Možná jste sledovali televizní pořad Na plovárně, ve kterém si Marek Eben zval zajímavé hosty k půlhodinovému povídání. Točilo se tu jen 50 prvních dílů před dvaceti lety, ale název a noblesa historického prostředí už mu zůstaly. Možná jste tu v devadesátkách protančili nejedny lodičky a posunuli svůj rekord v pití, na největších párty se tu za noc vystřídalo 3 000 lidí.
Možná jste rádi chodili do místní thajské restaurace, zkoušeli hráčské štěstí v kasinu nebo zhlédli pompézní prezentace zahraničních firem, během kterých pod klenbou létaly akrobatky a dojem luxusu zajišťovaly koberce s leopardím vzorem a fontána s šampaňským.
Občanská plovárna toho v době svobody zažila opravdu hodně a stala se místem, kterému se slušný občan vyhýbá. To se rozhodli současní nájemci změnit a budovu zrekonstruovali s vizí příjemného veřejného prostoru k setkávání v centru metropole. Stejně uvažovali i malostranští rodáci před 180 lety.
Nejstarší říční lázně
Po staletí sloužila Vltava jako praktická vodní cesta, pohon mlýnů a továren na březích i k mytí a praní. Koupání lidé příliš neholdovali, protože neuměli plavat ani neměli dostatek času a příležitostí se to naučit. V každodenním životě tuto dovednost ocenili leda převozníci nebo voraři, přesto černou kroniku pravidelně plnily zprávy o utonulých.
Začátkem 19. století se setník Arnošt z Pfuolu rozhodl situaci změnit a roku 1809 založil na levém břehu Vltavy v blízkosti dnešní Strakovy akademie veřejnou plovárnu, první svého druhu v Rakouském císařství (ve Vídni vznikla až v roce 1812, v Berlíně 1817).
Sloužila primárně pro armádní výcvik nováčků, ale navštěvovat ji mohli i ostatní Pražané. Mezi vojáky a civilisty však docházelo k svárům, zejména v podvečerních hodinách, a vorová konstrukce vzala téměř s každou povodní zasvé, a tak se malostranští obyvatelé domluvili a v roce 1840 si pár metrů po proudu pod Letnou postavili vlastní plovárnu – Občanskou.
Místo nezvolili náhodně, na břehu se příhodně rozkládala zahrada s pozvolným vstupem k vodě. K němu přistavili 120 metrů dlouhé dřevěné molo na vorech s vyříznutými bazénky a plošinami na opalování a schody do Vltavy a nad něj středovou sloupovou síň a pravé křídlo s kabinkami.
Největší bazén uprostřed byl dlouhý asi 25 m, široký 6 a hluboký 4–6 metrů. Dámy měly vlastní bazének s hloubkou 120 cm, oddělený plentami, děti si užívaly mělké brouzdaliště. Před další sezonou přibyly šatny v levém křídle. Ta trvala zpravidla od 1. května do září podle počasí, na zimu se vory sklidily, aby je neodnesla povodeň z jarního tání.
Restaurace. Usadit se můžete v blízkosti baru nebo otevřené, a přesto nerušící kuchyně v přízemí nebo na galerii v patře. Lehkost umocňuje subtilní kovové zábradlí, které ladí se závěsnými světly.
Zájem o plovárnu se zvýšil po roce 1869, kdy Klárov spojila se Starým Městem Rudolfova lávka (říkalo se jí také Železná nebo Řetězová lávka, vyústění lávky připomíná ulice U Železné lávky na Malé Straně).
V roce 1876 došlo k přestavbě dřevěných budov na zděnou klasicistní budovu s převlékacími kabinkami, barem a restaurací. Na pořádek a bezpečnost dbal šedesát let plavčík Ferdinand Platil – v bílých kalhotách, s námořnickou čepicí a vytetovaným kormidlem na břiše naučil plavat stovky Pražanů, možná i Franze Kafku, který sem chodil s tatínkem.
Lidé se tu nejen v horkých dnech koupali, ale také vykonávali běžnou hygienu. Ještě za první republiky nemělo vlastní koupelnu a tekoucí vodu 80 procent městských bytů.
Hygienické hledisko však nebylo stěžejní, voda ve Vltavě byla na severní straně města už dost znečištěná, protože do řeky ústila pražská kanalizace a centrální čistička byla spuštěna až v roce 1906. Z koupání v řece jste tak mohli dostat úplavici nebo tyfus, o nejrůznějších vyrážkách nemluvě.
Smetánka v plavkách
Velkoryse pojatá plovárna představovala perfektní místo k setkání s přáteli, k posezení u piva na čerstvém vzduchu, k osvěžení ve vodě, k poslechu hudby, k tanci i seznámení s opačným pohlavím. Od jejího založení se tu pořádaly koncerty a plavecké a veslařské soutěže, mezi oblíbenou podívanou patřily jarní otužilecké závody, kdy odvážlivci plavali často mezi ledovou tříští.
