V té době se o vilu intenzivně zajímal a chtěl podpořit její plánovanou rekonstrukci. Ta však kvůli tahanicím a zpochybněnému výběrovému řízení nikdy nezačala. Liška doporučil původním majitelům, ať se o vilu přihlásí a postarají sami. Liška nyní žije v Německu.
Kdy jste doporučil Tugendhatovým, aby se o vilu začali zajímat?
Asi před dvěma lety jsem jim tento postup doporučoval za Nadaci vila Tugendhat. Smyslem bylo, aby se o tu památku přihlásili, neboť jsem přesvědčen, že se o ni postarají lépe než město Brno. Dalším důvodem bylo, aby se město cítilo pod tlakem. Vila se totiž rozpadala a my chtěli vidět, že se tam konečně něco děje.
Myslíte si, že soukromý vlastník je lepší?
V principu si to nemyslím. Obecně by památka takového významu měla být spíše majetkem komunálním či státním. Ale v tomto případě se nedalo počítat s městem Brnem nebo s tím, že by existoval politický zájem o tuto stavbu. Soukromý majitel by spíše sehnal peníze a byl by i pružnější. Tedy v tomto konkrétním případě a za této situace by bylo lepší, kdyby vilu získali potomci původních vlastníků. Vždyť manžel paní Tugendhatové, pan Hammer, je významný památkář.
Je vila ohrožena?
Podle toho, co vím, je narušena částečně statika schodů – ale jen malé části u terasy – což bylo způsobeno zatékající vodou. Jinak statika celé vily je v pořádku a není potřeba ji zajišťovat. Ale vila je ohrožena v zařízeních, která korodují. Do vily částečně zatéká a ze zdí opadává omítka. Originální detaily se ničí.
Co říkáte současným plánům na rekonstrukci za 150 milionů korun?
Od začátku jsme upozorňovali, že ta částka je přemrštěná, že stačí asi polovina. Je to směšné, deset let město nemělo peníze na údržbu, nyní jich je zase tolik. Ta velká částka byla odhadnuta podle rekonstrukce pražské Müllerovy vily, ale ta byla neúměrně drahá. Z této vily vznikla jakási muzeální atrapa, kde jsou zlaté kohoutky, z nichž neteče voda. To jsme za nadaci nedoporučovali, po dohodě s bývalými majiteli jsme chtěli, aby obnova odpovídala původnímu stavu a vše bylo funkční. Ale o velké investice mají firmy a subdodavatelé zájem. Podezříval jsem město, že nedovede rekonstrukci k cíli. V neprůhledném výběrovém řízení na obnovu se vybrala firma, která nemá potřebné zkušenosti. Což potvrdil i soud.
Byla péče o vilu zanedbávána?
Jsem přesvědčen, že ano. Nemyslím, že to bylo úmyslně. Ale ve vile se například natáčely drahé reklamní spoty a vila z tohoto příjmu nic neměla.
Upozorňoval jste na to?
Od začátku jsem na to upozorňoval sám i za nadaci. Vím, že jsem tím svou oblibu v Brně nezvýšil.
Jak hodnotíte šance na získání vily zpět rodinou Tugendhatových?
Před dvěma lety byla ta šance velká. Dnes nevím, tu myšlenku jsem mezitím zapomněl, ani jsem na to nemyslel. Ale také jsem měl naivní představu, že se rekonstrukce pod vedením města rychle rozběhne. Doufám, že Tugendhatovi mají pořád šanci.
Proč vlastně o dům nepožádali dřív?
Neporadili se, možná si neuvědomovali, že to jde. Dlouho byli přesvědčeni jako jejich matka, že se stát o to postará. Určitě tam byl i strach z možné finanční zátěže. Vycházeli i z toho obecného názoru, že je ve veřejném zájmu, aby takováto památka byla spravována veřejnou institucí. Aby se i odborná veřejnost – tedy architekti – mohla z toho učit.
Není zde nebezpečí, že třeba jednou další dědicové vilu uzavřou?
To nebezpečí je vždycky. Ale dovedu si představit, že se dohodnou takové podmínky, aby i následující dědici dávali vilu k dispozici veřejnosti.
Je to ostuda pro město Brno?
Může to být vnímáno jako ostuda, neboť rekonstrukce se plánuje léta a stále nezačala. Je pravda, že když se o tom někde mluví, mluví se o tom takto, tedy jako o ostudě.
Co se vám osobně na vile nejvíce líbí?
Na mne nejvíc působí prolnutí vnitřního a vnějšího prostoru. Tak, jak to vlastně chtěl autor, architekt Mies van der Rohe.
