| BYTOVÉ A RODINNÉ DOMY OCENĚNÉ V SOUTĚŽI GRAND PRIX ARCHITEKTŮ najdete na www.idnes.cz/grandprix. |
Od dob Karla IV. se zde pěstovalo víno, dnes jsou tu žádané parcely. Nedaleko stojí rezidence saúdského velvyslance a také zpustlá vila Turbová, jejíž zahrada inspirovala Jiřího Trnku ke knize o pěti chlapcích a zlomyslném kocourovi. V přírodním parku Košíře – Motol je ticho a ani výhled neprozrazuje nic o tom, že se nacházíme kousek od centra Prahy.
Místo jednoho bytu čtyři
Původně stál na pozemku třípodlažní dům, kde se drželo vlhko. Vedle strmého schodiště nechali majitelé kvůli špatnému přístupu vybudovat malou lanovku. Kvalitě bydlení stejně nepomohla. Atraktivní lokality se majitelé nechtěli vzdát, a tak nakonec vilku strhli a místo ní postavili terasový dům se čtyřmi byty.
Jeden z nich si nechali, prodej ostatních jim pokryl náklady na stavbu. Dva byty stály každý necelých 9,5 milionu korun, třetí přes 15 milionů korun. Díky terase a zahradě mají dnes majitelé stejné soukromí jako v rodinném domě a dokonce o hodně víc prostoru – místo původních 175 metrů získali 265 metrů čtverečních.
Konstrukce byly hodně náročné a stavbaři s podobnými neměli dost zkušeností, ale nakonec vše zvládli dobře. U fasády byla důležitá přesnost. "Stěnu garáže třikrát bourali, až napočtvrté se povedla,“ říká architekt Pavel Hnilička, autor projektu. Dům se nakonec podařilo dokončit a vloni na podzim se majitelé nastěhovali.
Bez výtahu to někdy nejde
Celý dům má 20 centimetrů silné nosné stěny z betonu. "Jde o princip oblékání domu – má něco nosného a pak si na sebe vezme nějaké šaty. Ten spodek si bere šaty z betonu, vršek je dělaný jako střecha,“ vysvětluje architekt Hnilička.
Schodiště vede zvenčí kolem domu. "Vevnitř je jen výtah, schodiště by zabralo moc místa,“ vysvětluje architekt. Výtah se neovládá tlačítky, ale klíčem – vstupuje se z něj totiž přímo do bytů. Schody jsou z broušeného konstrukčního betonu, jednolité stěny doplňují gabiony – drátěné koše naplněné kameny.
Obyvatelé bytu v prvním patře do nich zasadili skalničky. "Ale kromě mojí maminky, která nevleze do výtahu, schody nikdo pravidelně nevyužívá. Snad jen lidé v prvním patře,“ říká majitelka.
Byty mají velká francouzská okna, která obývací prostory propojují s terasami. Na každé je část vyčleněná rostlinám ve velkých truhlících z rezavějícího plechu, zbytek tvoří chodníčky z palubek. Nechybí ani lavice a velký betonový truhlík, v němž je zasazen nízký javor.
Jak se bydlí nahoře
Horní byt funguje jako dvoupatrový rodinný dům. Spodní podlaží je společenské, nahoře intimní část. "Dole jsme chtěli co největší prostor, který má veliké okno směrem do údolí – vypadá jako obraz,“ popisuje architekt Hnilička.
Z výtahu vstoupíte do předsíně, odkud je možné jít buď do hostinského pokoje, anebo do obývacího prostoru. Hostinský pokoj má vlastní koupelnu. Zatím slouží hlavně babičce, která často hlídá děti.
V obývacím prostoru zaujmou zdi z hrubého betonu. "Při výrobě je to složitější, protože musíte přesně dopředu vědět, kde bude která zásuvka a vývod na osvětlení. Může se to ovšem kdykoliv nahodit omítkou,“ objasňuje architekt Hnilička.
V obývacím pokoji je i kuchyňská linka krytá hliníkem. Jedna její část stojí volně v prostoru, druhá tvoří stěnu oddělující pokoj od schodiště. Pracovní desky jsou z černé opalované žuly, která má hrubý povrch.
S šedivými stěnami a kuchyní kontrastuje dřevěná podlaha. "Jde o zbytkovou podlahu, teak pokládaný po jednotlivých lamelách,“ říká majitelka. Pokládání trvalo asi tři týdny. Nakonec použili lak, který zvýšil barevný kontrast dřeva.
Osvětlení zajišťují posuvné lišty, jaké se používají ve výstavních prostorech. "Mají tři okruhy, můžete si tam dát libovolný počet světel a různě si je rozsvěcet,“ vysvětluje architekt.
Do horního patra se stoupá po schodech krytých teracem. Světlo zabezpečují stropní okna – skylight. Večer je nahrazuje nástěnné osvětlení – takzvané wallwashery, které jakoby "omývají“ stěnu světlem.
V koupelnách jsou sprchové kouty bez vaničky, což je pohodlné a nenáročné na údržbu. Na podlahách i stěnách sprchových koutů je opět teraco. Zbytek stěny tvoří kletovaný štuk. "Je hlazený kovovým hladítkem. Jde o náročnější práci než s filcovým hladítkem, ale vytvoříte jím zcela hladký povrch,“ vysvětluje Pavel Hnilička.
Zahradu za domem navrhoval architekt Mikoláš Vavřín. Vymyslel ji tak, aby s ní nebylo moc práce. Nad trávníkem se zvedá svah zpevněný našikmo položenými kameny. V něm je zabudovaný sklípek a sala terrena s krbem. Při kolaudaci se zde peklo sele.
Výhled na srny a bažanty
Každý byt má vlastní plynový kotel. V koupelnách je podlahové topení a otopné žebříky, v ostatních místnostech najdete pod okny takzvané fancoily – tělesa skrytá pod mřížkou v podlaze, která jsou místy doplněna malými deskovými radiátory.
Majitelé jsou v domě spokojení. "Je odtud krásný výhled. Naproti i nad domem máme les, často vídáme srny a bažanty,“ pochvaluje si majitelka. Dobré je to i s dopravou – na konci ulice je zastávka autobusu, ale lze dojít i na tramvaj nebo dokonce až na metro.
Radost z díla má i architekt: "Dům se povedl, protože majitelé v nás měli velkou důvěru. Dokonce nás popoháněli, ať ze sebe dostaneme ještě něco lepšího.“
V bytě už je téměř všechno dodělané. Zbývá ještě dokoupit pár drobností. "Když jsme se sem stěhovali, všechno jsme kupovali nově, kromě jídelního stolu a starožitné skříně v hostinském pokoji. Vybírali jsme pečlivě, takže to zatím nemusíme měnit,“ uzavírá majitelka.
Villa VojankaAutoři: Hnilička Císler Architekti (hcA) – Pavel Hnilička, Petra Bláhová-Kandausová, Veronika Hamšíková, Jan Dluhoš, Petr Tej |
