Někdy není člověku opravdu do zpěvu, a to ani skladateli a houslistovi Jiřímu Pavlicovi. primášovi kapely Hradišťan. l jeho totiž nedávna postihly zátopy jev, který se v mnohých místech republiky už pomalu stává "folklorem" jarních a počátku letních měsíců.
Váš dům stojí nedaleko od hlavního toku řeky Moravy. Kam vás před několika lety dokázala "navštívit"?
Voda se nám dostala do přízemí domu. Ve vstupní hale, v garáži a v dalších místnostech jsme měli naštěstí jen "pouhých" šedesát centimetrů vody, což v porovnání s jinými nebylo tak moc.
Lze v takových okamžicích s vodou vůbec bojovat?
Především ve chvíli, když přišla přívalová vlna, jsem byl v Innsbrucku. O to horší byla bezmocnost - domů ani k nejbližším příbuzným nešel telefon, nebylo žádné spojení. Po zhlédnutí děsivých zpráv v rakouské televizi, kde se v záběru na zatopené domy a krajinu objevil titulek Uherské Hradiště, jsem skočil do auta a do rána jsem byl doma. Ale bojovat s vodou? To je skoro marné, voda si najde cestu všude. Jsou to spojité nádoby. Když například vyčerpáte vodu ze sklepa a všude kolem je vyšší hladina, vytvoříte podtlak a voda vám vytlačí podlahu sklepa. To poznali někteří sousedi.
Zůstal jste doma po celou dobu zátop?
Žena i rodiče stihli ještě odejít suchou nohou, i když situace už byla dramatická. Já jsem po návratu spal doma, protože voda se dala přebrodit. Kromě toho se šířily fámy o rabování a vykrádání domů. Byl to takový zvláštní, výjimečný stav. Jako by se zastavil čas. Všude ticho. Klidná, obrovská vodní hladina, krásný slunný den. Nešly telefony ani elektřina, voda dosáhla kulminačního bodu. Čekalo se, až opadne. Nikdo netušil zrádnost stojaté desetidenní vody. Umřely stromy, rostliny, ale i brouci nebo žížaly. Padaly podmáčené domy z vepřovic. Na jedné straně obrovská lidská solidarita, na druhé ti, kteří si chodili pro příděly vody, chleba a hygienických potřeb, aby s nimi vzápětí kšeftovali. Tohle najdete asi všude.
Podařilo se vám něco zachránit ze zatopené části domu?
Oželet jsme museli úplně nové vestavěné skříně ve vstupní hale a několikery dveře. Kotel, bojler a pračku se podařilo opravit.
Jak se vám podařilo dům vysušit?
Likvidace toho, co povodeň způsobila, je záležitost na hrozně dlouhou dobu. Osekat omítky (v našem případě nejméně jeden metr), navrtat zdivo, aby dýchalo, vysušovat, jak se dá - to není práce na týdny, ale na měsíce a roky. Před tím vším bylo navíc nutné zprovoznit topení, bojler, pračku... Člověk by nevěřil, jak dovedou třeba dřevěné schody v prvním patře "natáhnout" vodu a udělat si místo ve zdivu. No a když pak během dvou let vyschnou, zanechají až centimetrové spáry.
Z čeho jste měl největší strach?
O materiální věci mi moc nešlo, protože dům byl nový, na dobrých základech. Bydleli jsme v něm teprve dva roky. A když nejde o život, tak nejde o nic. Strachoval jsem se ale o své staré rodiče, hlavně o maminku, která by před vodou neutekla.
Jaké jste měl pocity, když voda opadla?
Prožil jsem tři stadia poznání. V televizních zprávách v Rakousku to působilo hrůzně, jako apokalypsa. Když jsem přijížděl se svítáním k domovu a blížil se po silnici od hradu Buchlova do údolí (a to jsem byl několikrát předtím zastavován hlídkami vojáků a policie a ujišťován, že jestli tam bydlím, tak je to hrozné), očekával jsem apokalyptický výjev zatopeného Dolnomoravského úvalu. Jenže krajina byla v oparu a nic nebylo vidět. Jel jsem dál - voda nikde. Přijel jsem do Starého Města, kde bydlím, uviděl jsem domy stát, potkal první lidi a celá ta hrůzná představa se rozplynula. Oddechl jsem si. Jenže pak přišlo třetí poznání - jednotlivé lidské osudy. Vdova se synem přišla o dům a veškerý majetek, nemocný důchodce ležící v nemocnici se srdíčkem přišel o dům, který si celý život lepil vlastníma rukama sám jako vlaštovka... V tomto kraji jsou ale lidé tvrdí a pracovití, zvyklí si sami pomoci. Proto některé senzacechtivé televizní šoty, stejně jako rádoby chlapáctví od zeleného stolu v teplíčku redakce tyto lidi urážely. Nejkrásnější bylo, když se ozývali lidé a nabízeli pomoc. Můj přítel Helmut z Hamburku slavil šedesátiny. Své známé vyzval, aby místo darů přispěli jeho přátelům postiženým povodněmi na Moravě. Nebo po koncertě v Jindřichově Hradci za mnou přišla paní, která jela z Prahy jen proto, aby mi předala deset tisíc korun pro ty, kteří to nejvíce potřebují. A tak bych mohl pokračovat dál. Díky všem, díky za tato poznání.
