„Nejvíce jsem si asi pohrál s koupelnou, za kterou byla ještě místnost pro služku. Tu jsem nechal vybourat a místo ní vznikl kulatý sprchový kout,“ vysvětluje.
V kuchyni, koupelně a na chodbě udělal podlahy z bílošedého mramoru, pod kterým je topení. V ostatních místnostech zachoval parkety. Kuchyň není největší, ale je velmi jednoduchá, aby se v ní lépe udržoval pořádek.
Typizovaná černá kuchyňská dvířka jsou doplněna bílou pracovní deskou. Jídelní stůl je skleněný, aby opticky nepřekážel.
Rozdělení místností
Rozhodnout se, kam umístit ložnici, nebylo tak těžké. Jednoznačně vyhrála místnost s okny do dvora, kde nebude obyvatele bytu rušit hluk z ulice.
Na stranu do ulice i do dvora jsou dva propojené pokoje, které slouží jako pracovny. Další dva pokoje jsou propojené jako hlavní obytné místnosti výhradně s výhledem do ulice.
Stěny v pokojích jsou vymalované čistě bíle, aby vynikly obrazy a nábytek, který je zdobí. Všechny kliky a kličky se snažil zachovat Milan Knížák původní, aby nerušily ráz secesního prostoru.
Jednoduchost nade vše
Oba hlavní pokoje jsou zařízeny velmi jednoduše. „Nábytek ve větší místnosti jsem ladil do černa. Nechtěl jsem žádný koberec, ale nakonec jsem se pro jeden rozhodl. Je to čínský modrý. Schválně jsem vybral tuto studenou barvu, protože jsem nechtěl, aby místnost proteploval. Největší teplo má totiž do místnosti přinést člověk sám,“ vysvětluje ředitel Národní galerie.
Velký skleněný jídelní stůl je stejný jako v kuchyni, jen s černou konstrukcí. K tomu Milan Knížák navrhl speciální židle tak, aby ladily k polici „s vlnou“.
„Nakreslené to bylo hned, ale vyrobit to nebylo zas tak jednoduché.“ Většinu nábytku sám navrhl. Co není jeho, jsou starožitnosti. Spojení moderního designu a starých věcí je přesně to, co se mu líbí.
Vidět je to například na secesních skříňkách ve druhé místnosti, které spojil novým elementem - „břichem“ nastříkaným autolakem namodro tak, aby vznikl kontrast. V hlavním obytném pokoji má také své nejoblíbenější místo. Je to stolek u okna s výhledem na Pražský hrad, kde o víkendu s manželkou snídá.
Stůl pro šéfa
Druhá obytná místnost je menší, ale nábytku je v ní více. Uprostřed stojí velký stůl z různých materiálů - sklo, kámen, kov, polstrování. Další stůl, pracovní, je ze série obranných stolů pro velkého šéfa, jak je Milan Knížák nazval.
Zepředu je totiž vytažen do hrotů tak, aby se návštěvník pracovny nemohl ke stolu příliš přiblížit. Zezadu pak vypadá jako normální pracovní stůl.
Dále jsou tam dvě skříně - jedna černá s prosklenými, nerovnoměrně rozvrženými okýnky a druhá barevná, spojená ze tří různých tvarů. „Tato skříň je ze sedmdesátých let a je z cyklu Soft hard neboli spojení měkkých a tvrdých tvarů. V tomto případě je to spojení skleníku, běžné skříně a šuplíkové komody,“ říká umělec.
Barvy versus bílá
Milan Knížák má rád barvy a hojně je na svých obrazech i jiných výtvorech používá.
„Jsem ale tradiční v tom, že do interiéru raději vkládám něco barevného, než abych ho samotný tónoval. Klidně bych uměl udělat barevné stěny, ale v tom okamžiku by nábytek musel vypadat jinak. Udělal jsem řadu návrhů nábytku bez barvy, určených do barevných interiérů, ale tady jsem to tak nechtěl,“ vysvětluje.
Na stěnách visí i jeho obrazy - většinou jsou veliké. Jeden dokonce vyplňuje celou stěnu.
„Dostal jsem dva krásné rámy, do kterých jsem chtěl namalovat obraz. Do obýváku jsem zvolil secesní obraz, který se tam bezvadně hodí. Do předsíně jsem namaloval klasický akt v temných barvách, ale vůbec to tam nezapadlo. Tak jsem dodělal rudé pozadí, ale to také nevypadalo dobře. Podobně jsem postupoval stále dál, až z toho vznikla bláznivá figura, na kterou jsem nalepil řadu věcí. A zjistil jsem, že jak k rámu, tak k interiéru se to hodí nejlépe,“ říká Milan Knížák.
Inspirace přichází nečekaně
Milan Knížák vymyslel několik set, možná tisíc návrhů bytového zařízení, z nichž řadu realizoval. Ale jak sám říká, nedá se říci, z čeho čerpal inspiraci.
„Někdy jsem reagoval na poptávku, jindy jsem něco potřeboval, ale většinou to přichází samo v určitých vlnách,“ říká. Bylo období, kdy se spíše věnoval nábytku, pak zase módě. Dnes vyhrává volná tvorba a malba, což je podle něho nejjednodušší.
„Dělat design na začátku sedmdesátých let bylo zajímavější než dnes, protože nikde nic nebylo. Nutilo mě to vytvořit si vlastní svět tak, aby se mi to líbilo. Ale dnes je toho všude kolem plno, a tak se mi důvod vytrácí.“
Uměleckou dráhu začal Milan Knížák skládáním hudby. Pak přešel k literatuře a zároveň k malbě, jeden čas se zabýval i divadlem. Další přechod směřoval k plastice, později k architektuře, módě a designu. V polovině šedesátých let se středem jeho zájmu stal člověk jako takový.
„Samozřejmě mě zajímalo prostředí, ve kterém žije. A tehdy jsem začal navrhovat nábytek. Hodně mě ovlivnil kubismus a funkcionalismus,“ svěřuje se.
 Stěnu hlavní místnosti zdobí velký obraz, který si Milan Knížák sám namaloval. |
 Ředitel Národní galerie Milan Knížák bydlí v krásném bytě na pražském nábřeží. Nechal ho zrekonstruovat a vybavil si ho z velké části nábytkem, který sám navrhl. |
 Milan Knížák má v bytě jediný koberec a tím je čínský modrý s drobným vzorem. |
 |
 Tato „veselá“ skříň ze tří elementů vznikla v 70. letech a je z cyklu nábytku Soft and Hard. |
 Tato police je součástí hlavního obytného prostoru. Milan Knížák vymyslel polic celou řadu, z nichž mnohé má i ve svém bytě. |
 Koupelna Milana Knížáka je po kompletní rekonstrukci a kromě sprchového koutu v zadní části je tu i velká masážní vana. |
 Tento nezvyklý stůl je vyroben z několika materiálů včetně polstrování. |