Prolínaly se tu všechny vrstvy společnosti, rozdíly se smazaly převlečením do plavek. K dobrému tónu tehdy patřilo předplácet si převlékací kabinku na mnoho let. Ty stály vedle sebe v obou křídlech, a proto mají tak malá okna. Protože je budova památkově chráněná, nelze je zvětšit.
Plovárnu navrhl zkušený kameník a architekt Josef Kranner, který se do té doby realizoval ve stavbách a přestavbách obytných domů. Specializoval se na tehdy populární historizující sloh a pro Občanskou plovárnu zvolil vzletný klasicismus, který souzněl s vodními hrátkami.
Terasa. Centrální budova s charakteristickými klasicistními sloupy má prosklené průčelí, takže si můžete užívat výhled na nábřeží a řeku z restaurace i z pohodlných lehátek na terase. Ze stropu měla původně viset křišťálová světelná instalace, která by se měnila dle řeky a slunečního svitu, ale statik zjistil, že strop unese stěží pár kilo, a tak vznikly papírové lustry ve tvaru vážek.
V roce 1906 odkoupila Občanskou plovárnu pražská obec a od roku 1924 ji chvíli pronajímala Amatérskému plaveckému klubu. Návštěvnost se zvýšila po roce 1908, kdy Občanskou plovárnu spojil se Starým Městem Čechův most, nejzdobnější ocelová mostní konstrukce v Čechách. Málokdo ví, že kaple sv. Maří Magdalény u jeho vyústění na letenském nábřeží sem byla přesunuta až v roce 1956 z důvodu výstavby Stalinova pomníku na Letné.
Svému účelu plovárna sloužila až do 60. let, kdy zde stále fungovala plavecká škola. V důsledku zbudování Vltavské kaskády se však voda v řece ochladila a také se začala budovat koupaliště a kryté bazény.
Začátkem 90. let si Občanskou plovárnu pronajala na 20 let s opcí na dalších 20 společnost Big-Ham, s. r. o., která prostor dále pronajímá různým subjektům. Stoletá voda budovu zaplavila do poloviny přízemí a vynutila si rekonstrukci, která však byla provedena poměrně rychle a podle občanského sdružení Ateliér pro životní prostředí i neodborně. Proto k ní současní majitelé přistoupili znovu.
I bez vody plovárna ožívá
Ačkoliv má stavba přísně symetrický půdorys, vchod respektuje přirozené kroky hostů a nachází se hned zkraje levého křídla. V případě soukromé akce lze vstoupit i bočním vchodem do centrální budovy. Vejdete tak do restaurace, které dominuje otevřená kuchyně, šikovně skrytá za velkoformátovými prosklenými tabulemi ve výrazném litinovém rámu, který koresponduje s původní otevřenou zdobenou nosnou konstrukcí.
Kuchyni vedou dva mladí šéfkuchaři Jan Mužátko mladší a Filip Hošek, kteří spolu vystudovali prestižní kulinářský institut Paula Bocuse v Lyonu a umně kombinují českou a francouzskou kuchyni. Přímo za sklem můžete obdivovat speciální francouzský gril, který svými úctyhodnými rozměry přímo vybízí k upečení pořádných kusů masa. Těšit se můžete na unikátní stařené steaky, mořské plody a ryby.
Nedostatek světla z malých oken bývalých šaten vyvažují tlumené odstíny šedé a šedozelené a obklad v jemném retro stylu. „Budovu vnímám jako chrám, chtěla jsem nechat vyniknout velkolepost samotného prostoru a odkaz na minulost ztvárnit spíše v tlumené barevnosti a subtilních detailech než příliš popisnou výzdobou interiéru,“ vysvětluje designérka Patricie Madarová.
Chodbu vedle kuchyně ozdobí díla českých umělců, zatím stěny vtipně oživují lakované rámy pověšené v sobě. Středová část slouží jako další restaurační prostor nebo ji lze uzavřít pro soukromou akci a využít zázemí restaurace a baru.
V druhém křídle se nachází sál, který si lze pronajmout nebo poslouží k výstavám. Ochozy po celém obvodu nabízejí příjemný klid a krásný výhled, který si ještě více užijete ve zvýšené galerii v nejzazší části budovy.
Kaple sv. Maří Magdalény se zdá odtud na dosah, z turistů na nábřeží Edvarda Beneše vidíte boty. Půlkruhovým, paprsčitě členěným oknem dopadá na dřevěnou podlahu světlo a ozařuje zlacené kličky na oknech. Plovárna opět ožívá, i když plavky můžete nechat doma.
