„Miluji ten okamžik, kdy mám zadání a bílý papír před sebou a vymýšlím nový projekt. Musí fungovat jako celek a zároveň ve všech detailech. Nepřestává mě fascinovat, co všechno se musí skloubit, než vznikne třeba dům, a kolik lidí v něm nechá svůj otisk,“ představuje Jana Mastíková svou práci.
Už při studiu navrhovala rodinné domy a vily, postupně se orientovala na větší a komplexnější projekty ve veřejném prostoru, před pěti lety zakotvila ve studiu Loxia. Vzniklo sedm let po jejím narození a Jana Mastíková se stala jeho hlavní architektkou ještě před třicítkou.
Originalitu a kreativitu snoubí s až fanatickým důrazem na funkčnost, praktičnost a zasazení do okolí. Domy nevnímá jen jako budovy, ale jako nepostradatelné kamínky v mozaice města.
„Právě ten přesah se mi líbí na větších stavbách. Když navrhnete něco špatně, naštvete tím spoustu lidí, když vymyslíte naopak praktické řešení, zlepšíte mnoha lidem den,“ vnímá velké zakázky jako výzvu Jana Mastíková, podle jejíhož návrhu se právě staví radnice pro Prahu 12.
„Skvělý projekt ale vznikne jen díky dobrému týmu lidí. Architekti se doplňují se stavebními inženýry a projektanty, celkem máme ve studiu 35 lidí různého věku, zkušeností, národností i způsobů práce. Každý má na návrh odlišný názor a je zajímavé sledovat jiné přístupy k tvorbě budovy i jejímu užívání,“ dodává.
Moderní výspa Prahy
Při rozhodování, na jakou vysokou školu se přihlásit, Janě rodiče říkali, ať studuje, co ji baví. Láska k matematice, fyzice a 13 let kreslení v základní umělecké škole se spojily v oboru architektura.
„Okamžitě mě nadchl. Vybrala jsem si brněnskou školu, protože mě okouzlila svým uspořádáním a rodinnou atmosférou. Hodně se řídím pocity a v Brně mě zaujal školní dvorek, kde se všichni setkávali a sdíleli své nápady,“ vzpomíná pardubická rodačka, která však vždy věděla, že chce jednou žít v Praze.
Do hlavního města jezdila za láskou i na stáže a po studiu a roční zastávce ve Španělsku se v metropoli usadila natrvalo. „Bydlela jsem v různých částech města, nejvíc se mi líbilo v Holešovicích a na Vinohradech, kde cítíte tep města a můžete si užívat všech jeho benefitů.“
Při hledání vlastního bydlení dlouho pročítala inzeráty v širším centru, než objevila byt na Palmovce. „V dětství jsem měla pokojíček na sever a byl vždy tmavý a studený, hledala jsem proto orientaci na jih či jihovýchod, ale většina bytů ve staré zástavbě tady má koupelnu nebo chodbu,“ poukazuje na jednu z nevýhod bydlení v prvorepublikových činžovních domech. Koupelnové topení tehdy neexistovalo a jediný způsob, jak vlhkost vyvětrat a nenachladnout, bylo slunné okno.
Největší rozmach zažila Libeň na přelomu 19. a 20. století. Továrny na výrobu strojů, voskovaného plátna i klobouky, slévárna, tkalcovna, přádelna a barvírny zaplňovaly kdysi venkovskou krajinu a využívaly přístaviště (a překladiště) na Vltavě i železniční dráhu do Vídně.
S přílivem pracovních sil se vystavěly obytné činžovní domy, které napájela plynárna ve Švábkách. Starému zámeckému pivovaru začal konkurovat moderní pivovar anglické firmy, u Balabenky vznikl lihovar.
Hrabalova zeď. Graffiti nejslavnějšího libeňského spisovatele a úryvky z jeho knih o čtvrti, kterou tolik miloval, zdobí zeď v ulici Na Hrázi, kde v domě č. 24 bydlel do roku 1988, kdy dům ustoupil výstavbě metra.
Mohutný rozvoj obce vyvrcholil jejím připojením k Velké Praze v roce 1901, o 20 let dříve než sousední (a Praze bližší) Karlín. Představu o původním životě si uděláte v cípu nad Rokytkou v okolí ulic U Libeňského pivovaru, Pivovarnická a Na Hájku, odstíněných od hlavní Zenklovy ulice blokem domů kolem Stejskalovy.
Krásný meandr Rokytky tu zůstal po její regulaci a napřímení ze začátku 20. století, než z Říčanského lesa dotekla do Vltavy, roztáčela cestou kola mnoha mlýnů a továren.
