Podle všeobecně rozšířených představ řešíme my ženy problémy typu kapajícího kohoutku tak, se snažíme zapůsobit na muže, které máme právě při ruce, pomocí úsměvů, koketerie a dalších ženských zbraní, až je přimějeme k provedení příslušné opravy anebo čehokoli jiného, nač naše vlastní kutilské schopnosti nestačí. Jako feministka to samozřejmě nedělám. (Nebo jsem se snad stala feministkou, protože mi tyhle schopnosti chybějí? Kdo ví.) Jak se tak dívám kolem sebe, se spoustou mužů by v tomto ohledu nepohnula ani nejrafinovanější ženská kouzla, protože prostě nekutí. Jsou příliš vytížení svou profesí anebo patří k biologickému druhu nepraktických intelektuálů-filozofů a nutit je ke kutění by bylo asi stejně kruté, jako kdyby mi někdo nakazoval denně hotovit vídeňské řízky a péct kynuté buchty s mákem. Ale vlastně jsem se taky zkusila doprošovat o pomoc nějakého muže. To jsme ještě bydleli na Jižním Městě a můj lakomý manžel odmítal koupit automatickou pračku s tím, že v suterénu paneláku máme společnou prádelnu a v ní nepoužívanou pračku kolektivní, náležející družstvu. Nedokázala jsem otevřít zarezlý přívod vody, a tak jsem šla za panem Petříkem, který měl prádelnu na starost. Uvítal mě dost nerudně - pamatujete na přetopené panelákové byty? - měl na sobě jen trenýrky, a tak ho nenadchlo, že si musí natahovat tepláky a sejít do suterénu otočit francouzákem a pustit vodu do přívodu pračky... Podruhé jsem si ho netroufla obtěžovat. Rázně jsem se opřela o francouzák - pravda trochu zrezivělý - a zlomila jsem ho. Můj muž se dobře bavil. Když jsem později při terénních úpravách ještě přerazila násadu od krumpáče (pravda trochu ztrouchnivělou), nikdo mi už neuvěřil, že jsem slabá žena a potřebuje s čímkoli pomáhat. Manžel mi naopak odmítal půjčit vrtačku s tím, že bych ji zničila. Přimět ho, aby něco vyvrtal, byl ovšem titánský úkol. Pochopila jsem, že je po mně žádáno, abych si ho předcházela úsměvy a lichotkami, vařila vybrané lahůdky a nenápadně - jenom proboha ne přímo! - naznačovala, že by třeba mohl vzít vrtačku a tamhle na tu stěnu přidělat tu skobičku, načež on se k tomu bud' po dlouhé době uráčí, anebo má svaté právo mě nevrle sjet, že ho pořád s něčím otravuje. Sakra, že já jsem tehdy prostě nepřestala vařit večeře, a až by se jich dožadoval, taky se nenaježila, že pořád s něčím otravuje! My ženy jsme zkrátka moc měkké. Když jsem se vyvlékla z manželských okovů, vyzkoušela jsem si zacházení s vrtačkou i s motorovou pilou a může říct, že si u toho připadám skoro jako Ripleyová ve Vetřelci, když jde tu potvoru zlikvidovat s plamenometem. Vůbec to není špatné. Když člověk chce, přijde na kloub lecčemu. My ženy to ovšem máme přece jen o něco těžší, protože někteří muži si určitá svá tajemství - jako ty příslovečné opravy kapajících kohoutků - žárlivě střeží, navlas stejně jako hospodyňky, které zase nedůtklivě vyhazují všechny mužské ze svého kuchyňského království. Pokud se takových mužů vyptáváte, jak se máto či ono správně opravit, sestavit, vyměnit či přidělat, stroze vás odbydou zcela nesrozumitelným brečením typu: "Ženská! To tam neumíte přištemovat ty rýbrhajcky? A to fakt ani nepoznáte, jestli tam pasuje ten fajrunkovej šlauchverk s dvanáctkovým forverkem?" (Uvedené výrazy jsem si pochopitelně vymyslela, ale ono to vyjde nastejno.) A tak na různé opravy a úpravy volám řemeslníky. Pokud si vzpomínám, jen jednou se mi stalo, že přivolaný pohotovostní instalatérský tým tvořila dva muži silně páchnoucí potem a alkoholem, kteří schválně prodlužovali práci, aby za to víc dostali, zkrátka spi mi na nervy.' v té chvíli jsem chápala americké lesbické fundamentalistky, které odmítají využívat jakoukoli práci kteréhokoli muže a mají vlastní síť instalatérek, elektrikářek a dalších profesí. Ale situace se naštěstí od dob komunismu hodně změnila. Řemeslníci dnes většinou skutečně přijdou, opravdu pracují a chovají se zdvořile a vstřícně. Nemusíte se jich doprošovat, nabízet jim vybrané lahůdky a basy piv, nic! Jsou dokonce rádi, že mají zakázku! Nedávno jsem zažila příjemné překvapení. Můj mladší syn si koupil stropní svítidlo a úplně sám zkrátil elektrickou šňůru a celé si to zavěsil do pokoje. Jak to, že nedostal elektrickou ránu, že to nespadlo a že to svítí? Odkud ví, jak se to má správně dělat? To by mě taky zajímalo. Nejspíš to má v genech.
Autorka je publicistka a spisovatelka
Autorka je publicistka a spisovatelka
