O čertově kameni a štěstí

Je řada pověstí o Čertově kameni. Několik třeba o znělcovém balvanu u Kalicha na Litoměřicku, pod kterým měl ležet poklad. Jeden takový kámen se měl nacházet také u Vrabince na labském břehu mezi Velkým Březnem a Děčínem. Dnes tam stojí zřícenina. Někde pod ní měl být velký černý balvan, kterému se pro jeho barvu mělo říkat Čertův. A jak už to bývá, také pod ním měl být uložen poklad. Ostatně co jiného by se dalo od čerta čekat, než že pod něj ukryje šálivé zlato. Získat ho mohl kdokoliv, kdo by ke kameni přišel o půlnoci a pokropil ho svěcenou vodou. To by samozřejmě zvládl s trochou odvahy kdekdo, jenže to mělo háček. Čert zlato vydal jedině tehdy, když dotyčný správně zodpověděl otázku, kterou mu dal. Pokud se mu to nepodařilo, měl ho čert odnést na rok do pekla do služby. Žil kdysi v kraji jeden chytrák. Chytrost mu však život nijak neusnadňovala, byl chudý jako kostelní myš. A tak si jednou řekl, že to zkusí i s čertem. Co kdyby bylo něco pravdy na té pověsti. "Čert mi nemůže dát takovou otázku, abych si s ní nevěděl rady," troufal si. A tak se tedy jedné letní noci vydal k černému kameni. Když odbila půlnoc, pokropil kámen svěcenou vodou, kterou si přinesl s sebou. Objevil se mužík v mysliveckém kloboučku a co prý tam dělá. "Říká se, že pod tímto kamenem je ukryt poklad a čert ho vydá tomu, kdo mu správně zodpoví otázku," řekl mu ten chytrolín. Mysliveček přikývl: "Správně díš. Tak tedy mi řekni: Kolik párů bot potřebuje deset čertů dohromady?" Muž přemýšlel a přemýšlel. Je to určitě čertovský chyták, zoufal si. Už už si představoval, jak u čerta rok slouží, když mu bleskl hlavou nápad. "No jasně," povídá. "Nepotřebují žádné boty, protože mají na nohou kopyta." Čert se zamračil, ze země se vyvalil dým a černý kámen se lehce hnul z místa. Pod ním se zablýsklo zlato. "Vezmi si, kolik uneseš. Ale pamatuj, že pokud jen jeden zlaťák cestou upustíš, ostatní se ti promění v bláto," řekl ještě mysliveček a zmizel. Chytrák si nabral plné kapsy, do čepice a za košili a vydal se zpátky domů. Sotva však udělal deset kroků, zpustilo se skutečné peklo. Přes cestu mu přebíhaly různé příšery, natahovaly po něm ruce a volaly, ať jim dá zlato. Kořeny vystupovaly z půdy a přehrazovaly mu cestu, jentaktak že nezakopl. Zvedla se i vichřice a všude kolem to děsivě běsnilo. "Je to jasné, čert chce svoje zlato zpátky. Bude mi dělat samé naschvály, abych upadl a nějaký ten zlaťák se pak lehce z kapsy nebo z košile vykutálí," pomyslel si chytrák. "Na to se musí jinak." I když mu bylo z těch příšer, které se různě zjevovaly a dotíraly na něj, úzko, zastavil se, zlato opatrně přesypal do košile, zavázal rukávy a cípy přes sebe, aby ani zlaťáček nevypadl, a pokračoval v cestě. Běsnění bylo ještě silnější, ale on zdárně doklopýtal až domů. Tam položil zlato na stůl a usedl k němu. Věděl, že do rána stejně neusne. Když ráno kohout zakokrhal, vichřice, která za okny řádila až do té doby, rázem přestala. Uprostřed místnosti se v dýmu a ohni objevil jeho známý mysliveček, tentokrát už ve své čert í podobě. "Vyhrál jsi," křikl a zmizel, jen smrad po něm zůstal. "Vida, někdy se i chytrost vyplatí," řekl si ten muž. Spokojeně si pak čertovy zlaťáky užíval až do smrti.