních letech a o místní historii natočil ještě jako student film. Svatbu měl v kostele na kopci nad Trávníčkem a loni na podzim se tu s manželkou usadil na stálo. 

„Co se týká Prahy, manželce Míše se asi stýská více než mně. Já jsem tady hrozně spokojený. Ale v Praze mám kamarády a rodinu, takže ten méně častý kontakt je trochu svízelný. Naštěstí se tam díky Beranovu pivovaru dostanu docela často a snažím se pracovní cesty spojovat s různými setkáními,“ vypráví Havelka. 

Jedno točené

Pivo se netočí, ale čepuje, točí se filmy a kolotoč. Kdo by neznal tuhle rádoby lingvistickou poučku, kterou tak rádi hlásí někteří hostinští. Točení a čepování piva přitom vždy v češtině byla rovnocenná synonyma. 

V Beranově hostinci se navíc pivo bude občas točit doslova. Havelka a spol. si chtějí do výčepu jako doplněk pořídit velké litinové kolo, jehož točením se dřív pivo hnalo ze sklepa k pípě.

Beranovo pivo je dnes k dostání v několika hostincích na Českodubsku a Liberecku, v Praze pak v podnicích s takzvanou rotující pípou, na které se střídají piva z menších pivovarů. 

Do Prahy jezdí Havelka v civilu, tady v Podještědí ho ale často můžete potkat v kostýmu jeho alter ega – hostinského Berana, který je na pravdě boží už víc než sto let. 

„Beran mě teď doprovází skoro na každém kroku. Hlavně přes sezonu, když jezdím na různé akce točit pivo, bývám vždy za hostinského. Začínal jsem s historickým vyspravovaným oblečením. Později jsem si pořídil vestu na míru a letos, kdy se nám podařilo získat historickou fotografii Antonína Berana stojícího s celou rodinou před budovou hostince, jsem si nechal ušít celý komplet,“ směje se Jan Havelka. Nebo snad už spíš Antonín Beran? „V dokladech mám pořád Havelku, i když někteří lidé mi říkají pane Berane.“

Chalupě zůstal její duch díky skvělým řemeslníkům

Malby začaly letos v létě do interiéru hostince vracet restaurátorky. Až jejich práce skončí, chtěl by Havelka uspořádat první akci pod střechou, zatím se všechny slavnosti konaly kolem domu. Opravu chalupy financují Havelka a spol. z větší části ze svého, přispěly ale i Liberecký kraj a ministerstvo kultury. 

Měli štěstí na řemeslníky, což se v dnešní době rovná malému zázraku. V roubence jsou samozřejmě potřeba především tesaři a truhláři. „Jsou to špičkoví fachmani a myslím, že chalupě díky nim zůstal její duch. U trámů se nechává maximum možného z původního materiálu. Každý má jiný průměr, nikde nekřičí strojovitost, což je nectnost nových roubenek. Do oken zase truhlář dokázal sehnat takzvané tažené sklo. Je nedokonalé, nerovné a s peckami, ale máte pocit, že se díváte skrze opravdu staré okno,“ popisuje Havelka. Nezbývá, než se těšit, až se člověk přes toto sklo bude koukat do kraje a nechá si psát jednu čárku za druhou.

, Metro.cz