Jak jste se vyrovnal s generálním úklidem po povodních?
Generální úklid byl svým způsobem prospěšný. Zlí jazykové dokonce sarkasticky tvrdili, že by to mělo být častěji. My jsme v novostavbě takový úklid nepotřebovali, spíše bylo třeba pomoci rodičům, kteří bydlí přes zahradu. Naštěstí rodinné a sousedské vztahy u nás fungují bezvadně, takže si všichni vzájemně pomáhali. To je velká devíza. I dnes mé veliké poděkování a uznání patří mému synovci Pavlovi.
Můžete udělat něco pro to, aby se šok z povodní už neopakoval?
Pro to, aby náš dům nebyl někdy příště zaplaven, nemohu udělat prakticky nic. Představa, že uchráníte jeden dům na zaplavené rozloze několika desítek kilometrů, je prostě nerealizovatelná. Voda si cestu najde všude a spojité nádoby neúprosně fungují. Dobrým znamením je snad to, že městská radnice nechala vyčistit koryto řeky Moravy. Díky tomu jsem vlastně poprvé v životě mohl vidět, že pod travnatými břehy jsou kamenné hráze, jak mi o nich vyprávěl můj strýc Jan.
***
Jiří Pavlica patří k současné špičce české welt music. V jeho hudebních projektech se propojují hudební inspirace z celého světa. Nejčerstvějším důkazem je společné album s jihoafrickým multiinstrumentalistou Diizu Plaatjiesem.
Co lze udělat při hrozící povodni:
* uzavřít hlavní uzávěr plynu
* odpojit hlavní jistič elektřiny
* odvézt do bezpečí děti a starší členy domácnosti
* převézt automobil tam, kde nehrozí nebezpečí
* koupit zásoby pitné vody, trvanlivé potraviny, hygienické potřeby, baterku apod.
* uložit do bezpečí - například k příbuzným nebo do schránky v bance - důležité doklady a dokumenty
* mít připravené pytle s pískem, aby bylo možné obložit dům do výše jednoho metru
* nábytek a spotřebiče vynést do druhého podlaží
Váš dům stojí nedaleko od hlavního toku řeky Moravy. Kam vás před několika lety dokázala "navštívit"?
Voda se nám dostala do přízemí domu. Ve vstupní hale, v garáži a v dalších místnostech jsme měli naštěstí jen "pouhých" šedesát centimetrů vody, což v porovnání s jinými nebylo tak moc.
Lze v takových okamžicích s vodou vůbec bojovat?
Především ve chvíli, když přišla přívalová vlna, jsem byl v Innsbrucku. O to horší byla bezmocnost - domů ani k nejbližším příbuzným nešel telefon, nebylo žádné spojení. Po zhlédnutí děsivých zpráv v rakouské televizi, kde se v záběru na zatopené domy a krajinu objevil titulek Uherské Hradiště, jsem skočil do auta a do rána jsem byl doma. Ale bojovat s vodou? To je skoro marné, voda si najde cestu všude. Jsou to spojité nádoby. Když například vyčerpáte vodu ze sklepa a všude kolem je vyšší hladina, vytvoříte podtlak a voda vám vytlačí podlahu sklepa. To poznali někteří sousedi.
Zůstal jste doma po celou dobu zátop?
Žena i rodiče stihli ještě odejít suchou nohou, i když situace už byla dramatická. Já jsem po návratu spal doma, protože voda se dala přebrodit. Kromě toho se šířily fámy o rabování a vykrádání domů. Byl to takový zvláštní, výjimečný stav. Jako by se zastavil čas. Všude ticho. Klidná, obrovská vodní hladina, krásný slunný den. Nešly telefony ani elektřina, voda dosáhla kulminačního bodu. Čekalo se, až opadne. Nikdo netušil zrádnost stojaté desetidenní vody. Umřely stromy, rostliny, ale i brouci nebo žížaly. Padaly podmáčené domy z vepřovic. Na jedné straně obrovská lidská solidarita, na druhé ti, kteří si chodili pro příděly vody, chleba a hygienických potřeb, aby s nimi vzápětí kšeftovali. Tohle najdete asi všude.
Podařilo se vám něco zachránit ze zatopené části domu?
Oželet jsme museli úplně nové vestavěné skříně ve vstupní hale a několikery dveře. Kotel, bojler a pračku se podařilo opravit.
