Otiskli jste zajímavý článek o tom, že někteří američtí odborníci chtěli na začátku 60. let předehnat Rusy v závodě o Měsíc vysláním jednoho člověka, který by tam počkal několik let, než se podaří sestrojit loď, která by ho dopravila zpátky na Zemi. Zajímalo by mne, jestli se našli zájemci o takový let. Mohli byste také napsat o nějakých dalších projektech, pokud existovaly? A jak to bylo s hazardem a riziky při kosmických výpravách?
ING. ANTONÍN HONCŮ, PLZEŇ
Odpověď
O žádném zájemci k takovému takřka sebevražednému letu na Měsíc se američtí historici nezmiňovali. Tato myšlenka totiž nepřekročila úroveň úvodní studie, kterou autoři přednášeli před odbornou veřejností. Nedostala se tedy do stadia nějakého projektu, který by kosmický úřad NASA financoval, ani žádná firma do něj nevložila peníze. Ostatní odborníci ho jednoznačně odmítli jako kamikadze. V USA další takové riskantní návrhy či projekty neexistovaly. Ovšem Sověti rozvíjeli velmi nebezpečný projekt. Nedokázali postavit tak silnou raketu jako byl americký Saturn 5, který vozil Američany na Měsíc. Vyvíjeli raketu N-1, která měla podstatně nižší nosnost. Proto počítali s tím, že k Měsíci pošlou dva lidi, z nichž pouze jeden přestoupí do výsadkového modulu (u Američanů to byli dva) a sám přistane na měsíčním povrchu. Kdyby se mu tam cokoliv stalo, nemohl by mu nikdo pomoci. Začali však s lunárním projektem později než Američané, navíc existovala řevnivost mezi šéfy hlavních konstrukčních kanceláří a vláda nedávala tolik peněz, kolik bylo zapotřebí. Proto se stavba nosiče N-1 protahovala, raketa čtyřikrát havarovala krátce po zkušebním startu, mezitím se po Měsíci procházeli Američané. Nakonec Kreml vysazení svých lidí na Měsíc odtroubil a tvrdil, že s ním nikdy nepočítal a že hlavním úkolem sovětské kosmonautiky je vypouštění dlouhodobých orbitálních stanic. Všechny tyhle podrobnosti začaly vycházet najevo až koncem osmdesátých let, v rámci Gorbačovovy "glasnosti", a úplně byly odtajněny až v devadesátých letech. Pokud se týká rizik a hazardu při pilotovaných letech, to je otázka složitější. Vrátíme se k ní někdy zvláštním článkem.
ING. ANTONÍN HONCŮ, PLZEŇ
Odpověď
O žádném zájemci k takovému takřka sebevražednému letu na Měsíc se američtí historici nezmiňovali. Tato myšlenka totiž nepřekročila úroveň úvodní studie, kterou autoři přednášeli před odbornou veřejností. Nedostala se tedy do stadia nějakého projektu, který by kosmický úřad NASA financoval, ani žádná firma do něj nevložila peníze. Ostatní odborníci ho jednoznačně odmítli jako kamikadze. V USA další takové riskantní návrhy či projekty neexistovaly. Ovšem Sověti rozvíjeli velmi nebezpečný projekt. Nedokázali postavit tak silnou raketu jako byl americký Saturn 5, který vozil Američany na Měsíc. Vyvíjeli raketu N-1, která měla podstatně nižší nosnost. Proto počítali s tím, že k Měsíci pošlou dva lidi, z nichž pouze jeden přestoupí do výsadkového modulu (u Američanů to byli dva) a sám přistane na měsíčním povrchu. Kdyby se mu tam cokoliv stalo, nemohl by mu nikdo pomoci. Začali však s lunárním projektem později než Američané, navíc existovala řevnivost mezi šéfy hlavních konstrukčních kanceláří a vláda nedávala tolik peněz, kolik bylo zapotřebí. Proto se stavba nosiče N-1 protahovala, raketa čtyřikrát havarovala krátce po zkušebním startu, mezitím se po Měsíci procházeli Američané. Nakonec Kreml vysazení svých lidí na Měsíc odtroubil a tvrdil, že s ním nikdy nepočítal a že hlavním úkolem sovětské kosmonautiky je vypouštění dlouhodobých orbitálních stanic. Všechny tyhle podrobnosti začaly vycházet najevo až koncem osmdesátých let, v rámci Gorbačovovy "glasnosti", a úplně byly odtajněny až v devadesátých letech. Pokud se týká rizik a hazardu při pilotovaných letech, to je otázka složitější. Vrátíme se k ní někdy zvláštním článkem.
