Ani vrah, který odstraní veškeré stopy svého zločinu, si nemůže být úplně jistý. V mozku zůstává totiž podle některých vědců téměř nesmazatelná stopa našich činů.
O elektroencefalografii panuje přesvědčení, že dokáže poskytnout jen velmi všeobecné informace o činnosti mozku: například jestli v ní právě převažují alfa, beta, théta nebo delta vlny. Specialisté v oboru se však s tímto názorem zdaleka neztotožňují a umísťují elektrody do blízkosti mozkových center, která chtějí studovat. Pokusné osobě pak předkládají podněty, které toto mozkové centrum zpracovává, a aby odlišili reakci mozku na tyto podněty od jeho ostatní činnosti, opakují tyto podněty mnohokrát a výsledky jednotlivých pokusů porovnávají pomocí počítačů. Tímto způsobem dokázali např. v 80. letech rozlišit mozkové vlny odpovídající jednotlivým písmenům slyšeného slova. Ještě dříve, v 60. letech, odlišili reakci mozku na informaci, kterou zná z dřívějška, a tuto reakci zařadili do svého slovníku pod označením P300.
Mozek neumí lhát
Tato reakce inspirovala amerického vědce L. A. Farwella k vypracování nové metody vyšetřování zločinů. Nejprve upřesnil reakci mozku na fakta, která si pamatuje, a potom experimentálně ověřoval, jestli se tato reakce dostaví pokaždé, když je mozku předložena informace, kterou už zná. Podařilo se mu přesvědčit FBI, že by tímto způsobem mohla být testována příslušnost určitého člověka k nějaké skupině (např. teroristické organizaci) podle toho, jestli zná fakta, která jsou známa jenom členům této skupiny. Svou metodou dokázal rozlišit mezi 23 lidmi čtyři, kteří nebyli příslušníky FBI. Stejně úspěšný pokus pak zopakoval u amerického vojenského námořnictva a CIA. Jeho metoda fungovala se stoprocentní účinností celkem u 120 lidí. Ve spolupráci s FBI pak vyřešil první dva soudní případy. V roce 1977 byl poblíž prodejny aut, kterou hlídal, nalezen zastřelený noční hlídač. Mezi podezřelými z vraždy byl i Terry Harrington. Harrington měl od několika svědků potvrzené alibi, že v době vraždy byl na koncertě v jiném městě, ale byl odsouzen na doživotí na základě svědectví Kevina Hughse, že ho odvezl na místo činu autem, viděl ho odejít k prodejně, slyšel výstřel, pak ho viděl utíkat a zase ho odvezl. V loňském roce se dr. Farwell rozhodl ověřit jeho tvrzení, že je nevinný, svou metodou. Na monitoru počítače mu předkládal fakta vztahující se ke zločinu i jiná, ale rozdělená tak, že u některých bylo jisté, že je Harrington zná, a u některých bylo jisté, že je nezná. Mezi tato fakta pak zařadil i fakta, která souvisela se zločinem, ale Harrington je nemohl znát z průběhu soudního řízení (např. že terén, po kterém by utíkal z místa činu, byl porostlý vysokou travou), ale musel by je znát, kdyby vraždu spáchal. Počítačové vyhodnocení reakcí Harringtonova mozku ukázalo, že jeho mozek reagoval na tato fakta stejně jako na fakta, u kterých bylo jisté, že je nezná, a že tedy v jeho mozku nejsou uložena fakta, která by tam musela být uložena, kdyby vraždu spáchal. Naopak stejným postupem se potvrdilo, že v Harringtonově mozku jsou uložena fakta souvisící s jeho návštěvou koncertu v jiném městě v době vraždy. Soudce ve státě Iowa, na základě dobrozdání znalců a úspěšných pokusů u FBI, CIA a amerického vojenského námořnictva, připustil, že metoda dr. Farwella může být použita jako důkaz v soudním řízení, ale odmítl obnovit Harringtonův proces kvůli tomuto důkazu jeho neviny.