Jak se vám podařilo dům vysušit?
Likvidace toho, co povodeň způsobila, je záležitost na hrozně dlouhou dobu. Osekat omítky (v našem případě nejméně jeden metr), navrtat zdivo, aby dýchalo, vysušovat, jak se dá - to není práce na týdny, ale na měsíce a roky. Před tím vším bylo navíc nutné zprovoznit topení, bojler, pračku... Člověk by nevěřil, jak dovedou třeba dřevěné schody v prvním patře "natáhnout" vodu a udělat si místo ve zdivu. No a když pak během dvou let vyschnou, zanechají až centimetrové spáry.
Z čeho jste měl největší strach?
O materiální věci mi moc nešlo, protože dům byl nový, na dobrých základech. Bydleli jsme v něm teprve dva roky. A když nejde o život, tak nejde o nic. Strachoval jsem se ale o své staré rodiče, hlavně o maminku, která by před vodou neutekla.
Jaké jste měl pocity, když voda opadla?
Prožil jsem tři stadia poznání. V televizních zprávách v Rakousku to působilo hrůzně, jako apokalypsa. Když jsem přijížděl se svítáním k domovu a blížil se po silnici od hradu Buchlova do údolí (a to jsem byl několikrát předtím zastavován hlídkami vojáků a policie a ujišťován, že jestli tam bydlím, tak je to hrozné), očekával jsem apokalyptický výjev zatopeného Dolnomoravského úvalu. Jenže krajina byla v oparu a nic nebylo vidět. Jel jsem dál - voda nikde. Přijel jsem do Starého Města, kde bydlím, uviděl jsem domy stát, potkal první lidi a celá ta hrůzná představa se rozplynula. Oddechl jsem si. Jenže pak přišlo třetí poznání - jednotlivé lidské osudy. Vdova se synem přišla o dům a veškerý majetek, nemocný důchodce ležící v nemocnici se srdíčkem přišel o dům, který si celý život lepil vlastníma rukama sám jako vlaštovka... V tomto kraji jsou ale lidé tvrdí a pracovití, zvyklí si sami pomoci. Proto některé senzacechtivé televizní šoty, stejně jako rádoby chlapáctví od zeleného stolu v teplíčku redakce tyto lidi urážely. Nejkrásnější bylo, když se ozývali lidé a nabízeli pomoc. Můj přítel Helmut z Hamburku slavil šedesátiny. Své známé vyzval, aby místo darů přispěli jeho přátelům postiženým povodněmi na Moravě. Nebo po koncertě v Jindřichově Hradci za mnou přišla paní, která jela z Prahy jen proto, aby mi předala deset tisíc korun pro ty, kteří to nejvíce potřebují. A tak bych mohl pokračovat dál. Díky všem, díky za tato poznání.
Jak jste se vyrovnal s generálním úklidem po povodních?
Generální úklid byl svým způsobem prospěšný. Zlí jazykové dokonce sarkasticky tvrdili, že by to mělo být častěji. My jsme v novostavbě takový úklid nepotřebovali, spíše bylo třeba pomoci rodičům, kteří bydlí přes zahradu. Naštěstí rodinné a sousedské vztahy u nás fungují bezvadně, takže si všichni vzájemně pomáhali. To je velká devíza. I dnes mé veliké poděkování a uznání patří mému synovci Pavlovi.
Můžete udělat něco pro to, aby se šok z povodní už neopakoval?
Pro to, aby náš dům nebyl někdy příště zaplaven, nemohu udělat prakticky nic. Představa, že uchráníte jeden dům na zaplavené rozloze několika desítek kilometrů, je prostě nerealizovatelná. Voda si cestu najde všude a spojité nádoby neúprosně fungují. Dobrým znamením je snad to, že městská radnice nechala vyčistit koryto řeky Moravy. Díky tomu jsem vlastně poprvé v životě mohl vidět, že pod travnatými břehy jsou kamenné hráze, jak mi o nich vyprávěl můj strýc Jan.
***
Jiří Pavlica patří k současné špičce české welt music. V jeho hudebních projektech se propojují hudební inspirace z celého světa. Nejčerstvějším důkazem je společné album s jihoafrickým multiinstrumentalistou Diizu Plaatjiesem.
Co lze udělat při hrozící povodni:
* uzavřít hlavní uzávěr plynu
* odpojit hlavní jistič elektřiny
* odvézt do bezpečí děti a starší členy domácnosti
* převézt automobil tam, kde nehrozí nebezpečí
* koupit zásoby pitné vody, trvanlivé potraviny, hygienické potřeby, baterku apod.
* uložit do bezpečí - například k příbuzným nebo do schránky v bance - důležité doklady a dokumenty
* mít připravené pytle s pískem, aby bylo možné obložit dům do výše jednoho metru
* nábytek a spotřebiče vynést do druhého podlaží