Löwitův mlýn v dnešních Thomayerových sadech už však ne, rameno Rokytky obtékající židovskou čtvrť bylo v roce 1872 vysušeno, a proto Jáchym Löwit mlýn z roku 1530, který fungoval i jako vodárna nedalekého Libeňského zámku, přestavěl na pekárnu. Dnes žlutá budova s velkým sálem čeká na využití a rekonstrukci, povodně v roce 2002 ji zatopily až po střechu.
Druhé největší židovské osídlení v Praze zmizelo před druhou světovou válkou, náměstí u Koželužské ulice pohltily oblé křivky Metrostavu. Synagoga z konce 16. století se krčí u zastávky tramvají Palmovka a slouží ke kulturním akcím. Do Libně se Židé stěhovali po staletí z ostatních obcí a měst, když je majitelé panství vypověděli. Tady našli klid, podobně jako dělníci na přelomu století a svérázní umělci po druhé světové válce.
V náručí přírody
Zatímco stoletá voda v roce 2002 urychlila obnovu Karlína a přeměnila chudinskou čtvrť v centrum hipsterů a nového byznysu, Libeň spláchla a jen lehce nastínila její možnosti.
„I rok po nastěhování objevujeme stále něco nového. Libeň jsme znali díky přátelům, ale pořád nám ukazuje svou skrytou krásu. Líbí se mi kontrast mezi moderní výstavbou, zdánlivě nekonečnou přírodou a původními semknutými domky s pavlačemi, dvorky a obchůdky v přízemí. Všude dojdeme pěšky a v jednom bloku nakoupím snídani, dám si dobré kafe, zastavím se v řeznictví i květinářství a ještě můžu jít do galerie nebo divadla. Škola, radnice a sokolovna jsou pár kroků od sebe, což je pro rodinu ideální. Libeň je plná kontrastů a každá ulice má úplně jinou atmosféru,“ ukazuje nám Jana Mastíková výstavní Světovou, která by - mít stromořadí – klidně mohla vést na Vinohradech.
Jana Mastíková (32)Vystudovala architekturu a urbanismus na Fakultě architektury VUT v Brně, rok strávila na Polytechnické univerzitě ve španělské Valencii. Postupně prošla několika architektonickými studii, až před 6 lety zakotvila v ateliéru Loxia, kde se loni stala hlavní architektkou. Zaměřuje se především na veřejné stavby a bytové domy, momentálně staví byty Tesla Hloubětín a YIT Suomi Hloubětín, navrhovala i Panský statek v Chateau Troja Residence a mnoho dalších staveb. Ráda běhá, jezdí na kole, chodí na procházky a vaří. |
Díky tramvajím a metru jste v centru za 10 minut, po cyklostezce podél Rokytky dojedete do zoo nebo Malešic, u Libeňského mostu na Rohanském ostrově si zahrajete golf, další sporty nabízí sokolovna vedle Libeňského zámečku.
Rokokový skvost v zahradě stával v srdci Libně, dnes tepe na nevzhledné křižovatce tramvají u autobusového nádraží. V sále, kde 25. června 1608 uzavřel císař Rudolf II. se svým bratrem Matyášem takzvaný Libeňský mír, dnes můžete uzavřít sňatek (v roce 1956 si tu vzal Bohumil Hrabal Pipsi).
Kolem zámku běhá Jana Mastíková svůj oblíbený šestikilometrový okruh podél Vltavy přes Trojský most na druhý břeh a přes Libeňský ostrov zpět. „Baví mě sledovat, jak se okolí proměňuje, myslím, že Libeň je Karlín 21. století,“ směje se na zahrádce baru Long Island, který vznikl vedle vyhořelé továrny na úzkém pruhu trávy mezi Rokytkou a slepým ramenem Vltavy.
A tuto organickou proměnu vidíte denně, od řeky pokračuje i do okolních svahů, které skýtají netušeně krásné výhledy na dominanty Prahy i klid zeleně díky bývalým nouzovým koloniím Kotlaska, Labuťka a Na Hájku, ze kterých se staly zahrádky.
Užít si ho můžete například v nové rezidenci Čertův vršek s 39 byty mezi ulicemi Na Stráži a Střížkovská, která si dosud zachovává ráz venkova. Třípatrový dům zapadá do okolní vilové zástavby a zároveň nabízí příjemné soukromí zahrádek a střešních teras a nádherná panoramata.
Srdce Libně ale tepe u vody, u Vltavy, u Rokytky a v okolí ulice Na Hrázi, kterou do svých příběhů otiskl největší z místních pábitelů Bohumil Hrabal. Jeho Libeň nenávratně mizí, ale když se budete pozorně dívat, ještě ji objevíte.
Libeň
|
Chudinské kolonie v Praze přežily 77 let
28. listopadu 2015 |