Pravda vyšla najevo
Dr. Farwell se nevzdal a vydal se za korunním svědkem Hughsem. Seznámil ho s výsledkem své analýzy vzpomínek uložených v Harringtonově mozku a Hughes se mu přiznal, že ve svém svědectví lhal, aby se vyhnul trestu za vraždu, kterou ve skutečnosti spáchal on, a pod přísahou předložil své změněné svědectví soudci. Stejným způsobem zapůsobila metoda dr. Farwella i na několikanásobného sexuálního vraha, který se také přiznal. Naopak použití této metody vedlo k osvobození křivě obviněného policisty. Je paradoxní, že v případu Terryho Harringtona soudce neobnovil proces ani po přiznání korunního svědka (Harrington se musel odvolat k vyššímu soudu). Nicméně, při zodpovědně provedeném výběru faktů předkládaných podezřelému (v Harringtonově případu na něm spolupracovala FBI) by tato metoda vyšetřování musela mít stoprocentní účinnost, protože pokusy dr. Farwella ukázaly, že reakce mozku, jsou-li mu předloženy informace, které už zná, je ve chvíli, kdy si ji mozek porovná s už známými fakty (tj. asi 0,6-1,1 vteřiny po předložení informace), vždycky stejná. V USA vznikla nadace, která se snaží zpřístupnit toto důkazní řízení každému, kdo je přesvědčen, že je souzen nevinně. V České republice by použití tohoto zařízení mohlo, mimo jiné, přispět ke zprůhlednění hospodářské kriminality.
Naděje pro ochrnuté
A jaká je budoucnost elektroencefalografie? Slovník mozkových reakcí je zřejmě už natolik bohatý, že budeme ještě mnohokrát překvapeni, co všechno se z mozku dá vyčíst. Dr. Farwell tvrdí, že vyvinul zařízení, které umožňuje komunikaci mezi mozkem a počítačem, a dosáhl v tomto propojení takové úrovně, že ochrnutí lidé, kteří ztratili schopnost mluvit, se nyní budou moci domluvit pomocí počítače, který sejme z mozku elektrické vlny podnětů, které u normálních lidí řídí jejich mluvu, a pomocí syntezátoru řeči je promění v řeč. Je pravděpodobné, že takový přístroj skutečně vyvinul, protože už v 80. letech bylo známo, že každé slovo má v mozku svou přesnou vlnovou charakteristiku, která je pro každého člověka stejná.
O elektroencefalografii panuje přesvědčení, že dokáže poskytnout jen velmi všeobecné informace o činnosti mozku: například jestli v ní právě převažují alfa, beta, théta nebo delta vlny. Specialisté v oboru se však s tímto názorem zdaleka neztotožňují a umísťují elektrody do blízkosti mozkových center, která chtějí studovat. Pokusné osobě pak předkládají podněty, které toto mozkové centrum zpracovává, a aby odlišili reakci mozku na tyto podněty od jeho ostatní činnosti, opakují tyto podněty mnohokrát a výsledky jednotlivých pokusů porovnávají pomocí počítačů. Tímto způsobem dokázali např. v 80. letech rozlišit mozkové vlny odpovídající jednotlivým písmenům slyšeného slova. Ještě dříve, v 60. letech, odlišili reakci mozku na informaci, kterou zná z dřívějška, a tuto reakci zařadili do svého slovníku pod označením P300.
Mozek neumí lhát
Tato reakce inspirovala amerického vědce L. A. Farwella k vypracování nové metody vyšetřování zločinů. Nejprve upřesnil reakci mozku na fakta, která si pamatuje, a potom experimentálně ověřoval, jestli se tato reakce dostaví pokaždé, když je mozku předložena informace, kterou už zná. Podařilo se mu přesvědčit FBI, že by tímto způsobem mohla být testována příslušnost určitého člověka k nějaké skupině (např. teroristické organizaci) podle toho, jestli zná fakta, která jsou známa jenom členům této skupiny. Svou metodou dokázal rozlišit mezi 23 lidmi čtyři, kteří nebyli příslušníky FBI. Stejně úspěšný pokus pak zopakoval u amerického vojenského námořnictva a CIA. Jeho metoda fungovala se stoprocentní účinností celkem u 120 lidí. Ve spolupráci s FBI pak vyřešil první dva soudní případy. V roce 1977 byl poblíž prodejny aut, kterou hlídal, nalezen zastřelený noční hlídač. Mezi podezřelými z vraždy byl i Terry Harrington. Harrington měl od několika svědků potvrzené alibi, že v době vraždy byl na koncertě v jiném městě, ale byl odsouzen na doživotí na základě svědectví Kevina Hughse, že ho odvezl na místo činu autem, viděl ho odejít k prodejně, slyšel výstřel, pak ho viděl utíkat a zase ho odvezl. V loňském roce se dr. Farwell rozhodl ověřit jeho tvrzení, že je nevinný, svou metodou. Na monitoru počítače mu předkládal fakta vztahující se ke zločinu i jiná, ale rozdělená tak, že u některých bylo jisté, že je Harrington zná, a u některých bylo jisté, že je nezná. Mezi tato fakta pak zařadil i fakta, která souvisela se zločinem, ale Harrington je nemohl znát z průběhu soudního řízení (např. že terén, po kterém by utíkal z místa činu, byl porostlý vysokou travou), ale musel by je znát, kdyby vraždu spáchal. Počítačové vyhodnocení reakcí Harringtonova mozku ukázalo, že jeho mozek reagoval na tato fakta stejně jako na fakta, u kterých bylo jisté, že je nezná, a že tedy v jeho mozku nejsou uložena fakta, která by tam musela být uložena, kdyby vraždu spáchal. Naopak stejným postupem se potvrdilo, že v Harringtonově mozku jsou uložena fakta souvisící s jeho návštěvou koncertu v jiném městě v době vraždy. Soudce ve státě Iowa, na základě dobrozdání znalců a úspěšných pokusů u FBI, CIA a amerického vojenského námořnictva, připustil, že metoda dr. Farwella může být použita jako důkaz v soudním řízení, ale odmítl obnovit Harringtonův proces kvůli tomuto důkazu jeho neviny.
Pravda vyšla najevo
Dr. Farwell se nevzdal a vydal se za korunním svědkem Hughsem. Seznámil ho s výsledkem své analýzy vzpomínek uložených v Harringtonově mozku a Hughes se mu přiznal, že ve svém svědectví lhal, aby se vyhnul trestu za vraždu, kterou ve skutečnosti spáchal on, a pod přísahou předložil své změněné svědectví soudci. Stejným způsobem zapůsobila metoda dr. Farwella i na několikanásobného sexuálního vraha, který se také přiznal. Naopak použití této metody vedlo k osvobození křivě obviněného policisty. Je paradoxní, že v případu Terryho Harringtona soudce neobnovil proces ani po přiznání korunního svědka (Harrington se musel odvolat k vyššímu soudu). Nicméně, při zodpovědně provedeném výběru faktů předkládaných podezřelému (v Harringtonově případu na něm spolupracovala FBI) by tato metoda vyšetřování musela mít stoprocentní účinnost, protože pokusy dr. Farwella ukázaly, že reakce mozku, jsou-li mu předloženy informace, které už zná, je ve chvíli, kdy si ji mozek porovná s už známými fakty (tj. asi 0,6-1,1 vteřiny po předložení informace), vždycky stejná. V USA vznikla nadace, která se snaží zpřístupnit toto důkazní řízení každému, kdo je přesvědčen, že je souzen nevinně. V České republice by použití tohoto zařízení mohlo, mimo jiné, přispět ke zprůhlednění hospodářské kriminality.
Naděje pro ochrnuté
A jaká je budoucnost elektroencefalografie? Slovník mozkových reakcí je zřejmě už natolik bohatý, že budeme ještě mnohokrát překvapeni, co všechno se z mozku dá vyčíst. Dr. Farwell tvrdí, že vyvinul zařízení, které umožňuje komunikaci mezi mozkem a počítačem, a dosáhl v tomto propojení takové úrovně, že ochrnutí lidé, kteří ztratili schopnost mluvit, se nyní budou moci domluvit pomocí počítače, který sejme z mozku elektrické vlny podnětů, které u normálních lidí řídí jejich mluvu, a pomocí syntezátoru řeči je promění v řeč. Je pravděpodobné, že takový přístroj skutečně vyvinul, protože už v 80. letech bylo známo, že každé slovo má v mozku svou přesnou vlnovou charakteristiku, která je pro každého člověka stejná.
